Masterworks Iris - fusion univerzál

Činely Masterworks u nás nejsou úplně známou značkou. Není divu, turecká firma své produkty začala v roce 2002 vyrábět ručně v malé továrně o velikosti sto padesáti metrů čtverečních. Nástroje se bubeníkům zalíbily, a tak firma brzy expandovala. V současné době nabízí čtrnáct modelových řad, v nichž si na své přijdou ctitelé tradičního suchého zvuku i rockovější hráči. Všem činelům je společná slitina B25, jejíž přesnou recepturu si turecké činelářské firmy hýčkají a dolaďují od sedmnáctého století.

Na testování jsem dostal opravdu široké spektrum řady Iris. Jedná se o hybrid, jenž díky povrchové úpravě (natural pupek, soustružené tělo a „nablýskané“ okraje) nabízí průnik mezi natural jazzovým soundem a fusion-pop-rockovou svítivostí . Výslednou kombinací je opravdu příjemný charakter zvuku, kdy se spojuje nižší ladění s velkou senzitivitou, přičemž díky leštěné úpravě není pro nástroje zatěžko se prosadit i v hlasitějších stylech. Nástroje mají adekvátní sustain, jsou dobře kontrolovatelné a jejich atak je přirozený, nikoli kovový.

Hi-hat

K testu jsem dostal tři modely hi-hat ve velikostech třináct, čtrnáct a patnáct palců. Charakter těchto nástrojů v sobě spojuje cosi z jazzové, klasicky turecké „suchosti“, díky blýskavé úpravě je však pěkně zaobalena, zvuk je plný a dostatečně konkrétní. Třináctku je možno zařadit mezi nástroje celkově tišší, přesto s příjemným zvukem. Určitě se uplatní v akustické hudbě prakticky všech stylů nebo ve studiu. Čtrnáctka je celkově temnější, údery na tělo jsou krásně konkrétní, otevřená nabízí široké dynamické spektrum. Na živé hraní můj favorit. Patnáctka již směřuje k rockovějším oblastem nebo bigbandu, přesto není nařvaná, všechny údery jsou artikulované velmi čitelně a zvuk není přesto nikterak blízký kovadlině. Všechny hi-hatky jsou povedené a univerzální, třináctka by zřejmě nestačila na hodně hlasitou hudbu, to je však v porovnání s ostatními kusy v testu poplatné rozměru.

Ride

K testu jsem obdržel tři exempláře: 20, 21 a 22”. Všem ridům je společné, že mají jasný konkrétní zvuk s dostatkem sustainu a „mlhy“, která však základní zvuk nepřekrývá, pokud by to na něčí vkus bylo příliš, velmi dobře zafunguje podlepení. Ridy v sobě opět spojují sypkost jazzových činelů a moderní zvuk leštěných nástrojů, který je ideální pro prakticky všechny odnože popu nebo rocku. Výsledkem jsou univerzální nástroje, které není problém použít ve větších jazzových partách, jejich doménou však zřejmě zůstane fusion, ne příliš destruktivní rock nebo již zmíněný pop. Dvacítka má poněkud vyšší ladění, které se v kapele výborně prosadí, mně však vyhovují spíše temnější zvuky, favoritem se proto stala jednadvacítka, kterou jsem zkoušel s jazzovým oktetem i v rockovějších situacích a všude obstála bez problémů. Dvaadvacítka je ještě o něco temnější. Ten, kdo je však zvyklý na kovadlinový cinkot, by se měl poohlédnout jinde.

Crashe

jsem měl k dispozici od nejmenší čtrnáctky až po devatenáctku. Všechny bez výjimky nezapřou svou charakteristikou příslušnost k řadě Iris. Vyvážený, trochu delší sustain, okamžitá reakce, nižší ladění v kombinaci s již několikrát zmíněnou blýskavostí. Opět mi jejích použití přijde nejlepší ve fusion, nedestruktivním rocku či popu. Nástroje mají trochu výraznější, gongovější atak, tedy se dobře a bez problémů prosadí spíše v rockovějších stylech, například pro bebop lze nalézt vhodnější nástroje jinde. Oproti ridům a hi-hatkám se tedy jedná o nástroje určené spíše pro hlasitější styly. Dobře reagují na tympánové paličky, jejích zvuk je plný a hutný, což platí i pro čtrnáctipalcový model. Dvacetipalcový crash bez problému funguje jako crash či v tišších situacích jako ride, který by se v jazzu dal bez problému uplatnit. Při klasickém crashovém úderu přes hranu je to na vatu do zvukovodu, dynamický potenciál nástroje je opravdu slušný.

Splashe

Mnou testované splashe měly přesně ten charakter zvuku, jenž se v angličtině vyjadřuje slovíčkem „washy“. Měl jsem k dispozici rozměry 8, 10 a 12” a musím říct, že výborně ladí ke zbytku řady. Ladění základního tónu je i zde o něco nižší, přesto díky leštěnému povrchu pěkně zasvítí, ne však zase příliš. Tyto nástroje určitě najdou uplatnění v popu či jakémkoli středním proudu, bez problému by se zřejmě daly použít i v jazzu, byť tady by ona svítivost přeci jen mohla někomu trochu vadit. Hodně hlasitou hudbu by však zřejmě neustály, ne kvůli materiálu, ale kvůli nižšímu základnímu tónu, který by v hradbě kytar mohl k posluchačovu uchu hledat cestu obtížněji. To je však opět dáno charakteristikou tónu a účelem, pro nějž byl nástroj vyvinut.

China

Největší rozdíly byly právě u tohoto druhu činelů. Nejmenší testovaný zástupce o velikosti čtrnáct palců byl výrazně gongový, s hodně kovovým nárazovým tónem. Určitě by se dobře prosadila v hlasitější hudbě, pro jemnější aplikace se však příliš nehodí. Šestnáctipalcová kolegyně již měla zvuk univerzálnější, byť byl zvuk stále ještě s kovovou příměsí. Přesto by se dal tento činel použít prakticky ve všech již zmíněných situacích. Sedmnáctka ještě pokročila směrem k univerzalitě, velmi hezky navíc zní inverzně, hranou nahoru, kdy je zvuk plný, nižšího ladění, a přesto dostatečně ostrý a v případě potřeby i řezavý. Stejně je tomu i u hodně hlasité dvacítky. Chinám je společný mírně gongovější charakter a menší zvuková vzdušnost, jejich zvuk je naopak hodně hutný a moderní.

Pro koho to všechno je

Řada Iris nabízí hodně moderní zvuk, který bez problémů najde uplatnění v popu, rocku, latin nebo fusion. Některé vybrané kusy by bylo možné použít i v jazzu, zejména ve větších seskupeních. Řada se mi jeví hodně analogická s činely, které pro Zildjian pomáhal vyvinout Akira Jimbo, způsob jejich zpracování má některé společné rysy. Pokud se tedy poohlížíte po modernějším soundu, s nímž bude možné muzikálně působit i v nižších dynamikách, stojí Iris Masterworks minimálně za vyzkoušení.

Jan Červenka