Korg PX 1 Pandora - historický test

Kytarový multiefekt Korg PX 1 Pandora a neb splacení jednoho starého dluhu

Firma Korg nabízí procesory s označením Pandora v dalších a dalších inovovaných modifikacích už řadu let. Pokud mne paměť neklame, skoro všechny se na stránkách Muzikusu dočkaly obšírného zhodnocení. Tedy až na jeden. Na ten úplně první, který tuto sérii započal. Berme tedy dnešní stať nejen jako nostalgické ohlédnutí se do minulosti, ale zároveň i jako pokus o nápravu tohoto dávného restu. Myslím, že PX 1 si to určitě zaslouží.

Zrod

Pandora spatřila světla světových pódií v roce 1995. Její mystické pojmenování odkazovalo na skutečnost, že v malé, záhadně působící schránce ukrývala nikým dosud nepoznané tajemství, v našem případě tedy velice komplexní, široce použitelný kytarový multiefekt.

Přístroj patří do korgovské rodiny ToneWorks, po níž zdědil i tzv. IPE (Integrated Parameter Editing), tedy specifický způsob editace programů. Randall Whitney, výrobní manažer divize ToneWorks, tehdy prohlásil: „Rozvinutá technologie nám umožnila koncentrovat velkou efektovou sílu do zařízení tak malého, jako je Pandora. Před pár lety by podobný přístroj patřil do racku.“

Jakoli lze s tímto názorem v dobovém kontextu souhlasit, pro poctivost je na místě poukázat na skutečnost, že s procesory podobně „krabičkocigaretového“ formátu přišla počátkem devadesátých let i firma Zoom v sérii 9000. O zcela nečekané zjevení z čistého nebe tedy rozhodně nešlo, o výrazný a originální počin však ano.

Design

Přestože se nepovažuji za fanatika estetismu, sezónní veletoče vkusu a trendů ignoruji a vzhled technických přístrojů je mi šumafuk, udělal bych v tomto případě přeci jen výjimku.

První Pandora se totiž honosí oku mimořádně lahodící čistou linií, kombinující rovné obdélníkové tělo z černého plastu a stříbřitým plechovým „topem“ s mírným zaoblením boku i pravé části honí plochy. Na té je také umístěna většina ovládacích a editačních tlačítek i okénko LCD displeje, jenž je navíc vybaven luminiscenčním podkladem, takže ho stačí jen chvíli nasvítit žárovkou či reflektorem, a v šeru pak po nějaký čas efektně září. Spolu s výše popsanou netuctovou elegancí tedy vizuální nirvána!  

Pokud bych tedy někdy měl sestavovat celosvětový žebříček vzhledově nejvydařenějších efektů, troufám si odhadnout, že PX 1 by obsadila první příčku. Bohužel je ale zároveň trpká pravda, že všechny její následovnice, technologicky a zvukově pokročilejší, už nikdy této laťky ani zdaleka nedosáhly.

Pro úplnost doplním, že na bocích se nacházejí ještě vstupní a výstupní konektory, včetně vstupu Aux In (pro přehrávač CD nebo mp3), zdířka pro 9V napáječ, tlačítko Bypass a třípolohový posuvný přepínač s polohami Off, Edit a Play. Na dolní ploše je k dispozici odsuvné víčko pro uložení dvou tužkových monočlánků. Podle manuálu vydrží dva alkalické články osm a půl hodiny, ale dle vlastní zkušenosti bych se na ně nespoléhal a raději vždy použil adaptér.

Obsluha

Po uvedení přístroje do provozu se v režimu Play na displeji objeví název a číslo aktuální paměti a symboly jednotlivých efektových modulů, které jsou v ní aktivovány. Můžeme začít hrát. Velkými tlačítky + a - listujeme popořadě dvaceti uloženými, přepisovatelnými presety. Další dvojice tlačítek reguluje celkovou výstupní hlasitost přístroje. Knoflík se symbolem metronomu spouští, hádejte co? Z dnešního pohledu, kdy většina mulťáků i té nejnižší cenové kategorie disponuje kompletními bicími patterny, může prostý klik působit úsměvně, ale v době svého vzniku se jednalo o úchvatný zlepšovák. Rychlost tempa si namačkáte opět napravo od displeje. Při přepnutí na Bypass, tedy čistý průchod signálu (při delším podržení Mute), se zároveň automaticky aktivuje ladička. Je kalibrovatelná, funguje velice precizně a úspěšně jsme s její pomocí ladili i baskytaru.

Přesunutím posuvného voliče do pozice Edit následně vstoupíme do programování daného presetu. Avizovaný systém IPE tedy znamená, že i když není možné nastavovat detailně všechny funkce obsažených efektů jako u velkých procesorů nebo dokonce u klasických krabiček, minimálně jeden nebo dva parametry plně adjustovatelné jsou.

Klávesami se symboly < a > pak přejíždíme mezi zkreslením, ekvalizérem, modulacemi, echy, simulací kabinetu, šestimístnou alfanumerickou řádkou se jménem pozice, šumovou bránou a celkovou hlasitostí upravované paměti. Stiskneme-li v této fázi Enter, celou právě nalistovanou efektovou skupinu zapneme nebo vypneme. Prvním párem tlačítek napravo pak vybíráme konkrétní efekt ve skupině obsažený (např. Tube nebo Crush u zkreslení, Phaser1 nebo Vibrato3 u modulací), druhým párem pak nastavíme hodnotu jednoho charakteristického parametru. V uvedeném případě tedy Gain distorionu a Speed (rychlost) modulace. Některé efekty v sekci Ambience mají vyšší nároky na výpočetní kapacitu procesoru a při jejich volbě se automaticky vypne skupina modulací.

Takto popsané to možná nezní zcela přitažlivě, ale věřte mi, že jde o opravdu lepší princip než systém „devět flangerů a dost“, používaný u většiny dvoupedálových Zoomů, Digitechů a dalších. I z tohoto důvodu doporučuji nahlédnout do tabulky efektů v manuálu, kde je vše popsáno zcela zřetelně a jednotlivé rejstříky jsou přesně charakterizovány, včetně např. tvaru vlny u Tremol a Auto Panů.

Shrnuto, podtrženo: Zvukové možnosti Pandory, zejména v případě modulací a ambientů, opravdu o zřetelný kus převyšují běžný standard a její sebevědomá charakteristika citovaná v úvodu článku se více méně potkává s realitou.

Zvuk

Začněme tedy od toho nejdůležitějšího, co každého kytaristu zajímá nejvíce, totiž zkreslení. A opět si přiberme k ruce manuál, abychom se snáze zorientovali.

Pandora jich nabízí celkem dvanáct a jsou rozděleny do dvou skupin. Prvních osm je určeno zejména pro sluchátka nebo linku, tedy např. pro domácí hi-fi nebo záznam do DAW. Zvuky jsou to velice různorodé, výrazně se liší úrovní gainu i barvou, a tak vás ani nemusí mrzet, že následně zařazené korekce jsou jen dvoupásmové (hloubky, výšky). Můj nejoblíbenější je Higain, který disponuje poměrně přirozenou, zpěvnou barvou takřka marshallského střihu. Tyto rejstříky působí jemněji, uhlazeněji, jsou jakoby zmasterované, a tak opravdu dobře kooperují se studiovými nahrávkami profesionálních kapel. Když si nějakou píseň přimícháte do sluchátek pomocí vstupu Aux In a dodáte své kytaře šířku přiměřeným chorusem nebo hallem, stačí pak jen přivřít oči a skoro nepoznáte, co hraje Dave Steward a co vy. Logicky je na místě v této situaci zařadit i patřičný speaker simulator. V nabídce jsou čtyři a pro účel cvičení a improvizací jsou pěkné a vyhovující. I zde se nabízejí slova Randalla Whitneye: „Cílem vývojového týmu ToneWorks bylo učinit přímé kytarové nahrávání co nejméně otravným. Výběr efektů obsažených v krabičce byl proto optimalizován pro tyto účely.“ I s touto charakteristikou lze v zásadě souhlasit.

Zbývající dva overdrivy a dva distortiony jsou navrženy pro kytarový aparát a jsou o poznání syrovější, zrnitější. Ne všechny by snesly srovnání např. se skutečným analogovým fuzzem, ale komparací s reálnou krabičkou jsem ověřil, že přinejmenším první z nich se klasickému drivu (např. Boss SD-1) takřka vyrovná. Obsahuje patřičnou středovou „špinavou neurvalost“ a nebál bych se ho předřadit ani kvalitnímu lampovému aparátu.

Největší slabinou distortionů, a tím vlastně i celé PX 1, je ale značný podíl digitálního šumu ve zkreslení, a to zejména při doznívání, kdy se vám dere na mysl neodbytný pocit blížícího se příboje. Interní noise gate funguje dobře, nicméně není všemocný a problém odstraní jen z části. Zde se těch dvacet let technologického odstupu podepisuje nejvýrazněji a poměrně nepříjemně. Nepodařilo se mi vypátrat přesné hodnoty A/D konverze, ale určitě to nebude těch dnešních 44,1 kHz, 24 bitů.

Kompresor v Pandoře správně táhne, pěkně po knopflerovsku „napinkne“ čistého Stratocastera, ale vzhledem k tomu, že se také nachází v sekci Drive, nelze ho zkombinovat se zkreslovači, což rovněž není zrovna ideální.

V oddílu modulací a ambiencí je už situace o poznání veselejší. Jak už bylo naznačeno, multiefekt obsahuje vyčerpávající nabídku všeobecně rozšířených efektů, navíc přesně analyticky pojmenovaných a definovaných. Nad běžný standard vyčnívá Random Step Filter evokující klokotání zřídelního léčivého pramene nebo Wah s pevně nastavitelnou, neproměnlivou frekvencí, tedy doplněk, kterým svá sóla ozvláštňuje např. „škorpionský“ Rudolf Schenker. Nejvíce mě zaujal Pitch Shifter, který funguje polyfonně a v mžiku vám tak přeladí kompletní potah kytary o zvolený interval. Jistě, určitá latence je patrná, ale není to nic zásadního. Zde tedy opravdu není moc co vytknout a Pandora tak může fungovat jako velice schopný až nadprůměrný modulační a dozvukový efekt např. ve smyčce kytarového zesilovače. Spojení s jakýmkoli jiným nástrojem nebo třeba i s lidským hlasem pak může přinést další netušené zážitky, které by jistě ocenil nejeden experimentátor.

Dodatek

Připouštím, že ke všem svým relikviím mám osobní vztah, zároveň ale znám a nepřehlížím jejich slabiny. Přesto často žasnu, s jakou až nenávistnou antipatií se o nich zmiňují jejich někdejší uživatelé na současných diskusních fórech. Možná teď tedy jen přileji oheň do oleje, ale při procházkách virtuálními útrobami „Pandořiny krabičky“ skutečně okusíte něco víc než jen obyčejnou editaci multiefektu. Nevím, jak se to programátorům Korgu povedlo, ale ten pocit „zvukové laboratoře“ či „efektového absolutna“ je doopravdy přítomný a nemizí. Asi jako když se hrdinka v Mužích v černém zahledí do galaxie na Orionově pásu...

TECHNICKÁ SPECIFIKACE:

www:

en.audiofanzine.com/electric-guitar-multi-effects/korg/pandora-series-px1/user_reviews/