Multi-Timbral Linear Synthesizer
Konec osmdesátých let byl pro japonskou značku Roland poznamenán velkým úspěchem na poli výroby syntezátorů, kde se jí, s výjimkou modelu Juno 106, moc nedařilo. V roce 1987 byl na trh uveden Roland D-50, první nástroj s novým typem syntézy, nazývané Linear Arithmetic (LA). Svými zvukovými možnostmi a dokonalou koncepcí nastavil nový standard v oblasti, kde už několik let vítězila Yamaha DX–7. Později se řada LA nástrojů rozšířila, jedním z nejznámějších je multitimbrální syntezátor Roland D-10.
Téměř neotřesitelnou pozici Yamahy podpořil úspěch FM syntézy, vyvinuté na Stanfordu. Ikutaro Kakehashi, zakladatel Rolandu, se řízením osudu setkal s jejím autorem Johnem Chowningem až půl roku poté, co univerzita udělila licenci konkurenční firmě, i když trvalo ještě dlouho, než DX-7 přišla na trh. Šestnáctihlasá polyfonie a klávesnice s rychlostní i tlakovou citlivostí byla v roce 1983 atrakcí. Se sofistikovaným tvořením tónu pomocí šesti operátorů (nikoli čtyř, jak je uvedeno v Tématu měsíce 09/2006) odstavila analogové syntezátory na druhou kolej. Další podrobnosti najdete v historickém testu DX–7 (Muzikus 12/2004, str. 90). Firma Roland se dlouhodobě zaměřovala na rozvíjení subtraktivní syntézy a vývoj digitálně řízených oscilátorů (DCO), které uplatnila v polyfonních syntezátorech řady JX, u digitální syntézy jí však trochu ujel vlak. Prvním úspěchem bylo zavedení resyntézy (Structured/Adaptive Synthesis) v nástrojích, jako bylo digitální piano RD–1000, na které hrál Elton John. Za zmínku stojí i řada dvanáctibitových samplerů S–50, S–10 a MKS 100. To bylo v roce 1986. Ale skutečné překvapení na sebe nechalo ještě čekat.
LA Synthesis
Teprve u lineání aritmetické syntézy se Rolandu podařil opravdový průlom na trhu. LA syntéza byla založena na vědeckém poznatku, že lidskému sluchu stačí prvních několik stovek ms, které přenášejí informace, rozhodující pro určení barvy tónu hudebních nástrojů. Zbytek relativně ustáleného kmitání se dá napodobit pomocí analogové syntézy s využitím filtrace. Roland D–50 zněl opravdu nově. Spolu s multitimbrálním modulem D–550 získal ocenění časopisu Keyboard (Readers´ Poll 1987) a nadšení z FM vystřídala horečka jménem LA. Krátké PCM vzorky náběhu tónu reálných nástrojů byly uloženy v paměti ROM a staly se základem zvuků složených z několika prvků, které bylo možné kombinovat a vrstvit (nástroj uměl vytvořit až čtyři vrstvy nezávisle programovatelných barev). Nebyla to však jen syntéza, co bylo v D–50 převratné – základní výbavou byl i digitální efektový procesor a ekvalizér. Díky této možnosti se na výstupu nástroje objevil hotový stereofonní signál, který se nemusel dál upravovat. Rozšíření pomocí doplňků jako karty a dobré vybavení MIDI bylo samozřejmostí, stejně jako rychlostně i tlakově řízená klávesnice. Pro experimentátory se nabízelo vytváření vlastních programů pomocí ovladače PG–1000, což komplikovaná DX–7 prakticky neumožňovala. Křišťálové tóny D–50 se rychle rozšířily po celém světě. Stejně jako DX–7 na dlouho vytlačila z nahrávek a pódií piano Rhodes, zaplnily typické zvuky D–50 mnohá alba od popu přes jazzové projekty až po elektronickou avantgardu. Díky prolínání různých barev, realistickým perkusním zvukům, nadýchaným sborům a nádherným plochám s křehkým charakterem nabízel D–50 možnosti, do té doby dosažitelné jen u nejdražších studiových systémů, jako byl například Synclavier. Úspěch modelu D–50 byl pro Rolanda jistě velkou satisfakcí, ale firma z neznámých důvodů LA syntézu dále nerozvíjela a vsadila vše na její ořezanou aplikaci ve zvukovém modulu MT–32, který neměl s vysokým standardem D–50 téměř nic společného.
Přichází Roland D–10
V roce 1988 se ve výrobním programu firmy objevily první komplexně vybavené nástroje s automatickým doprovodem, samohrajky E–10 a E–20. Jejich základem byl zvukový zdroj MT–32. Následovaly syntezátory Roland D–10, D–20, zvukový modul D–110 a později zjednodušená verze D–5 (posledním nástrojem této řady byl profesionální Roland D–70). Ačkoli se ve srovnání s D–50 jevily nové modely jako lacinější kopie s horším zvukem (měly 12bitový D/A převodník), díky velice praktickému vybavení se rozšířily i v kategorii nástrojů pro domácí studio. Zvláště D–20 byl poměrně úspěšnou kombinací multitimbrálního syntezátoru (D–50 byl pouze bitimbrální) a devítistopého sekvenceru s disketovou mechanikou, tedy samostatnou pracovní stanicí. A to přesto, že se objevil na trhu současně se špičkovým a dnes již klasickým Korgem M1. Ani na pódiích však nebyly nové LA syntezátory vzácností. Základem D–10 byl 32hlasý zvukový generátor na principu LA syntézy, vestavěný automatický bubeník s PCM zvuky a digitální reverb. Modul D–110 se od klávesových verzí lišil v několika ohledech, především polovičním počtem programů v Patch memory a absencí rytmických vzorů, byl však vybaven osmi výstupy. Nejméně zajímavým modelem této řady byl Roland D–5.
Vzhled a ovládání
Když nepočítáme relativně malý displej, vypadá Roland D–10 velmi profesionálně. Celokovový panel z černě eloxovaného aluminia s ergonomicky rozmístěnými ovládacími prvky budí důvěru. V podstatě se jedná o variaci na design DX–7 včetně umístění sliderů nalevo a tabulky algoritmů (struktur) napravo. Namísto dvou koleček je u Rolanda standardem sdružený ovladač (bender/modulation lever). Dvouřádkový alfanumerický displej s maticí 16 x 2 je podsvětlený, znaky jsou zelené na černém podkladě, u modulu D–110 černé na zeleném podkladě. V levé části panelu se nachází typové označení (logo), provedené stylovým bledě modrým písmem. Následuje volný prostor a dva slidery – Volume a Value se stupnicí od nuly do deseti. Malá obdélníková červená LED indikuje funkci Key Transpose. Pod slidery jsou černá tlačítka Stop, Start a Tempo s dvojitou funkcí Reset Start a Metronome. Vedle nich najdeme displej a pět tlačítek s šipkami. Tlačítka jsou označena Value (nahoru, dolů), Lower (nalevo), Upper (napravo) a Display (nahoru, dolů). Vedle displeje jsou ještě dvě tlačítka s červenými LED – přepínač Multi Timbral/Performance a tlačítko ROM Play. Uprostřed s nimi sousedí tlačítko Rhythm a přepínač Int/Card, dole Synth a A/B. Všechny včetně ROM Play mají indikaci zapnutí. Nahoře pokračuje řada osmi malých tlačítek Exit, Edit, Tune/Function, MIDI, Compare, Write a Data Transfer (obě s červeným popisem), posledním je Enter. Ve druhé řadě je osm šedých tlačítek Bank, ve třetí osm šedých tlačítek s indikací zapnutí, označených Number (1–8), Partial select (P1–P4) a Partial mute (P1–P4). Napravo je pětice přehledných tabulek Structure, Reverb type, Pitch Env, TVF Env a TVA Env, vyvedená výrazným bílým písmem s grafickým zobrazením dynamických obálek. Panel je zasazen do plastových bočních dílů. Zadní panel D–10 nabízí slot pro kartu se zvuky (memory card), trojici konektorů MIDI (In, Out a Thru) a jacky Start/Stop, Hold Pedal, Phones a Output R – L (mono). Síťový vypínač najdeme rovněž vzadu, kabel je pevně připojený.
Klávesnice a rozměry
Standardní nevyvážená klávesnice má jedenašedesát kláves (rozsah pět oktáv) a rychlostní citlivost. Při přechodu z vyvážené klaviatury je nutné si zvyknout na její reakci. Ovladač ohýbání tónu a modulace je jednoduchý, vibráto se přidává tlakem na páčku od sebe. S podobným konceptem přišla u svých nástrojů firma Korg, s tím rozdílem, že ovládání rozšířila do čtyř stran. Jejím prvním nástrojem, který měl opět klasická kolečka, byl Korg Wavestation, vytvořený vývojovým týmem v Silicon Valley (viz rozhovor s Janem Hammerem, Muzikus 3/1993). Rozměry D–10 jsou 97,4 x 30,1 x 9,8 cm, velmi příjemná je váha necelých 9 kg.
Organizace zvuků a princip
Jak se lze dočíst v prospektu k modelům D–10 a D–20, LA syntéza umožnila jednodušší, logičtější programování a snadnou tvorbu vlastních kombinací (Patches). LA zvuky jsou vytvářeny pomocí tzv. Partials. Každý Partial tvoří buď syntetizovaný zvuk, PCM vzorek nebo kombinace obou. LA syntéza pracuje s 32 Partials, tedy teoreticky s 32 syntezátory najednou. Paměť pro PCM zvuky má 256 krátkých vzorků. Partials na sebe vzájemně působí podle třinácti různých vzorů (Structures), které pracují i se zpětnou vazbou a kruhovou modulací – v podstatě se uplatňují čtyři základní typy struktur včetně mixu dvou zvuků nebo separátních výstupů do sterea. Až čtyři Partials najednou tvoří jeden Tone (zvuk). Změny harmonických, fáze a ladění všech Partials jsou řízeny pomocí TVF (Time Variant Filter), TVA (Time Variant Amplifier) a LFO. Dynamická obálka má pět segmentů (ADDSR) a ovlivňuje parametry pitch, amplitude a filter (kromě PCM vzorků). D–10 má dva základní režimy provozu: Multitimbral a Performance. V multitimbrálním režimu je k dispozii 32 Partials, rozdělených do osmi Parts (devátý je part bicích nástrojů). Režim Performance používá tzv. Patch, který se skládá ze dvou Tones s funkčními parametry. Aby to nebylo zas tak jednoduché, každý Tone je pak nazýván Timbre. Polyfonie nástroje se dělí počtem Partials použitých pro každý Tone. Základní rozdělení Patches je Whole, Dual a Split.V paměti D–10 je 128 programovatelných Patches (Patch memory), 128 programovatelných Timbres, 128 přednastavených a 64 programovatelných Tones. Rytmický automat má 63 presetů bicích zvuků (Rhythm Sounds), 32 přednastavených a 32 programovatelných rytmických vzorů (Rhythm Patterns), jednu rytmickou stopu (Rhythm Track) a jeden set bicích nástrojů. Digital reverb má osm programů (Room 1 a 2, Hall 1 a 2, Plate, Delay 1, 2 a 3) s nastavením času a úrovně.
Zvukové vlastnosti
Roland vyvinul vlastní LSI čip, který využil pro digitální syntézu zvuků označovaných jako úžasně přirozené, teplejší a přesnější než ostatní syntetizované zvuky, mimořádně komplexní a bohatě znějící. Pokud je srovnáme se současným standardem podobných nástrojů nebo dokonce tím nejlepším, nejsou zvuky tak překvapivě realistické, ale na konci 80. let platila jiná měřítka. Velice živý je efektový program Seashore... (šumící mořský břeh), líbí se mi i Lo-Fi zvuky (Ironworks). Vynikající je zvuk tryskového dopravního letadla, který je součástí kolekce jedné z karet (PN–D10–01). Z nástrojových barev vede syntetická dechová sekce a basové zvuky, především akustický kontrabas, varhany Hammond, sbory a opravdu skvělé smyčcové plochy (viz první ukázka na CD). Překvapivě dobře zní i různé flétny, zvonkohra a vibrafon (zvláště ve vyšších polohách). Specifické LA zvuky jako Soundtrack nebo Warm Pad jsou dnes už všeobecně známé. Rád bych ještě zmínil japonské etnické nástroje nebo akustické piano (použili jsme ho při nahrávání soundtracku pro film Ondřeje Trojana Pějme píseň dohola). Zvuky sice nejsou tak čisté jako u D–50, zato jsou mnohem silnější a mají schopnost se prosadit v kapele i v mixu.
Závěr
Díky Davidovi Ondříčkovi (ex-Toyen a Zikkurat) jsem se důkladně seznámil s tímto všestranným syntezátorem. Obě skupiny měly za naší spolupráce úplně nový zvuk, postavený na barvách LA syntézy. Na Roland D–10 jako hlavní nástroj jsem během let 1989 až 1992 vytvořil spoustu krásné muziky, převážně inspirované filmem. Nástroj se osvědčil i jako multitimbrální modul ve spojení se sekvencerem. Nejčastěji jsem nahrával všechno živě na pásek. Zvuky Rolanda byly tak inspirativní, že jednotlivé party vznikaly samy od sebe. Jednoho dne jsem se probudil s novou písničkou, sedl si k D–10, zapnul čtyřstopý Fostex X–15 a song byl během několika hodin hotový. Roland D–10 je prostě klasika. Málokdo asi ví, že ho používali The Residents. Sám jsem ho nakonec prodal a znovu koupil – hledal jsem nové zvuky, ale zvítězila nostalgie. Jeho hodnota v současné době klesla asi na třetinu nákupní ceny. Že nemá dokonalý zvuk? Asi se budu opakovat, ale řekl bych, že možná v tom je největší kouzlo elektronických nástrojů z druhé poloviny minulého století.
