PreSonus StudioLive 32 - digitální mixážní pult

Určit konkrétní okamžik, ve kterém zvuková technika přešla z epochy analogové do epochy digitální, je asi stejně nemožné jako stanovit přesný historický letopočet, kdy pro naše prapředky doba bronzová nahradila dobu kamennou. Nesporným faktem však je, že v digitálním období my hudebníci a zvukaři již nějakou dobu žijeme a tomu samozřejmě odpovídá také technika, kterou dostává náš časopis k otestování.

Tím dnešním testovaným kouskem je, v souladu se slovy perexu, třetí generace digitálního mixážního pultu StudioLive 32, žhavá to novinka z dílny americké značky PreSonus. Již z názvu je tak trochu patrné, že výrobce pro svého benjamínka naplánoval kariéru jak v klidné atmosféře nahrávacích studií, tak také v o něco divočejším prostředí živého ozvučení. Neschází samozřejmě ani logická možnost prolnutí obou zmíněných činností v případě dnes stále žádanějšího nahrávání živých vystoupení. Pojďme se tedy podívat, jakými zbraněmi inženýři firmy PreSonus svůj nový produkt pro střetnutí s konkurenty vybavili.

Koncepce

StudioLive 32 je mixážním pultem středního formátu, který přímo na konzoli nabízí dvaatřicet mikrofonních vstupů s předzesilovači třídy A XMAX. Z toho prvních šestnáct je čistě mikrofonních, se standardním konektorem XLR, zatímco druhých šestnáct se může pochlubit univerzálním konektorem Combo pro Mic/Line. Tím však výčet vstupních možností nekončí. Uživatel má totiž k dispozici ještě dvojici stereo vstupů Aux s konektory TRS, stereo Tape In ve formátu RCA a navíc rozhraní Bluetooth pro bezdrátové streamování zvuku z mobilních zařízení. Výčet potom zakončuje vstup pro XLR Talkback.

Podobně bohaté jsou možnosti výstupní. Ty, vedle hlavního výstupu LR+M (M je pevně daná analogová sumace signálů z L a R a neumožňuje individuální routování signálu z jiných sběrnic) na konektorech XLR s vlastním analogovým trimem úrovně signálu, mohou nabídnout dalších 12 výstupů XLR + 4 výstupy TRS, na které je vyveden signál ze šestnácti interních sběrnic FlexMix. Tyto sběrnice lze uživatelsky libovolně nadefinovat jako Aux (Pre EQ, Post EQ, Post Fader), Subgroup nebo Matrix. Sadu FlexMixů doplňují ještě čtyři další sběrnice pevně definované jako Subgroup s výstupy TRS. Neschází dvojice obligátních RCA pro stereo Tape Out, ani monitorový a sluchátkový výstup (vše TRS).

K digitálnímu propojení slouží výstup AES/EBU, na který je možné nasměrovat signál z libovolné sběrnice a stejnou možnost svobodného routování sběrnic má uživatel i pro jednoduchý stereofonní záznam přes USB do počítače či na interní SD kartu. Oba formáty dovolují taktéž multitracking, ten však podrobněji rozeberu později. Výčet konektivity završuje ethernetový port pro připojení externích ovládacích zařízení (např. počítač či tablet přes Wi-Fi hub) a profesionální port AVB EtherCon označený Network, na který by v budoucnu mělo být možné připojit digitální StageBox, personální odposlechový systém, či jeho prostřednictvím vytvořit celou síť zvukových zařízení. Nic z toho však v okamžiku testu bohužel nebylo zatím k dispozici.

Výrobce pult osadil celkem třiceti třemi motorizovanými (konečně!) fadery. Díky tomu je na konzoli možné míchat všech třicet dva hlavních vstupů bez nutnosti přepínání vrstev, což považuji za jednu z největších předností při ovládání této novinky.

Druhou velkou předností je potom uživatelsky definovatelná vrstva faderů, jež dovoluje umístit cokoliv kamkoliv (vstupní kanály, výstupní mastery, DCA, Subgroups, efekty...), a to velmi jednoduchým a rychlým způsobem. Stačí podržet tlačítko Select u příslušného faderu a na dotykovém displeji pak vybrat požadovaný kanál. Tato funkce je naprosto skvělá, kupříkladu v situaci, kdy vám do klubu či na festival s kapelou přijede zvukař, který potřebuje mít kanály poskládané jinak, než jste zvyklí. Orientaci potom usnadňuje definovatelné podbarvení tlačítek Select a miniaturní displeje nad každým z faderů - najdeme na nich vlastní uživatelské pojmenování kanálu (např. Kick, Snare či Franta, Máňa...), číslo aktuálně připojeného vstupu, informaci o pozici kanálů v panoramě a jejich párování.

Přepínání vrstev se však ani zde nakonec nevyhneme, je totiž nezbytné pro nastavení úrovně signálu ve sběrnicích (systém je stejný jako na starých dobrých Yamahách) a pro práci s pomocnými vstupy, výstupními Mastery sběrnic a skupinami DCA. Mimochodem zajímavostí skupin DCA je, že fader DCA skutečně fyzicky proporcionálně hýbe s přiřazenými kanálovými fadery, čímžto vizuálně brání situaci, kdy si stáhnete DCA na nulu a pak nemůžete přijít na to, proč vám samotný vytažený kanál nehraje ven.

Další skvělou vychytávkou DCA je, že pokud u kanálů definujete jejich typ (v interním systému), umí se automaticky seskupit do jednotlivých skupin DCA, kteréžto se navíc samy logicky pojmenují. Takže se Kick, Snare, Toms, HH a Overheads pěkně po vojensku zařadí do DCA Drums, Voc 1, 2, 3 a 4 do Vocals, všechny kytary s basou do Guitars, Synth, Piano a Organs do Keyboards atd. To vše najednou a okamžitě, stiskem jediného tlačítka! Možná to vypadá trochu jako neúčelná hračka, ale při přípravě větších ozvučovacích projektů to může ušetřit spoustu času i nervů.

Abych ale pouze nechválil, musím se zmínit také o vlastnostech, které mi v konecpci StudioLive 32 přijdou buď poněkud kontroverzní nebo nedomyšlené.

První z nich je absence portu pro USB flash disk, a tedy nemožnost zálohování na něj a přehrávání hudby z něj. Pravda je, že výrobce jej více než dostatečně nahradil slotem pro SD kartu i konektivitou přes USB a Bluetooth. Ale faktem zůstává, že toto médium je dnes tak rozšířené a používané, že nemožnost jeho snadného a bezprostředního připojení bude uživatele téměř jistě dříve či později omezovat. Muzikanti si prostě dnes zvykli nosit různá intra a podkladovou hudbu na USB flash disku a nedá se čekat, že by zrovna kvůli firmě PreSonus tyto své zvyklosti měli měnit. A muset s sebou vozit ještě přehrávač či počítač je u tohoto jinak skvěle vybaveného pultu prostě mrzuté.

Druhým, byť asi ne tak zásadním, nedostatkem je nemožnost nastavení interního routingu vstupů a výstupů. U StudioLive 32 je mikrofonní vstup č. 1 vždy pevně přiřazen kanálu č. 1, výstup č. 1 vždy náleží sběrnici FlexMix 1 atd., uživatel tedy nemá možnost routing jakkoliv měnit. V tomto místě se však přiznám k tomu, že jsem možná ovlivněn svým vlastním pultem, u kterého je routing velmi jednoduše upravitelný, a já jsem si díky tomu zvykl s ním hodně pracovat. Uznávám, že u StudioLive stačí jen trochu změnit pracovní filozofii a prostřednictvím uživatelsky definovatelné vrstvy a velkého množství faderů se dá dosáhnout stejných, ne-li ještě lepších výsledků.

Jako třetí nedostatek, který asi částečně souvisí s tím druhým, vidím nemožnost inzertování. Pokud jste zvyklí do cesty signálu řadit třeba analogové procesory nebo něco podobného, tak u StudioLive 32 rozhodně nepochodíte. Konzole v žádném místě neumožňuje trasu signálu, ať už v rámci vstupního kanálu či sběrnice, rozdělit, poslat signál ven a zase přivést zpět. Jedinou možností je využít koncový výstup ze sběrnice, signál prohnat externím procesorem a vrátit ho zpět do mixu přes hlavní, nebo pomocný vstup. To je však poněkud krkolomné a přináší to velké riziko vzniku digitální zpětné vazby, pokud někde něco přehlédnete.

A teď už konečně k výbavě kanálů.

Výbava vstupních kanálů

Jestli v něčem americká novinka opravdu exceluje, jsou to určitě procesingové možnosti vstupních kanálů, jež jsou zde souhrnně označeny jako Fat Channel.

Ačkoliv jsem si v předchozí kapitole stěžoval, že u tohoto mixu nelze routovat vstupy, není to až tak úplně pravda. Samotnému kanálu je totiž možné přiřadit vždy jeden ze čtyř dedikovaných zdrojů: Analog - vstup přímo na konzoli, Network - vstup na digitálním stageboxu (ano, na tom co zatím neexistuje), USB - multitrackový kanál zaznamenaný v počítači prostřednictvím softwaru Capture, SD Card - multitrackový kanál zaznamenaný na SD kartě. Poslední dvě možnosti se hodí pro virtuální zvukovou zkoušku, případně různé hrátky s playbacky a samplovanými stopami.

Celý procesing se ovládá přehledným rozhraním se sadou dedikovaných i flexibilních tlačítek, enkodérů a minidisplejů, případně též prostřednictvím dotykového displeje. K dispozici jsou všechny obvyklé funkce na vstupu, včetně horní propusti (HPF), zpoždění a otáčení fáze.

Prvním procesorem v řetězci je obligátní Gate, který funguje standardním způsobem, navíc dovoluje frekvenční klíčování (s možností poslechu řídicího signálu ve sluchátkách) a nabízí též možnost řízení signálem z jiného kanálu - např. pro rytmickou synchronizaci baskytary se šlapákem (kdo to někdy zkoušel, ten ví, že dobrá kapela to nepotřebuje a špatné to stejně nepomůže).

Procesor lze přepnout do režimu Expander, který však postrádá možnost úpravy expanzního poměru. Přednastavená hodnota je dosti strmá, takže se bohužel nedá použít k nenápadnému přivírání vokálních mikrofonů tam, kde hrozí přeslechy či zpětná vazba, tak jak to jde např. u konkurenčního Behringeru. Na druhou stranu na bicí a perkuse funguje asi lépe než čistý Gate.

Trochu nepříjemné je pomalejší zobrazení průběhu Gain Reduction, jenž za skutečně slyšeným zvukem poněkud pokulhává. Gate se kvůli tomu nastavuje podle indikátorů trochu neohrabaně a je třeba se spoléhat hlavně na sluch. Ostatně celá grafika mixu reaguje asi o něco líněji, než by měla, předpokládám však, že tady by mohlo pomoci postupné odladění firmwaru výrobcem.

Zajímavější možnosti skýtá sekce kompresorů, která nabízí jak standardní digitální kompresor s obvyklým zobrazením, tak emulace legendárního lampového typu LA-2A z dílny Teltronix a velepopulárního modelu 1176 s tranzistory FET z konstrukčního prkna Billa Putnama a jeho firmy Universal Audio. Všechny tři kompresory se zvukově navzájem opravdu dosti liší a v rámci možností plní to, co se od nich očekává: digitální je studeně bezbarvý, lampový až blátivě měkký a tranzistorový (FET) agresivně tvrdý, byť si netroufám odhadovat, jak blízko či daleko jsou od originálního zvuku. Předpokládám, že specifika použití i ovládání uvedených typů jsou všeobecně známá (minimálně z nepřeberného množství všudypřítomných počítačových plug-inů), takže je snad není třeba více rozebírat.

Všechny typy kompresorů je možné klíčovat frekvenčně i kanálově, podobně jako Gate.

Třetím (či druhým - záleží na nastavení) procesorem v pořadí je ekvalizér. Podobně jako kompresor nabízí na výběr tři různé typy zařízení: standardní digitální čtyřpásmový plně parametrický, který však k velkému zármutku všech mladých a nadějných zvukařů neumožňuje malovat klikyháky prstem po touchscreenu, dále pasivní, jehož předobrazem je opět dobře známý a mnohokrát emulovaný typ s enigmatickým ovládáním Pultec, a posledním do party je vintage ekvalizér s přepínatelnými frekvencemi - ten pravděpodobně žádný reálný analogový vzor nemá, ale minimálně graficky se odkazuje na historické ekvalizéry Neve.

Ekvalizace patří jistě k hlavním zbraním, kterými by mohl nový StudioLive strašit konkurenci. Všechny tři typy korektorů jsou totiž díky výrazným odlišnostem ve zvuku i v ovládání skvěle využitelné - digitální parametrický pro přesné chirurgické ošetření problematických signálů a zpětných vazeb, pasivní Pultec pro doleštění či nabroušení kytar nebo kláves a velice muzikální vintage typ pro rychlé a účinné usazení jakéhokoliv komplexního signálu do celkové mixáže. Já osobně jsem si nejvíce oblíbil posledně jmenovaný, který mi připomněl, jak snadno a rychle se dala vyladit solidní barva zvuku v dávných dobách analogových.

Součástí ekvalizéru je také frekvenční analyzér, u kterého můžeme pro porovnání účinnosti korekčního zásahu zvolit jako zdroj signálu pozici před procesorem i za ním.

Čtvrtou a ne tak často vídanou součástí procesingu ve Fat Channelu je limitér. Jedná se o jednoduchý obvod, který můžete pouze vypnout či zapnout a nastavit u něj parametr Threshold. Je výbornou bezpečnostní pojistkou pro případy, kdy pracujete se záměrně hodně dynamickou hudbou, či naopak s muzikanty, kteří svou dynamiku příliš pod kontrolou nemají (třeba někteří metaloví bubeníci).

K ovládacím prvkům Fat Channelu patří také funkce odesílání signálů do sběrnic Aux a podskupin - v tomto případě umožňuje rychlé rozdělení jednoho zvoleného kanálu do všech sběrnic pomocí enkodérů, zatímco výše zmíněná funkce dostupná přepínáním faderů slouží naopak k rychlému nasměrování všech kanálů do jedné vybrané sběrnice. Uživatel má tedy k dispozici oba obvyklé postupy a může tak snadno vyřešit všechny typické mixážní úkoly.

I v rámci Fat Channelu si PreSonus připravil dvě méně obvyklé vychytávky. První z nich je možnost rychlého srovnání A/B dvou různých nastavení, která v závislosti na tom, ve které záložce se právě pohybujete, může posloužit buď pro porovnání dvou různých nastavení Gate, kompresoru (třeba 1176 vs. LA-2A) a ekvalizéru (např. Pultec vs. digitál), anebo (pokud jste v hlavní záložce Input) dovolí rychle přepínat dvě verze komplexního nastavení všech procesorů najednou (kupříkladu HPF + Expander + 1176 + Pultec vs. Gate + LA-2A + Vintage EQ + limitér). Funguje to skvěle, jenom po chvíli testování nevíte, kde vám hlava stojí.

Druhou vychytávkou je potom možnost uživatelského přiřazení funkcí jednotlivývm enkodérům a tlačítkům. Můžete si tímto způsobem dosti široce a téměř bez omezení přizpůsobit ovládací rozhraní tak, aby vyhovovalo vašim potřebám a konkrétnímu úkolu.

Výbava výstupních kanálů

Výstupní kanály disponují podobnými procesingovými možnostmi jako vystupy. Pochopitelně však postrádají Gate a kompresor s ekvalizérem zde nabízejí pouze svou digitální variantu. Ekvalizér je zde však v rozšířené šestipásmové verzi, která nabízí bohatší možnosti úpravy signálu. Pokud by někomu ani to nestačilo, je možné na libovolnou výstupní sběrnici přiřadit navíc jeden z celkem osmi grafických ekvalizérů, kterými konzole disponuje. Grafickou ekvalizaci lze ovládat také prostřednictvím faderů, které však nelze individuálně resetovat - možný je pouze reset kompletního nastavení ekvalizéru. Výstupům samozřejmě neschází limitér ani zpoždění.

Efekty

V pultu najdeme celkem čtyři samostatné virtuální efektové procesory, celková nabídka v této sekci je však poměrně chudá - na výběr jsou zde pouze čtyři typy reverbu a tři delaye, každý z nich se zhruba deseti nepříliš výraznými presety. Modulační, zkreslovací, shiftingové či dokonce psychoakustické efekty k mé velké lítosti zcela chybí.

Samozřejmě většinou není nutné mít efektů tisíce, stačí pár, ale kvalitních. Bohužel ani z tohoto pohledu se StudioLive nemá čím pochlubit. Delší reverby jsou spíše hrubě syčivé, kratší zase nepřirozeně tvrdé a větší prostory mají sklon k hučení. Samozřejmě po delším hledání a nastavování se mi podařilo dva či tři typy dozvuků doladit do víceméně použitelné podoby, ale celkově nemohu říct, že bych byl z interních efektů nějak nadšený. V tomto směru má americká novinka ve srovnání s Lexicony v konkurenčních Soundcraftech i s jejich velmi povedenými a bohatými napodobeninami v digitální sérii od Behringeru určitě ještě velký prostor ke zlepšování.

Alespoň že delaye jsou poměrně přímočaře ovladatelné a jejich tempo je možné přiřadit jak k centrálnímu padu Tap, tak k uživatelsky definovatelným tlačítkům.

Multitracking a virtuální zvuková zkouška

Poté co jsem zmínil tu zřejmě nejslabší položku ve výbavě StudioLive 32, je na čase, abych zase vytáhl z kapsy nějaký ten trumf. Tím je, jak již bylo naznačeno, multitracking, který představuje sféru, v níž PreSonus aktuálně zřejmě nemá na trhu soupeře. Většina konkurentů sice poskytuje nějakou tu schopnost multitrackového vyvedení signálu do počítače, ale tak vychytaný nahrávací ekosystém, jako má StudioLive, zřejmě nedokáže nabídnout žádný z nich. Novinka totiž přináší hned dvě různé možnosti bleskurychle dostupného vícestopého záznamu.

První volbou je SD karta, již de facto pouze vložíte do příslušného slotu a stisknete tlačítko Record přímo na pultu (při úplně prvním použití karty je proces o pár kroků složitější). Přiřazení stop i záznam do stop proběhne zcela automaticky, je však pochopitelně možné také vybrat, které kanály nahrávat chceme, a které ne. Mix sám na kartě vytvoří příslušnou složku a všechna zaznamenaná data do ní uloží, zvukaři stačí pouze ovládat tlačítka Start a Stop.Jen je třeba upozornit na to, že SD médium musí pro plnohodnotný záznam splňovat určité výrobcem předepsané parametry, které moje historická památeční karta neplnila, a tak na ní bylo možné natočit simultánně pouze 6 stop místo 34.

Druhou možností je USB výstup a záznam do počítače prostřednictvím volně stažitelného programu Capture. Práce je to snad ještě jednodušší: Po připojení počítače a spuštění programu stačí stisknout tlačítko Record Now, a vše ostatní už funguje naprosto samo - automaticky se vytvoří složky, jednotlivé kanály se přiřadí příslušným stopám, samy se pojmenují podle toho, jak jste je označili v pultu, a okamžitě se začnou zaznamenávat tak dlouho, dokud nahrávání neukončíte nebo vám nedojde místo na disku. Je to geniálně jednoduché, a pokud máte zkušenost s tím, jak stresové může natáčení živého koncertu někdy být, určitě tyto funkce oceníte.

Vytvořený materiál můžete potom využít nejen pro smíchání přelomového živého alba, jímž pokoříte Made in Japan, Live at Pompeii či Alive I-IV, ale také pro virtuální zvukovou zkoušku. Na kanálech mixu postačí zvolit jako zdroj signálu USB nebo SD kartu podle toho, na které médium jste zrovna nahrávali a spustit přehrávání. Do mixu pak proudí signál stejně, jako by k němu byly připojeny mikrofony, a vy si tak můžete osahat ozvučovaný prostor ještě před tím, než na místo dorazí kapela. Zkušenější zvukaři asi samozřejmě již tuší, že to v praxi nejspíš není tak pohádkové, jak to vypadá na stránkách časopisu, protože v reálu je na každém dalším koncertu vždycky všecko jinak, než bylo včera, ale pro prvotní představu o vlastnostech sálu či nastavení aparatury to poslouží velmi dobře.

Celkový dojem

Pokud mám shrnout své nejdůležitější poznatky nasbírané při několikatýdenním testování digitální novinky PreSonus, musím na prvním místě zmínit skvělé mikrofonní předzesilovače XMAX, které svou kvalitou výrazně přesahují hranice dané cenové kategorie. Jejich zvuk je jasný, otevřený, konkrétní, dobře srozumitelný a ani při indikovaném přebuzení vstupu není nikdy slyšitelně nepříjemně zkreslený. Tato vlastnost obzvláště vynikla, když jsme s kolegou nový StudioLive 32 napřímo porovnali s naším klubovým mixem renomované britské značky. I přes více než dvojnásobnou cenu (ve srovnatelné konfiguraci) to k naší velké lítosti Brit s Američanem na celé čáře prohrál a nám tak v hlavě přibyl jeden velký brouk k přemýšlení.

Další pozitivní dojem zanechalo přehledné a uživatelsky velmi přívětivé ovládání, které si každý může téměř ve všech ohledech přizpůsobit k obrazu svému.

Třetí významný bod do tabulky skóre si PreSonus připsal za bezkonkurenčně jednoduché nahrávání, jež ze zvukaře snímá stresující břemeno myšlenek na to, zda jsou všechny stopy naroutovány, naarmovány (arm track for recording) a všechna připojená zařízení správně synchronizována. Možná si to ne každý uvědomuje, ale jakákoliv chyba, kterou zvukař udělá při přípravě živého záznamu, je, na rozdíl od podobné chyby v nahrávacím studiu, zpravidla dodatečně nenapravitelná.

Zvukové možnosti a kvalita procesingu Fat Channelu potom poslouží jako solidní fíkový list, jímž může americký benjamínek zakrýt a vyvážit své nedostatky v oblasti efektů, inzertování a routování. Faktem je, že pokud si uživatel s obvyklými požadavky na zvuk svůj StudioLive 32 doplní o kvalitní efektový procesor (solidně použitelný Lexicon nestojí více než deset tisíc), zřejmě nebude k naprosté spokojenosti potřebovat už vůbec nic dalšího.

Info:

PreSonus StudioLive 32 je digitální mixážní pult určený pro živé ozvučení, studiové aplikace i záznam živých koncertů. Je vybaven multitrackovým rozhraním pro USB záznam do počítače i na interní SD kartu. Mix disponuje rozsáhlými možnostmi interního procesingu a dovoluje široké uživatelské přizpůsobení ovládacích funkcí. Součástí dodávky je záznamový software Capture, DAW StudioOne a balík plug-inů Studio Magic. Cena je 87 190 Kč.

Plus:

počet faderů - možnost práce bez přepínání vrstev

uživatelsky definovatelné funkce - fadery, tlačítka

zvuk mikrofonních pre-ampů XMAX

chytré DCA funkce

jednoduchý multitracking

virtuální zvuková zkouška

možnosti procesingu

bluetooth

velmi profesionální design a kvalitní provedení

rozsáhlé možnosti externího ovládání

Mínus:

efekty - kvalita a výběr

nemožnost routování vstupů a výstupů

nemožnost inzertování

pomalejší reakce grafiky

nelogicky umístěné systémové funkce

chybí port pro USB stick

Technická specifikace

www.presonus.com/products/StudioLive-32