JamVox - univerzální multifunkční zařízení určené pro cvičení a nahrávání

Ano ano, doba výrazně pokročila a každý z nás dnes může mít v pokoji zvuk svého oblíbeného kytaristy, aniž by musel panelákovým výtahem vláčet fullstack Marshall. Stačí si přivézt docela malou krabici a z ní vybalit JamVox.

V kolegiu Muzikusu patřím rozhodně k té mladší generaci, dokonce si troufám říct, že jsem nejmladší člověk se kterým se na těchto stránkách potkáte. Přesto jsem jako dítě nedostal od maminky Gibsona, ale začínal jsem jako drtivá většina kytaristů. První Jolana, následně kombo ohromujícího výkonu 15 W a zběsilý multiefekt Zoom 505, který ovládal zkreslení typu „rozzuřený včelí roj“ a „válka dvou včelích rojů“. Až později přišla první kopie les paula, první krabička od Bosse, kytarová hlava a nakonec vytoužený telecaster na kterém bylo napsáno Fender. To dnešní nastupující generace je zase o krok napřed a má k dispozici mnoho vynálezů a udělátek, kvalitních kytar za rozumné peníze a obstojných lampových aparátů za pár korun. A navíc nemusí doma drhnout přes laciný multiefekt do sluchátek, když mají k dispozici věcičky jako je JamVox.

... instalace

Název JamVox jasně vypovídá o výrobci. Firma Vox se kromě cvičítek Vox Amplug vrhla na další vymoženosti, které nám kytaristům radikálně zjednodušují život. Tahle malá záhadná škatule je totiž natolik multifunkční, že s radostí můžete vyházet plno krámů a harampádí, které se vám valí po šuplících a skříních. Při vybalení na vás totiž vybafne černý monitor, manuál, USB kabel a tři CD. Všechno pěkně pozapojujete a nainstalujete a je to. Žádné složité instalování a nastavování jako u externích zvukovek. Vše je intuitivní a velice jednoduché. Na konci instalačního procesu na mě vyskočil interface programu a v něm jsem začal operovat.

Popis a první postřehy

Ale nejdříve si lehce popíšeme samotný monitor. K lehkému překvapení je smontován pomocí šroubů s inbusovou hlavou. Bylo by to asi poměrně rozumné řešení, kdyby byl použit inbus klasického rozměru, který se používá u kytar, protože nevím jak vy, ale já jich mám doma nespočet. Přední strana pak čítá dva třípalcové celopásmové reproduktory. Ty jsou kryté plechovou mřížkou s nápisem Vox. V dolní části pak najdeme ovládací panel. Projděme si ho zleva. Jako první máme kytarový vstup, vedle mikrofonní vstup s regulací vstupu. Další je regulace výstupu, sluchátkový výstup a konečně nastavení úrovně monitoru a LED diodu signalizující zapnutý stav. Zde přichází kámen úrazu. Nikde žádný vypínač. Zkrátka zapojíte do USB a je zapnuto. S vypnutím je to o dost horší, protože se mi nepodařilo monitor vypnout ani když jsem v počítači odebral zařízení a odpojil jej pomocí softwaru. Zkrátka jsem jej musel natvrdo vytáhnout z portu. Na to měli autoři pomyslet. Zadní panel pak obsahuje vstup pro footswitch, expression pedál a dva páry linkových výstupu doplněné oním USB vstupem, který pohání celý přístroj.

Nutno říct, že vše je řešeno velice vtipně a přehledně, takže jsem se velice rychle zorientovat a všímal si mnoha propracovaných detailů. Kupříkladu v levém horním rohu obrazovky bylo logo firmy Vox a pod ním mřížka za kterou se střídaly různé konfigurace elektronek podle toho, který aparát jsem měl zrovinka navolený. Pod ním je nastavení snímačů. Abych řekl pravdu, tak jeho používáním jsem se nedobral k takové změně, abych ji zaregistroval. To ještě níže umístěný metronom jsem zaregistroval naprosto bezpečně. Obsahuje všechna možná nastavení, která u metronomu najdeme. Jen jsem se trochu sebemrskačsky jal zkoumat, kde je strop tempa a k svému velkému údivu se metronom nezastavil ani na čísle 500. Skutečně by mne zajímalo, kdo takové tempo používá, ale já to nejsem. Jinak zde je klasické nastavení taktu, počtu beatů a hlavně zvuku metronomu. Zřejmě je to ukotveno někde v psychice, ale znám mnoho hudebníků, kteří mají mnohem menší problémy, když jim metronom vydává zvuky jako hi-hat, ráfek virblu nebo cowbell, než když se ozývá klasický nenáviděný zvuk metronomu. Toto nastavení zde je a je velice užitečné. Zbytek levého panelu pak obsahuje jednoduchý mix, kde si můžete nastavit úroveň hlasitosti kytary, intenzitu signálu mikrofonu a s ním související echo a nakonec i hlasitost hudby.

Horní panel pak obsahuje název zvoleného zvukového programu. A osm různých tlačítek, která se starají o nazvané setupy. Můžete si je řádně otagovat, měnit a ukládat, ukládat pod jiným názvem, nahrávat různé doplňky z oficiálního webu (ale k tomu je nezbytná registrace). Další zajímavou věcí je pak porovnání vlastních změn presetů s originálním nastavením. Velmi užitečné je pak možné použití footswitche a všemožné nastavení jeho funkce. Dále zde najdeme už jen ukázky zvuku a Snapshot, pomocí kterého si můžeme uložit obrázek aktuální obrazovky. Ale hlavní místo vašich operací je stejně uprostřed obrazovky.

Aparáty a mršítka

Zde totiž najdete nákres vámi zapojené sestavy. Je to velmi intuitivní a snadné na ovládání. A i když většina komponentů není licencována, a tudíž pod svým jménem, tak je určitě poznáte. U aparátů jde v podstatě o klasickou osu Fender, Marshall, Mesa a Vox (ten je samozřejmě uváděn pod pravým názvem) v několika typech. Navíc jsou zde hračky typu Diezel se kterými se u nás moc nesetkáte. Krabiček máte také pár na výběr a jsem si jist, že legendárního oranžového Bosse pozná úplně každý, kdo ví jaký je rozdíl mezi kytarou a bubnem. Jinak je zde klasika od MXR, Electro-Harmonix. Krabiček a mršidel je k dispozici celkem padesát čtyři, aparátů devatenáct a dvanáct kabinetů. Vybere si skutečně snad každý. Všechno je poháněno speciálními technologiemi a konkrétně u aparátů jde o takzvaný Virtual Valve Reactor, který by měl simulovat chování skutečných předloh zesilovačů ve všech aspektech a nastaveních. Všechny z těch aparátů jsem samozřejmě nepotkal a nezkoušel a u některých po tom ani moc netoužím, ale tam kde zkušenost byla, tak se simulace chová vcelku realisticky.

Ovládání a presety

Ovládání je poměrně jednoduché. Pod celým nákresem máte k dispozici dva panely. Jeden je stabilní a má na starosti zesilovač a druhý je pro zrovna zvolený efekt. Obsahují tradičně veškerá ovládání jako předlohy. Zde není softwarovým inženýrům firmy co vytýkat.

Co je jedním z velmi zajímavých bodů, jsou zvukové presety podle známých songů, a tak můžeme najít mnoho zajímavých nastavení z historie rocku. Všechny znějí dobře, ale nechci tvrdit, že věrně. Zkreslený zvuk, který měl kopírovat sound Kurta Cobaina ve Smells Like a Teen Spirit jsem zařadil někam jinam a našel tak nečekané inspirátory grungeové legendy. Ať jsem totiž hrál jak jsem hrál, tak bych ten zvuk přiřadil Maťo Ďurindovi v době desky Skúsime to cez vesmír. Presety podle AC/DC nebo Black Sabbath pak znějí řízně rockově, ale netroufám si posoudit jejich autenticitu, protože jsem neměl k dispozici nástroj typu SG. Ale výrazné metalové nastavení jsou velmi životaschopné a zběsile modulované sci-fi zvuky jsem uvítal hlavně, když jsem mučil svou sestru pomocí mnoha hitovek hraných v kosmické podobě. Ovšem psychedeličtí hráči by je jistě uvítali a použili i jinak.

Co ještě všechno umí?

Jenže to bych celý JamVox degradoval na bezduché cvičidlo s velkou možností nastavení. On má přitom mnoho jiných funkcí, o kterých bych vás měl bezpodmínečně zpravit. Jedná se i dost kvalitní nahrávací zařízení, které při pracovních domácích demonahrávkách vykoná podstatně lepší práci, než velká část nahrávacích zařízení na trhu. Navíc je zde velké množství rytmických samplů, takže díky intuitivnímu ovládání si v klidu doma uplácáte skladbu, aniž byste museli otravovat bubeníka. Zkrátka doba pokročila a doma si svépomocí nahrajete počin v kvalitě, kterou by vám před pár lety negarantovala podstatná část nahrávacích studií. Navíc tady si z vaší oblíbené nahrávky pomocí softwaru můžete vyeditovat pouze kytarovou stopu. Samozřejmě, že ne úplně přesně a bez přeslechů jiných stop, ale to bychom toho chtěli opravdu moc. A samozřejmě to skvěle funguje i opačně a vy si můžete přihrát nějakou tu kytaru do vašeho oblíbeného songu, a tak jsem s velkou oblibou zhutňoval nahrávky Ramones a obohacoval je o pološílená sóla. Jen z úcty k této legendě (a strachu z autorského zákona) se s vámi o tyto choromyslné výplody nepodělím.

Nespočet legrace si však užijete i s přiloženými CD, kde najdete osmadvacet pecek rockové historie v kytarové karaoke verzi, tj. pouze kombinace basa + bicí. A nemusím snad podotýkat, že to jsou ty skladby, kterých se týkají ony zmiňované zvukové presety. Se zvídavostí sobě vlastní jsem uchopil Les Paula, zvesela si zahrál Ozzyho a Crazy Train a kdyby mě mistr slyšel, tak by si řekl, že jsem se dozajista inspiroval v jeho skladbě. No, ale časem to šlo líp a líp až by to nakonec možná i poznal. A v tom je hlavní síla. Rytmický základ je přesný, správně zahraný a nutí vás k tréninku a zlepšování. Samozřejmě, že můžete s klidem začít u Nirvany a AC/DC a jít postupně, ale radikální neúspěch vás daleko více motivuje k zlepšování se.

Závěr

JamVox je zkrátka velice šikovná a univerzální hračka pro všechny kytaristy, kteří potřebují občas cvičit (a to potřebují všichni), občas něco nahrát a trošku si i zaexperimentovat. Cena je poměrně příznivá, kvalita ještě více a já s klidným srdcem říkám, že JamVox si pořídím domů v docela brzké době. Mít po ruce takovouhle šikovnou věc není nikdy na škodu.