Většina kytaristů má nejraději klasiku. Což jsou samozřejmě Fender a Les Paul. Někteří z nich se však nebrání novým věcem. A jiní zase naopak jdou proti proudu a striktně vyžadují jen to, co je výjimečné a neokoukané. Právě pro ty a jim podobné "přilétá" Epiphone Flying V. Kytara, kterou buďto milujete, nebo nenávidíte.
Lidé jsou různí, stejně tak se odlišují i jejich názory. Někdy více, jindy méně. Totéž, co o lidech, bychom mohli klidně říci i o kytarách (tím myslím, že i kytary jsou různé). A stejně jako se každému muži líbí jiný typ žen, tak každý kytarista dává přednost jinému typu kytary.
Není již žádným tajemstvím, že na světě převládají dva druhy strunobijců - "fendeři" a "lespauláci". Ti ostatní chovají sympatie k jiným modelům (které však stejně více či méně koncepčně vychází z les paula nebo fendera) nebo ke zcela nestandardním tvarům. Nástroj, jímž se nyní budeme zabývat, se svým tvarem řadí právě k těm atypickým druhům elektrických kytar.
Vzhled
Bylo to právě "véčko", které se (ještě spolu s Explorerem) stalo v 80. letech jakýmsi synonymem heavy metalu. Majoritní podíl na tom samozřejmě má jeho agresivní vzhled a odvážný design. Pojďme se na něj tedy podívat zblízka.
Barva přírodního dřeva dává kytaře decentní nádech. Naopak "véčkový" tvar zase vzbuzuje oprávněný respekt. Hlava nástroje se honosí ebenově černou barvou se zlatým logem Epiphone uprostřed. Celá mechanika včetně obou snímačů je zlatá a vzhledem k přírodní barvě kytary působí velmi vkusně. Na vrchní desce nástroje nechybí pickguard, přepínač snímačů a tři potenciometry. Celkové zpracování je opravdu precizní. Vše je perfektně zbroušeno a nalakováno. Přechody mezi jednotlivými vrstvami dřeva prozrazuje pouze jeho barva.
Materiál a hardware
Horní a spodní deska kytary je z mahagonu a korpus z olše. Krk je lepený a na jeho výrobu bylo použito javorové dřevo. Palisandrový hmatník je mírně zaoblený, perfektně sedí do ruky a "běhá" se po něm lehce a příjemně. Obsahuje celkem 22 pražců, menzuru má 628 mm a jeho šířka (na nultém pražci) je 42,5 mm. Orientační značky jsou klasické perleťové body. Hlava je vůči krku mírně zakloněná, pod úhlem cca 17°. Hned za nultým pražcem na hlavě kytary leží malý plastový kryt, pod nímž se skrývá šroub výztuhy krku (imbusový klíč k němu je součástí dodávky).
Snímače kytary jsou firemní, tedy přímo Gibson. Jedná se o dva uzavřené AlNiCo humbuckery, jejichž vinutí je pokryto smaltovým povlakem (pro lepší snímání zvuku). Kobylka je pevná (s nastavitelnými kameny i výškou), struny procházejí tělem kytary a jsou ukotveny ve spodní desce nástroje. Zvukovou variabilitu zajišťuje třípolohový přepínač (horní poloha - snímač u krku; poloha uprostřed - oba snímače; dolní poloha - snímač u kobylky) a tři potenciometry. Ten nejspodnější slouží k ovládání tónové clony a zbylé dva regulují hlasitost (horní potenciometr - snímač u krku; prostřední potenciometr - kobylkový snímač). Výstup pro připojení kabelu je ve spodním cípu těla kytary.
Vzhůru do terénu
A dostáváme se k tomu nejpodstatnějšímu. Jak to vlastně hraje? Jedním z nejdůležitějších parametrů při koupi kytary je, aby dobře ladila ve všech polohách (i za použití flažoletů) a také dobře ladění držela. V tomto případě bylo vše v naprostém pořádku. Kytara byla již od výrobce dobře seřízená a naladěná. Nastavené ladění bylo o půl tónu níže oproti standardu (Eb Ab Db Gb Hb eb) a u toho jsem také v průběhu testu zůstal. Razantnějším hráčům bych doporučil nejprve výměnu za nějakou tvrdší sadu (původní struny jsou opravdu dost měkké). Flying V jsem testoval na stowattového marshalla (hybridní hlava + bedna). Kytara zní čistě a dobře jak při akordickém hraní, tak i při samotných tónech, zvuk je plný a kulatý. Po přepnutí na zkreslený zvuk to bylo o něco horší. Nejprve jsem věnoval nezanedbatelný čas (něco přes hodinu) nastavování korekcí. Jediné možné nastavení, na něž kytara dobře "slyšela", bylo hodně výšek a polovina basů. Střední frekvence snímače absolutně nebraly, po jejich přidání začal být zvuk hrozně zahalený, nekonkrétní a rozmazaný. Stejný výsledek nastal také při vyšším zkreslení (nad cca 65 %). Jinak - s minimálními středy a mírou zkreslení pod onu krizovou hranici - kytara zněla plně a konkrétně. Takže nehrajete-li extrémně tvrdě, nemusí vás to trápit. A pokud jste vyznavači brutálních stylů, řešil bych tento problém výměnou za nějaké vhodnější snímače (např. EMG).
Závěr
Epiphone Flying V je rozhodně nástroj dělaný přímo na míru vyznavačům tvrdších stylů. Největší uplatnění určitě najde v oblasti klasického heavy metalu (a la Iron Maiden apod.), ale ani v hardrockových skladbách se neztratí. Je to paradox, ale pro své zvukové vlastnosti si toto "véčko" dovedu dost dobře představit i v blues či bluesrocku. Otázkou je, jak budou vypadat bluesmani v akci se zavěšeným Flying V na krku. Nedoporučoval bych naopak pro jazz a extrémní metalové styly (hardcore, death, atd.).
Jedná se bezpochyby o velice zajímavý a nádherně řemeslně zpracovaný kousek. Kytara perfektně ladí a na svůj robustní vzhled je překvapivě velice lehká. Její hudební využití je také velké. Ovšem ruku na srdce, uvědomte si, že Epiphone Flying V patří hlavně na pódium, případně do zkušebny. Ne na cvičení doma a už vůbec ne do studia. A jestli si říkáte: "... já si zvyknu!" věřte mi, že ne (sám jsem svého času tento typ kytary vlastnil). Je to především věc image. Ale jak už jsme si řekli na začátku, chcete-li ji, není co řešit.
Info:
Epiphone Korina Flying V je elektrická kytara, určená především vyznavačům metalových stylů. V Praha Music Center ji dostanete za 15 490 Kč.
Plus:
povrchová úprava
design
nízká hmotnost
hmatník
Mínus:
potenciometry (příliš hladký povrch - kloužou mezi prsty)
snímače
špatná vyváženost
