Kdybychom se mohli přenést v čase do roku 1796, našli bychom v městečku Markneukirchen pouhých dvě stě padesát jedna domů. V jednom z nich se onoho roku dne 31. ledna narodil v rodině truhláře a také výrobce kytar Johanna Georga Martina syn Christian Frederick.
Velmi zručný a talentovaný Christian se po vyučení v otcově dílně v patnácti letech stal žákem věhlasného vídeňského mistra Stauffera. Po návratu do rodného města a po neshodách s cechem houslařským se rozhodl pro odchod do Nového světa. Dne 9. září roku 1833 se začíná psát historie značky Martin. Christian Frederick přijíždí do New Yorku. Roku 1838 se C.F. Martin přesouvá do města Nazareth v Pensylvánii. Podnik sídlí v tomto městě dodnes.
Ještě trocha historie...
Jen pro dokreslení situace: Rok 1833 je také rokem založení města Chicago třemi sty padesáti osadníky, v tomto roce také tehdejší prezident USA Andrew Jackson absolvuje jako vůbec první prezident jízdu vlakem po trati, jenž o dva roky později měří již úctyhodných sto třicet šest mil, v tomtéž roce jsou také jednotky Rangers sloučeny v samostatný dragounský pluk. Buffalo Bill si ještě ovšem na své narození musí třináct let počkat a pravidelné cesty Pony Expressu začnou až roku 1860. Proč zde uvádím tato zdánlivě nesouvisející data? Protože firma Martin Guitar Company existuje nepřetržitě od roku 1833 dodnes. Jde určitě o jednu z velmi mála firem s tak dlouhou nepřetržitou existencí na Zemi, proto si myslím, že neškodí uvést rok vzniku této firmy do některých dobových kontextů.
D-1
První dreadnoughty byly vyráběny Martinem pro firmu Oliver Ditson z Chicaga, dodávky započaly v roce 1916. Nástroje nenesly značku ani sériové číslo Martin, měly mahagonové luby a zadní desku a smrkovou horní desku. Šlo tedy vlastně o model D-1 nebo D-18, s jedním podstatným rozdílem: tyto kytary měly krk napojen k tělu u dvanáctého pražce. Firma Ditson ukončila činnost v roce 1920 a dreadnoughty D-1 (budoucí D-18) a D-2 (budoucí D-28) začal Martin produkovat v roce 1931, až do roku 1934 s krkem připojeným k tělu na dvanáctém pražci.
V polovině devadesátých let se mi podařilo získat Martina D-1, byla to kytara velmi hlasitá a vyrovnaná s velikým dynamickým rozsahem.
Současný Martin D-1GT se od tohoto modelu liší leštěnou přední deskou (GT - gloss top), ale zejména konstrukcí krku. Ten je totiž sestaven z podélně slepených zhruba třímilimetrových plátků dřeva, které strukturou připomíná lehčí mahagon nebo gabon. Kromě úspory materiálů přináší tato konstrukce značnou pevnost, dle mého názoru pak i vyrovnanost a dobré vedení tónu. Navíc jednotlivé pláty dřeva mají různé odstíny, takže krk je docela zajímavý i vzhledově. Dalším méně obvyklým materiálem je richlite, z něhož je zhotoven hmatník i kobylka.
Jde o směs fenolové pryskyřice a recyklovaného papíru, tento materiál má certifikaci FSC. FSC je nevládní nezisková organizace, která podporuje ekologické a sociálně prospěšné využívání lesů. Fenolová pryskyřice se vyrábí z formaldehydu a fenolu, takto to zní možná děsivě chemicky, ale věřte mi, že hmatník a kobylka vypadají „ebenově“ a kytara hraje a chová se jako kytara. Kobylka je v místě mezi ukotvením strun a kobylkovým pražcem prořezávaná, každá struna má zde vyfrézovanou štěrbinu. Tomuto systému já osobně moc nefandím, tlak na kobylkový pražec je pak opravdu velký, viděl jsem kytaru (pravda, ne od Martina), kde to dělalo problémy. Moje D-1 z devadesátých let to ale měla taky a žádný problém se neobjevil. Pozornost zasluhuje přední deska, která je zhotovena z velmi pěkného smrku sitka, jehož léta jsou provázána příčně jdoucími vlnkami, až to proti světlu hází prasátka. Zadní deska je vyrobena z mahagonu sapele, spoj dvou jejích dílů v podélné ose nástroje je přímo dřevo na dřevo (bez ozdobného proužku) a tento spoj není ani zevnitř podpořen podélnými plátky. Zadní deska této kytary je tedy ožebrována jen příčně. Nástroj je poměrně lehký, ale nepůsobí nijak křehce, k čemuž přispívá i dost bytelný, ne přehnaně tenký a plochý krk s pravidelným C profilem.
Starobylé město Markneukirchen, rodiště Christiana Fredericka Martina, se nachází pouhých deset kilometrů od Chebu. Najdeme zde mimo jiné i muzeum hudebních nástrojů a také pozoruhodné muzeum firmy Framus.
Zvuk
Především tato kytara opravdu výborně ladí, a to v polohách i v oktávách. Je dobře seřízená, struny (tipuji .012 phosphor bronze) jsou naprosto hratelné po celé délce hmatníku. Jedna zajímavost: Výrobce doporučuje struny dokonce tloušťky medium, tedy .013, kytara tedy snese i takto vysokou zátěž v tahu strun. Třináctky také dávají tušit, kdo po takové kytaře sáhne, nejspíše bluegrassový hráč a také ten, kdo potřebuje hlasitý a přitom průrazný zvuk pro doprovod i sólo. Při testu „vlků“ na hmatníku jsem objevil kratší tón f na struně A v VIII. poloze a také na struně e1 v I. poloze. Byl jsem z toho smutný, ale hrál jsem dál a asi po půlhodině hraní se f na e1 začalo prodlužovat a vyrovnávat se ostatním tónům! Takže je vidět, že je v této kytaře potenciál rozehrát i tak už velice solidní zvuk. Vím z vlastní zkušenosti, že na Martina se musí hrát, jinak se poněkud „zavře“ a lehce zatuhne. S tímto vědomím hodnotím fakt, že při slabším úhozu se zatím ozývá celkem dost kov struny, zejména v basech. Ale jak jsem uvedl výše - každá půlhodina je na rozehranosti této kytary velmi znát, takže uvidíme...
Závěr
Co bych měl napsat o kytaře od firmy, jejíž kytaru již pěkných pár let spokojeně užívám, stejně jako třeba Eric Clapton nebo John Mayer? Snad že bych určitě našel model s lepším zvukem a z lepších materiálů. To určitě ano, ale zaplatil bych za něj minimálně dvojnásobnou cenu. Takže tady máme cenově příznivého Martina, který nepostrádá vlastnosti nástrojů této značky - silný a průrazný zvuk, krásné proznívání tónů celým nástrojem, stabilitu, spolehlivost... zkrátka vše, co bych čekal od firmy, která dala světu tento typ kytary.
Info:
Martin D-1GT je celomasivní šestistrunný dreadnought. Horní deska je vyrobena ze smrku sitka, zadní deska a luby jsou zhotoveny z mahagonu sapele. Krk je tvořen podélně slepenými plátky dřeva. Kobylka a hmatník této kytary jsou z materiálu richlite, což je ebenově černá směs fenolové pryskyřice a recyklované celulózy. Kytara je dodávána v pevném lepenkovém pouzdře a její cena se pohybuje kolem 22 900 Kč.
Plus:
ladění
síla a prostor zvuku
lehce se rozezvučí
Mínus:
prořezávaná kobylka
lepenkové pouzdro - je trochu těžké, ale zase pevné, tak nevím...
www:
