Marshall Randy Rhoads 1959RR - reinkarnovanace vzácného originálu legendárního Randyho Rhoadse

Nedlouhou řadu signovaných modelů zesilovačů „praotec” Jim Marshall počátkem letošního roku rozšířil tentokrát o skutečnou lahůdku – bílou 100W hlavu, do nejmenších podrobností reinkarnovanou podle vzácného originálu legendárního Randyho Rhoadse. Připomeňme si předcházející signované modely – nejdříve se objevil model Slash JCM 2555SL, o několik let později limitovaná řada JCM 800 2203ZW – Zakka Wyldea následovaná hand-wired modelem Super 100JH – Jimi Hendrix, pak opět JCM 800 2203KK, tedy záležitost Kerry Kinga ze Slayer a teď tedy model 1959RR.

Je zajímavé sledovat z jakých standardních typů zmíněné kousky vycházejí – Randyho model trochu dohání náskok JCM verzí a po Jimiho Super 100JH je teprve druhým nemasterovým (bez master volume) zesilovačem.

Je tedy zřejmé, že na šuškandě o zvukové originalitě stařičkých, bytelně dělaných kousků z mezidobí konců šedesátých až sedmdesátých let minulého století asi něco bude. Marketingově podložené škudlení obchodních manažerů (tady ten potenciometr nahradíme umělohmotným, tady ten odpor miniaturním...) se mnohdy ukázalo být smrtícím trendem nejen v hudební branži. Návraty ke kořenům pak bývají někdy trochu klikaté, mnohdy nemožné.

U Randyho Rhoadse to bylo sice jednodušší než v případě Jimiho Hendrixe (kdy se jen podle obrazové dokumentace hádalo, zda se u nalezené předlohy skutečně jedná o jeho originální zesilovač z roku 1966), ale lehce zamotanou hlavu technici od Marshalla přece jen měli. Podle dochované Randyho pohlednice, poslané z Londýna spoluhráčům v Quiet Riot, se zjistilo, že v roce 1980 osobně navštívil továrnu Marshall a při objednávání svých zesilovačů se mu kromě bílé koženky podařilo domluvit i blíže nespecifikovanou zvukovou modifikaci modelu 1959. Marshallovým „detektivům“ se podařilo nejen objevit onoho technika, který tenkrát tuto úpravu prováděl, ale měli možnost ji ověřit i na skutečném Randyho Marshallu. „Ten zesilovač zůstal tak, jak ho po té nešťastné události společně s ostatními věcmi dopravili k Randyho mamince Dolores“, vzpomíná jeden z nich: „dokonce na něm bylo kolečko od coca-coly, kterou se Randy během svého posledního vystoupení osvěžoval...“

Popis

Marshall 1959RR je celolampový100W zesilovač klasické konstrukce bez Master Volume, osazený čtyřmi EL34 a třemi ECC83, krátký „plexi“ panel má běžné ovládací prvky – při pohledu zleva Presence, Bass, Middle, Treble, Volume 1 a Volume 2. Vstupní jacky jsou čtyři, tvoří dvě svislé dvojice, kde citlivější vstup je vždy ten horní. Každé této svislé dvojici je přiřazen jeden Volume ovladač, ostatní korekce jsou společné. Potud je vše na první pohled totožné s běžným modelem 1959. Zvuková modifikace Randyho Rhoadse se však aktivuje při zapojení kytary do druhé, tedy pravé straně bližší, dvojice vstupů. Zadní panel je spartánsky vybaven dvěma výstupy na reproboxy, dvěma otočnými přepínači volby jejich impedance a síťového napájení, síťovou zdířkou a dvěma pojistkovými komorami – klasika, žádná efektová smyčka apod., jen ještě dva podpisy obou hlavních „aktérů“ a silueta R. R. Zvědavý pohled do útrob jen potvrdil uctivý, až puntičkářsky autentický přístup konstruktérů. A tak jsou rozměrné kovové potenciometry umístěny mimo desku plošných spojů, podobně jako patice všech elektronek, které jsou „postaru“ zapuštěny do ocelového šasí. Jednoduché, ale spolehlivé propojení jednotlivých prvků silnými kabelovými lanky bez multikonektorů, nebo mohutné transformátory Dagnall – vše je velmi poctivé a působí robustním a nezničitelným dojmem. Dvojice trimrů na jediné desce plošných spojů naznačuje možnost detailního doladění každého páru výkonových lamp, což při tomto ryzím přístupu už ani moc nepřekvapuje. Celý zesilovač běžných „maršálských“ rozměrů je potažen sametově bílou zvrásněnou koženkou, která v kontrastu s velkým černým logem firmy, černými rohy a v kombinaci s „malým“, avšak okázale zlatým čelním panelem umocňuje výjimečný vizuální dojem.

Koncepce

Model MK II Super Lead 100 W je jen jiný název pro „devatenáctsetpadesátdevítku“, která je vyhlášená svým zkreslením koncového stupně, jež teprve dává nepříliš dramatickému sycení předzesilovače (na rozdíl od Master modelů) tomuto zvukovému monstru tu správnou šťávu. Ovšem v hlasitostních rovinách pro běžného smrtelníka těžko snesitelných. Eddie VanHalen, který byl mimochodem společně s Randy Rhoadsem největším kytarovým zjevením počátkem osmdesátých let, se ten samý model Marshalla (tak skvěle znějící na titulu Eruption) nejdříve pokoušel neúspěšně „zkrotit“ různými hořícími reostaty. Nakonec, v době kdy ještě neexistoval žádný „power brake“, přišel s přístrojem „Variac“, umožňujícím snížení 110V napájecího napětí na přibližně 90 V, při kterém byla hlasitost naplno vytaveného zesilovače alespoň únosná. Na tomto místě je myslím dobré varovat všechny aktivní kutily před podobnými pokusy, kterými bez dalších odborných nastavení žhavení lamp atd., mohou svého miláčka i zničit, nehledě na životu nebezpečné napětí uvnitř zesilovače.

Klasická koncepce Marshall 1959 představuje přiřazení Volume 1, jinak „výškového“ kanálu, k první polovině vstupní elektronky ECC83 – druhá polovina této elektronky je sycena z druhého vstupu ovladačem Volume 2, tedy takzvaného „normálního“ kanálu. Známé propojení vstupů klasické „čtyřdíry“ krátkým kablíkem způsobí současné buzení obou polovin vstupní ECC83 a využívá se k mixu barevně odlišných charakteristik jednotlivých vstupů. Randyho modifikace je naproti tomu založena na kaskádovitém, chcete-li, sériovém propojení obou polovin vstupní elektronky ECC83 navázáním jedné na druhou. Úprava má tak zásadní význam pro zvýšení sycení předzesilovače, aniž by se však posouval základní charakter zkreslení například k master modelům, viz dále.

Zvuk

Po zapojení do horního, citlivějšího druhého vstupu a nažhavení mě hned na začátku vyvedl z míry fakt, že při obou hlasitostech Volume na nule zesilovač už docela nahlas hraje! Co bude následovat mi v tu chvíli už mělo dojít, já ale naivně nakroutil obě hlasitosti lehce za polovinu jejich drah, přesně podle instrukcí návodu k nastavení Randyho tónu. Můj reprobox Marshall B je osazen čtyřmi stodecibelovými 300W EVM 12L, takže výkonová rezerva 1200 W umožní ukázat každému zesilovači, co v něm beze zbytku je, a věřte mi, že po prvním kile jsem byl lehce odfouknut! Se špunty ve zvonících uších jsem pak mohl v třesoucí se místnosti relativně v klidu pokračovat v testu. Je to velmi hlasitý zesilovač, a to jsem měl tu čest s „Bestií“ Kerry Kinga, navíc osazenou výkonnějšími lampami. Randyho korekce v hodinových hodnotách jsou tyto: Presence: 12 h, Bass: 9 h, Middle: 12 h, Treble: 14 h, Volume 1: 13 h, Volume 2: 14 h. Zkreslení je dané mírou nasycení sériově propojených polovin první elektronky ovladači Volume 1 a 2, což při bezmasterové konstrukci představuje nemalou hlasitost. Výsledný zvuk je však neuvěřitelně hutný, ve středech plný, s lehce zvýrazněnými výškami. Zkreslení je medově středové, tlusté, jde bezprostředně za rukou a táhne tón, který je vhodné v sólech nakopnout overdrivem nebo distortionem s nízkou hodnotou gainu. Basy sice nejsou pevné, ale zvuk nepostrádá spodek, v kapele se, nehledě na hlasitost, bez nejmenších problémů prosadí a výborně doplňuje basové frekvence baskytary a kopáku. Je zajímavé porovnat projev bez Randyho modifikace, tedy zapojením do první dvojice vstupů. I tady se zkreslení objevuje poměrně rychle, už kolem 10 h, a ve vyšších hodnotách zvuk už mnoho nezískává na hlasitosti, je jen více ovlivněn komprimací koncových lamp, nemá ale takovou sytost a medovost středů, na výškách je lehce roztřepaný, tenčí, naopak basy o sobě začínají dávat výrazně vědět. Byl jsem zvědav na porovnání s klasickou JCM 800 (Master Volume) s lampami 6550 na koncovém stupni, a přestože je tento zvuk jakoby víc „udělaný“, působící jistou rezervou, tak ani při srovnatelné smrtící hlasitosti při Master Volume na 14 h a poněkud větší masáži v basech jsem nedosáhl tak plastických a úderných středů 1959RR.

Korekce u modelu 1959RR fungují jinak než u Master modelů, více se doplňují a překrývají. Potlačením středů a presence na 9 h a současným posílením basů na 15 h se dá zvuku „masterových osmistovek“ přiblížit, aniž byste se však připravili o tak senzační a průrazné středy, které Master modely trochu postrádají. Bylo by jistě zajímavé vyzkoušet 1959RR s Randyho také reinkarnovanými boxy, otázkou je, zda jsou osazeny Randyho oblíbenými Altec reproduktory, jistě ovlivňujícími autenticitu výsledného zvuku. Tento zesilovač je i bez Randyho modifikace v oblasti zkresleného zvuku naprostou klasikou s dynamikou a odezvou středových kytarových frekvencí neporovnatelnou s žádným jiným aparátem. Neodpustí vám ani tu nejmenší chybu, každý detail vaší hry je nekompromisně transparentní. S Marshall 1959 pracuje mnoho špičkových hráčů – vedle Eddieho lze za všechny jmenovat třeba Yngwieho Malmsteena, u nás třeba Miloše Dodo Doležala.

Za pozornost signature řady Marshall stojí závěrem možná zaznamenat skutečnost, že teď už ve dvou případech byly vyvinuty pro kytaristy jedné rockové legendy – Ozzy Osbournea. Zkuste si schválně tipnout – na jaký model Marshalla hrál třetí do madmanského mariáše Joe Holmes? Na úplný konec ještě malé doporučení. Hlasitost zesilovače se dá velmi dobře korigovat přístrojem „power brake“, osobně jsem vyzkoušel model „The Leash“ americké firmy Bad Cat se skvělým výsledkem – barva zesilovače zůstává a uši netrpí. Zařízení se shodnou funkcí nabízí však také sám výrobce 1959RR.