Lexicon PCM96 - dozvukový a efektový procesor

Ve světě asi nenajdete mnoho zvukařů či muzikantů, kteří by ještě neslyšeli o legendárních efektových procesorech firmy Lexicon. Být třicet pět let špičkou na trhu s kvalitními digitálními reverby, to už opravdu něco znamená. Devadesátšestka je poslední verzí modelové řady PCM (42, 60, 70, 80, 81, 90 a 91) a nabízí úžasnou kolekci zhruba dvanácti stovek presetů v jednom procesoru.

Najdete tu legendární programy, jako Concert Hall naposlouchané ze snímků s etiketami slavných světových studií, nové simulace prostředí Room pro prakticky libovolné interiéry či exteriéry nebo speciální algoritmy s rezonančními efekty. Lexicon přináší s tímto modelem nejen nabídku dvaceti osmi nových či legendárních reverbů, delayů a modulačních efektů, ale co je skvělé, počítá s možností přímého zařazení procesoru do DAW přes rozhraní FireWire. Ať už ale budete využívat PCM96 tradičním způsobem jako hardwarovou jednotku pro živé aplikace, v nahrávacím studiu ve spolupráci s analogovým či digitálním mixážním pultem a nebo jako plug-in uvnitř DAW, máte nepochybně veškeré předpoklady dosáhnout při tvorbě prostorové perspektivy vynikajících výsledků.

Ovládácí prvky

Moderní design modelu PCM96 neopouští zajeté mantinely, pokud jde o minimální množství ovládacích prvků a přesto rychlý a pohotový přístup ke všem důležitým funkcím a editacím. Přehledný displej zapuštěný v jednorackovém formátu s jasně zářícími žlutými znaky a konfiguračními ikonkami na černém pozadí, šestisegmentový indikátor vstupní úrovně, hlavní rotační volič (knob Select) stiskem aktivující navolené funkce nebo hodnoty, doprovázený nerozlučnou trojicí menších otočných regulátorů A, B, C (soft knobs) pro nastavování jednotlivých parametrů (stiskem umožňují opět aktivovat některé další editační funkce). Zbývá ještě šest prosvícených tlačítek. Čtyři z nich jsou vyhrazeny pro ukládání a otevírání programů a porovnání editovaných presetů s originály a s posledním členem tohoto „kvarteta“ se naťukává tempo u programů s kritickými časovými informacemi. Pro základní ovládání a pro přechody z jednoho menu do druhého tedy zbývají poslední dva: Back (nazpět) a Machine. Přístroj je osazen paměťovou kartou typu compact flash pro uložení až 1536 uživatelských programů.

V rámci architektury PCM96 je celý přístroj (Machine) rozdělen na jakési programovatelné virtuální bloky (Virtual Machine) s různou konfigurací vstupů a výstupů, z nichž každý má volitelný vlastní algoritmus (budu je zjednodušeně nazývat „bloky“).

Volby a informace v systémovém menu

Než začnete na PCM96 cokoli řešit, je nezbytné nastavit si v systémovém menu příslušnou audiokonfiguraci (Audio Setup). Znamená to vybrat si vstupní port pro audiosignál (Audio Source: analog nebo AES – tj. digitální vstup), interní či externí zdroj vzorkovací frekvence (Clock Source: internal, AES či BNC), a zvolit její hodnotu (Clock Rate: 44,1 – 48 – 88,2 – 96 kHz). V tomto menu lze rovněž měnit úrovňové nastavení analogových vstupů a výstupů (Analog Setup) z +4 dBu na –10 dBu, aktivovat analogově digitální konverzi Type IV od dbx (více na www.dbxpro.com) a nebo procesor globálně zamutovat (Global Mute). Obdobně lze nastavovat i vlastnosti digitálního portu (AES Setup), i když kromě přepínání z formátu AES na S/PDIF slouží toto submenu především ke kontrole přenášených digitálních dat (Data Validity, Sample Slip) a k chybovým hlášením (Confidence, Bi-Phase, CRC či Parity Error).

Základní konfigurace celého přístroje je neméně důležitou položkou systémového menu (Machine Config). Zde je možné rozdělit celý přístroj až na čtyři virtuální bloky, z nichž každý využívá vlastní samostatné algoritmy. Tyto virtuální bloky se při klasickém hardwarovém využití přístroje vztahují k oběma vstupním a výstupním portům (při softwarovém využití PCM96 jako plug-in v DAW připojený prostřednictvím FireWire až ke čtyřem vstupům a výstupům). Režim Single Mono in Stereo out (zřejmě se používá až od verze 2.0.0, protože v manuálu verze 1 není uveden) využívá pouze monofonní vstup a z výstupu je odebírán klasický stereofonní efekt – využije se tedy například pro zapojení procesoru do smyčky mixpultu systémem Mono Send a Stereo Return. Další možností nastavení je režim Single Stereo (v manuálu uveden jako Super Stereo), kde je levý i pravý kanál odesílán ke zpracování opět do jediného samostatného bloku. Režim Dual Mono (v manuálu jako Super Mono) rozděluje přístroj na dva samostatné virtuální bloky, jedná se tedy o oddělené zpracování pravého a levého kanálu. Cascade Stereo je nakonfigurován jako dva samostatné stereofonní bloky zapojené za sebou, Cascade Mono disponuje rovněž dvěma bloky za sebou, ale pro levý a pravý kanál samostatně, stejně jako v režimu Dual Mono. Zbývá ještě zapojení Cascade Mono to Stereo, kdy je levý a pravý kanál nejprve zpracován nezávisle ve dvou samostatných blocích, ale výsledný signál prochází ještě společně třetím, stereofonním blokem. Poslední konfigurační možností při tradičním hardwarovém využívání je Combined Stereo Mono in (v manuálu označené jako Two Mono to Stereo), kde jsou kombinovány dva stereofonní bloky, které zpracovávají nezávisle levý a pravý vstupní kanál. Kontrola aktivního režimu je indikována v pravém horním rohu displeje příslušnou konfigurační ikonkou vždy, když si vyberete příslušný program (Machine Preset). Využíváte-li PCM96 jako plug-in v DAW prostřednictvím FireWire I/O, není k dispozici kaskádová volba, protože efekty je možné kaskádovat v rámci DAW (viz spodní řada na obrázku Audiokonfigurace).

V systémovém menu najdete samozřejmě také možnosti MIDI nastavení (MIDI Control). Lze ho nejen deaktivovat, ale také tradičně vybírat Device ID pro připojené zařízení nebo Base Channel 0–15. Zde se také kopírují presety z jedné PCM96 do druhé prostřednictvím funkce Bank Dump. Mezi položkami systémového menu nechybí ani funkce pro nastavení parametrů souvisejících s tempem skladby (Tempo Control), nakonfigurování vložené flash karty, návrat na původní firemní nastavení či nastavení síťových konfigurací.

Jednoduchá navigace – když nevíš, koukni se do mapy!

Dva základní pohledy na displej jsou reprezentovány přednastavenými systémovými programy (System Presets) a příslušnými efektovými programy navolených systémových bloků (Machine Presets). Přepínáním tlačítka Machine se tedy nejen přesunete ze systémových presetů do efektových, ale u programů, které se skládají z více bloků, přepínáte pomocí tlačítka Machine i jednotlivé bloky.

Z těchto obou základních displejů se dostanete do ostatních nabídek stiskem hlavního voliče nebo tlačítka Back. Máte-li navolen displej se systémovými presety (System Presets), otvírá se vám možnost volby kategorií – System Category, opačným směrem se můžete dostat do systémového menu. Obdobně můžete přejít z displeje efektových presetů (Machine Presets) do Machine Category nebo do Machine Menu, kde se budete pohybovat nejčastěji, protože se tam nastavují veškeré parametry jednotlivých funkčních bloků.

Chcete-li rychle pochopit, jak je kompletní systém menu a submenu v PCM96 uspořádán, doporučuji nalistovat si navigační mapy na konci manuálu. Zde najdete nejen přehledné schéma přístupu k jednotlivým funkcím z displeje System View a Machine View, ale také navigační mapy pro menu různých algoritmů.

Machine Menu

Jestliže se nacházíte na displeji Machine Preset (svítí číslo příslušného programu se třemi nastavitelnými parametry A, B, C), dostanete se stiskem hlavního voliče do Machine Menu (pozn.: Jiný název by byl určitě vhodnější – tento je snadno zaměnitelný s Machine Configuration v systémovém menu).

Otevřením tohoto menu se dostáváte k nastavení parametrů jednotlivých efektových presetů či jednotlivých bloků, ze kterých je program konfigurován. Protože je nabídka nastavitelných parametrů poměrně rozsáhlá, je k dispozici v podobě několika sub-menu, jejichž otevřením získáváte přístup vždy k určité skupině parametrů. První dvě položky v submenu jsou stejné pro všechny typy použitých algoritmů. Otevřením Soft Row Setup získáte možnost volby přiřazení osmi nejdůležitějších parametrů k voličům A, B, C, které umožňují přímou editaci příslušného efektu. Submenu I/O Levels slouží především k nastavení poměru přímého signálu a efektu (Wet, Dry a Mix), případně pro úrovňové dorovnání vstupního a výstupního signálu (Input, Output Level) či parametrů Panorama. Podle právě aktivního algoritmu se ostatní položky tvořící submenu již liší. Jejich podrobný popis pro jednotlivé typy efektů by byl v rámci jediného testu nemožný a nedával by ani velký smysl (jen v manuálu je jich uvedeno přes šedesát). Pojďme si ale pro představu uvést stručný přehled nabízených algoritmů.

Jaké základní efektové algoritmy jsou k dispozici?

Nápaditá nastavení Dual Delay jsou vybavena dvěma zpožďovacími linkami pro každý vstupní kanál, které mají nastavitelný čas zpoždění až do dvou sekund, výstupní úroveň, zpětnou vazbu, filtrování a směrové vlastnosti. Do zpětnovazebního řetězce lze zařadit také hornopropustní a dolnopropustní filtr.

Random Delay (stereo i mono) – základ tohoto algoritmu tvoří samostatná zpožďovací linka pro každý kanál, která má vždy dva samostatné výstupy (voices). Každá linka má obdobně nastavitelné parametry jako Dual Delay, včetně řízení difuze a navíc lze přidat čtyři náhodná (nepravidelná) zpoždění, která fungují výborně při modelování počátečních odrazů ve stereu či v surroundu i pro některé další funkce.

Chamber (stereo i mono) jsou velmi zdařilou simulací dozvukové komory, tedy menšího prostoru s prudce narůstající hustotou počátečních odrazů. Závěrečná fáze dozvuku je opět podrobena procesu, který přináší nepravidelné a náhodné časové průběhy (randomize).

Hall (stereo i mono) je nový algoritmus simulující velké prostory, ve kterých se interpretuje převážně klasická hudba. Velmi nízká hustota počátečních odrazů a mírné zahušťování vzhledem k velkým vzdálenostem mezi odrážejícími povrchy. Většinou delší doznívání, zejména na spodních frekvencích. Vzhledem k velmi jemnému a přirozenému charakteru doznívání působí velmi nenápadně a neváhal bych jej použít ani na nahrávky pořízené v dobře znějících koncertních sálech.

Random Hall (stereo i mono) se hodí především pro orchestry a další zvuky se složitější strukturou. Během doznívání dochází k náhodným modulačním procesům, které jsou dobrou prevencí proti různým rezonancím, zvoněním či dalším nežádoucím zabarvením. Počáteční odrazy jsou libovolně nastavitelné uživatelem. Pro simulace menších místností a využívání pro nástroje s perfektním laděním je ale lépe se tomuto nastavení raději vyhnout vzhledem k nepravidelnostem v doběhové fázi.

Concert Hall (stereo) – jeden z nejstarších algoritmů od Lexiconu. Může být nastaven na poměrně výraznou modulaci a působí velmi živě. Je známý více ze snímků populární hudby (zejména konec let sedmdesátých a léta osmdesátá tento algoritmus proslavily) než z klasiky nebo jazzu. Zůstal nám v uších dokonale, protože při nabídce prvního, namátkově vybraného. presetu pro zpěvačku můj hudební režisér pouze konstatoval: „Ten je skvělý, ten tam dej!“

Plate (stereo i mono) je výbornou simulací deskového dozvuku s vysokou hustotou počátečních odrazů. Přináší poměrně jasný a barevný zvuk, i když jsou samozřejmě k dispozici i temnější či kulatější nastavení. Skvěle funguje v populární hudbě na perkusivní nástroje, protože je vytvořen tak, aby zahušťoval a zvýrazňoval příslušný zvuk. Zkoušel jsem kratší nastavení na malý buben, výběr mezi presety přinášel obrovské rozdíly a jen těžké se šlo rozhodnout, kterému dát přednost, protože všechny zněly výborně.

Room (stereo i mono) je algoritmem vycházejícím z charakteristik v reálném prostředí. Dělí se na několik kategorií typických pro menší, střední a větší místnosti, exteriéry, nekonvenční prostory i uměle vytvářené průběhy, které v přirozeném prostředí nenajdete. I když je možné prodlužovat příslušné prostředí dalším reverbem, nejdůležitější je u těchto programů série počátečních impulzů, které vznikají na základě měření v reálném prostředí. S těmito programy lze velmi dobře pracovat nejen v popových a rockových nahrávkách, ale hojně se využívají také při postprodukci.

Chorus/Flange (jen stereo) se podobá ostatním algoritmům Delay, ale liší se systémem modulace. Disponuje opět čtyřmi zpožděnými signály na kanál, které lze nezávisle směrovat a filtrovat.

Velmi zajímavé efekty lze také vytvářet pomocí Resonant Chords (stereo i mono). Algoritmus má celkem šest samostatných rezonančních hlasů a pro každý lze nezávisle nastavovat úroveň, panoramu, ladění, dobu trvání a harmonický filtr. Na výstupu rezonátoru je ještě připojen dozvuk typu Plate a k dispozici jsou dva různé algoritmy.

V nabídce algoritmů je rovněž po ruce generátor testovacího signálu pro nastavování presetů nebo při ověřování funkčnosti signálových cest.

PCM96 jako plug-in v DAW

Obvykle je interní vybavení DAW špičkovými dozvukovými procesory spojené s pořízením akcelerační karty (například TC PowerCore) související případně s koupí další licence. Možnost využití PCM96 jako čtyřkanálového plug-inu v DAW je zatím kompatibilní pro počítače Mac s operačním systémem 10.4.9. (nebo vyšším) v programových verzích ProTools LE 7.3.1, ProTools HD 7.3 (nebo vyšší) a v Logic 8.0.

Po jednoduché instalaci z přiloženého DVD a vložení PCM96 do příslušného digitálního inzertu se objeví základní okno s vybraným programem, které lze rozšířit o editační okno s přímým přístupem k osmi editovaným parametrům, nebo okno s nastavením vstupní i výstupní úrovně a poměru wet/dry společně s výběrem dalších menu. Systémové funkce a preference lze nastavovat na samostatném řídicím panelu, kde najdete výběr komunikačního rozhraní (FireWire nebo Ethernet), třístupňové nastavení bufferu (latence), vymezení přesné funkce pro FireWire (zda pouze ovládáte nastavení procesoru nebo využíváte i audio přenos), zdroj a hodnotu samplovací frekvence a volbu analogového či digitálního vstupu. Nápaditým doplňkem je Locate: po kliknutí na vás „zamrká“ displej PCM96, kterou právě ovládáte – pro orientaci v přeplněném racku to vůbec není funkce k zahození.n

Umělý dozvuk se v nahrávacích studiích objevil mnohem dříve a ve zcela jiné formě, než jak ho známe dnes (moderní digitální procesory). Již koncem čtyřicátých let minulého století se ve studiích začaly využívat první dozvukové komory – v sedmačtyřicátem ji odvážně přimíchal do nahrávky popového megahitu od Harmonicats Bill Putnam (využil na to koupelnu ve studiu). Ovládat množství přidaného prostoru v nahrávce se od té doby stalo součástí tvůrčí studiové práce a velká studia si začala budovat nejrůznější dozvukové komory, jejichž parametry se daly měnit polohou mikrofonu či změnou struktury povrchu. Prakticky po celá padesátá léta byl umělý prostor vytvářen buď pomocí přídavných mikrofonů v koncertním sále nebo pomocí těchto dozvukových komor (echo chambers). Tento trend změnil až první deskový reverbátor od německé firmy EMT (deska 2 x 3 m), který se poprvé objevil v roce 1957 (EMT140). Zvukově nejzdařilejší model 250 je dodnes ozdobou mnoha světových studií, a přestože již vstoupil do důchodového věku, často se ještě zapojuje do nahrávacího procesu (renovovaná elektronika). Deskové jednotky sice nezní přesně tak, jako reálné prostředí, mají však extrémně přirozený, příjemný, hustý a měkký dozvuk, a právě proto se jejich simulace staly samozřejmou součástí dnešních dozvukových procesorů.