Ludwig Speed King - Cesta do pravěku

Ludwig Speed King je v dnešní době naprostý unikát. A to nejen proto, že jako jediný používá kompresní pružiny, ale hlavně proto, že v současné hyperdynamické době, kdy se všechno mění (a musí měnit) každým dnem a kdy každý neustále hledá sebemenší vylepšení, z nichž pak marketingovými tahy vytváří inovace bezmála meziplanetárních rozměrů, je tak ortodoxní, jak jen může být.

Něco marketigové mytologie

Původně jsem chtěl pedál Ludwig Speed King přirovnat k Porsche 911, které je také po padesát let víceméně skoro stejné, což je také důvod, proč Jeremy Clarkson z Top Gearu označuje firmu Porsche za „nejlínější designérské studio na světě“. Ale pak jsem si uvědomil, že je tady jeden malý, avšak velmi podstatný rozdíl: Speed King totiž není padesát let skoro stejný, on je padesát let naprosto stejný. Identická kopie. Vzor 1 : 1. Cesta do minulosti. Stroj času, který vás přenese do bubenického pravěku.

Z toho všeho vyplývá, že pokud má Porsche to nejlínější designerské oddělení, pak Ludwig svůj návrhářský tým po zkonstruování Speed Kinga prostě a jednoduše propustil. A tady se dostáváme k jádru věci: Ludwig samozřejmě je schopen - jak dokazují jeho nové řady hardwaru Atlas - navrhnout to nejlepší a nejmodernější na světě, ale v případě Speed Kinga pochopil jednu důležitou, avšak překvapivě často opomíjenou poučku: proč něco měnit, když to funguje.

Takhle vznikají mýty, legendy a ikony. Zjednodušeně řečeno, něco se musí vyrábět dost dlouho a víceméně pořád stejně. Hlavním předpokladem samozřejmě je, že základní návrh je natolik zajímavý a nadčasový, aby produkt dokázal - po celou dlouhou dobu, než se legendou stane - stále oslovovat zákazníky. Stejně jako již zmíněné Porsche 911, hodinky Rolex, nebo Levi’s 501.

A k čemu dojde, když taková legenda konečně vznikne? Začne se platit i za značku a mýtus samotný. Ale k tomu se dostaneme později.

Něco techniky

Kromě nepředstavitelně archaického vzezření odlišuje Speed Kinga od všech ostatních pedálů hlavně jedna již zmíněná konstrukční zvláštnost: kompresní pružiny. Namísto natahování péra, což je běžný princip u všech ostatních šlapek, u Speed Kinga se dvě pružiny ukryté v bočních vzpěrách naopak stlačují. Profesor mechaniky či metalurgie by vám možná vysvětlil, v čem spočívá rozdíl v chování pružin u těchto dvou odlišných způsobů namáhání, já vám můžu říct jen to, že na výsledném pocitu při hře je to znát - máte dojem, že tlak, respektive odpor, je po celou dobu záběru víceméně stejný. Na rozdíl od šlapek s běžnou kombinací řetězu a tažné pružiny, kde jistou proměnlivost cítíte, a to zejména ke konci záběru. U Speed Kinga nic takového. Odpor působí dokonale konstantně. A co to znamená pro naše hudební snažení? Zejména velkou kontrolu dynamiky a možnost naprosto precizní hry jak v pianu, tak ve forte. A kromě jiného i hru ve fortissimu krát deset na čtvrtou. Jednoduše řečeno s výslednou razancí, jaké dosáhne jen málokterá jiná šlapka - pokud vůbec. V tomto směru tedy praděd vítězí na celé čáře. Asi jako kdyby Muhammad Ali vstal z hrobu a vystřelil Mika Tysona na Měsíc.

Něco hudební teorie (i praxe)

Nevím sice, jestli by Speed King byl tím pravým pro metalové šlapací závodníky, každopádně pro rock, hardrock a jazz je skutečně králem. Proč? V první řadě právě pro svoji údernost. Když dáte Speed Kinga k jakémukoliv velkému bubnu a pak ho vyměníte za jinou šlapku, téměř vždycky bude znít průrazněji. Snad jen s výjimkou případu, kdy na tu druhou šlapku přiděláte škodolibě místo beateru ruční granát. Je to dáno možná právě velmi specifickým chodem pedálu, za což ovšem - při přechodu z běžných šlapek - zaplatíte daň v podobě zcela odlišného a vpravdě kolosálně nezvyklého pocitu při hře.

Rychlost reakce, jak už napovídá název, je jednou ze základních vlastností pedálu, i když je pravda, že vzhledem k zaměření jeho soudobých konkurentů právě na tuto veličinu jim možná už nemusí tak úplně stačit. I když vlastně... poslechněte si nahrávky Iana Paice nebo Johna Bonhama ze sedmdesátých let a zjistíte, že ta rychlost bude pro většinu z nás více než dostačující. Tedy pokud jste si právě nenechali transplantovat nohu z chrta.

Když jsem v předchozím odstavci zmínil velkou kontrolu hry, měl jsem tím na mysli nejen ovládání dynamiky a feelingu, ale - a to možná ze všeho nejvíc - kontrolu soundu. Tahle šlapka vám totiž skutečně umožní z velkého bubnu dostat ten nejlepší zvuk, jaký může buben poskytnout. Pro metalisty, jejichž velký buben zní spíš jako mlaskání nažhaveného velblouda, bude tohle ovšem méně podstatný faktor.

Pedál můžete třemi obratnými pohyby rozložit na prakticky základní součásti. Dobře trénovaný jedinec zvládne tuto operaci během dvou vteřin, světový přeborník pak za 280 milisekund. Odvrácenou stranou této přednosti je, že se vám totéž může stát, i když to nemáte v úmyslu.

Něco závěru

Tak mě napadá, že Ludwiga Speed Kinga si můžete koupit ze tří důvodů: Za prvé jako výbornou šlapku pro rock, hardrock, jazz nebo podobné styly, kde více než na čiré rychlosti záleží i na razanci, soundu, feelingu a dynamice. Za druhé proto, že jde o stylovou součást, která k rocku patří stejně jako třeba láhev Danielse. Anebo za třetí prostě jen proto, že to je ikona a kus historie.

Čímž se dostáváme k ceně. Jakmile totiž padnou slova jako „legenda“ nebo „ikona“, je to neomylnou předzvěstí toho, že něco nebude tak úplně v pořádku s cenou. A taky že ano. Pokud byste totiž viděli tuhle šlapku v obchodě pod značkou neznámé fabriky z provincie Guang Dong, očekávali byste možná i třímístnou cenu - a to v korunách českých. Ale spíš byste ji asi čekali v zastavárně, kam ji přinesl vysloužilý jazzový bubeník nemající na večeři nebo na nové zuby. A tam byste za ni nedali víc než právě za tu jednu večeři.

Jenže Speed King stojí přes pět táců. A to, řečeno politicky, není cena úplně z nejnižších. Takže co teď? Na jedné straně jasná kvalita a navrch i ten kus historie, a na druhé cena dvou až tří podobně provedených šlapek od jiných značek. Rozhodování by se zdálo jasné - proč dávat tolik? Žádný logický protiargument se nenabízí. Jenže přesně v tuhle chvíli začíná fungovat faktor I - jinak řečeno, totálně iracionální zatmění mozku způsobené oslňujícím jasem ikonické legendárnosti. Proč stojí Rolexy desetkrát víc než jiné hodinky, přičemž nejsou desetkrát přesnější, ale přesto je po nich stále větší poptávka? Proč stojí Converse desetkrát víc než no name tenisky z čínské tržnice? Úplně racionální odpověď na to asi neexistuje. I když - částečně vlastně ano: ta časem prověřená kvalita, ta legenda potvrzená realitou, ta nesmazatelná historie, kterou nemá a nemůže mít žádný z těch produktů, které budou zítra zase nahrazeny dalšími, dává výrobku charakter. A to je hodnota, která se vždycky cení.