Ibanez Prestige AZ2402 TFF - špičková profesionální elektrická kytara

Návštěva z vyšších sfér

Za léta praxe mi už rukama prošla nesčetná řada kytar. Některé u mě dočasně zakotvily, jiných jsem se brzy vzdal, ale buď z vrozené skromnosti nebo z přízemní škudlivosti se vždy jednalo o kusy dolní, maximálně nižší střední třídy. Když jsem tedy z krabice a následně z kufru vyjmul Ibanezku té nejvyšší japonské kvality, zatajil se mi dech. V ústech sucho, vlhnoucí dlaně. Očekávání vysoká.

Úvod do problematiky

Dovolte mi začít trochu zeširoka, i když pochybuji, že by někdo ze čtenářů neznal značku Ibanez. Etablovala se v 70. letech minulého století svými povedenými kopiemi světoznámých vzorů. Během dalších roků si vydobyla zasloužené místo na slunci a důstojně se zařadila mezi výrobce originálních a dnes už pochopitelně rovněž zhusta kopírovaných modelů. Z jejího sortimentu mi v mysli vždy jako první vytanou rohaté, rychlokrké, rockmetalové superstraty RG, nicméně záběr firmy je daleko širší. Dokonce mám dojem, že pravděpodobně nejširší ze všech ostatních konkurentů. Od klasických španělek přes jazzové lubovky až po extrémní trashové šipky. Sedmistrunky, osmistrunky, baskytary, efekty, ladičky a zesilovače nevyjímaje. Podívejme se dnes tedy blíže na nový přírůstek v modelové řadě.

Když otevřete luxusní, obdélníkové, plastové pouzdro s vylisovaným logem firmy na víku, neubráníte se pousmání, neboť uvnitř je našita etiketka Made in China. Ale předsudky stranou, už dávno neplatí, že se na Východě vyrábí jen nekvalitní zboží, a tento futrál to ostatně sám dokládá. Lůžko pro kytaru na míru přesně obkružuje její tvar, pouze u patky krku je vybrání pro prsty ruky tak, aby bylo možné nástroj lehce uchopit. Šikovné a prozíravé. V boční schránce uvnitř je uloženo ještě průhledné pouzdro s vibrapákou, multifunkčním klíčem na seřizování, obecný manuál Ibanez i podrobný návod vysvětlující způsob zacházení s ladicími mechanikami.

Dřevo

Testovaná AZ2402 je ale už skutečně vyráběná v Japonsku, spadá tedy do nejvyšší jakostní a cenové kategorie Prestige. Náhoda či marketingový tlak způsobily, že dvě kolegyně ze série AZ vyráběné v Indonésii (označení Premium) už byly otestovány v červnovém vydání Muzikusu.

Ibanezka svým vzezřením připomíná Stratocastery či Superstraty, samozřejmě s lehkou modifikaci. Tělo je celé vyrobeno z olše, pravděpodobně z několika kusů, ale ani při podrobné prohlídce se mi nepodařilo objevit viditelné spoje. Disponuje typickými fenderovskými vybráními a na zadní ploše v místě krku dílčím ztenčením pro snazší dohmat. Zkratka TFF znamená kód barevné úpravy, tedy tri fade burst flat. Klasické a elegantní. K dispozici je i odstín ICM (ice blue metallic), mně je však dřevěný „look“ mnohem sympatičtější. Povrch je krytý decentním, polomatným lakem.

K tělu je čtyřmi masivními vruty připevněn krk. Ten na první pohled zaujme svým zabarvením a na první nádech i charakteristickou, téměř korkovou vůní. Je totiž vyroben z jednoho kusu tzv. pečeného javoru, což je žárově upravené dřevo, které touto cestou získá tvarovou a mechanickou stabilitu, na druhou stranu ale také větší křehkost a v neposlední řadě i zmíněnou tmavou fazónu. V nadsázce lze říci, že javor vlastně tímto procesem „zmahagonovatí“. Z téhož materiálu je i dolepovaný hmatník s označením S-Tech. Napočítáme na něm čtyřiadvacet nerezových, perfektně začištěných a vyleštěných pražců velikosti jumbo a jeden sedlový z pravé impregnované kosti, eliminující tření strun v zářezech. Černé polohové puntíky na tmavém hmatníku působí lehce absurdně, asi jako potetovaný černoch. Naštěstí situaci zachraňují dodatečné tečky na hraně krku z luminiscenční hmoty, která v šeru efektně září. Pod mechanikami zepředu je umístěno strohé logo výrobce, zezadu pak drobným písmem sériové číslo a země původu. Označení výrobního typu paradoxně absentuje. Krk je ošetřen olejovým lakem, který dovoluje dřevu dýchat a ruka po něm příjemně klouže. Čisté a účelné.

Na rozdíl od pohodlných plochých krčků moderních „ergéček“ v tomto případě levá dlaň svírá masivní průřez tvaru kulatého C. Když k tomu připočteme i zaoblené ukončení hlavy a její rovný směr, bez odklonu směrem k tělu hráče, opět se dostaví pocit z tradičního nástroje, inspirujícího se v 60. a 70. letech minulého století. Styl kytary vám tak může silně evokovat historické firemní modely Blazer a Roadstar. Podobnost značná, i když zřejmě nezamýšlená. Ergonomie je však vynikající, kytara sedí na těle kytaristy jako ulitá, nikam se nepřevažuje a bezproblémový je i dosah až do nejvyšších poloh druhé oktávy..

Není asi třeba zdůrazňovat, že u nástroje této úrovně je vše provedeno naprosto precizně, bez sebemenších nedodělků, nepřesností či nečistot. Dojem z dokonale řemeslně a esteticky dotaženého výrobku je natolik silný, že se k němu musíte neustále vracet, prohlížet a obdivovat ho ze všech stran a poté ho nesnadno opouštět a jen neochotně procitat zpět do reality prozaičtějších problémů.

Železo a dráty

I tyto komponenty patří k tomu nejlepšímu, co lze na elektrickou kytaru osadit. Začneme-li odshora, narazíme na šest zamykacích mechanik Gotoh Magnum Lock, jejichž hřídelky jsou výškově nastavitelné. Malý otvůrek v zadní stěně krytů tedy neslouží k vlastnímu zamčení struny, jak by se mohlo na první pohled zdát. Po zasunutí tenkého inbusu můžeme povolit závit, který fixuje navíjecí válečky v jejich vertikální poloze. V továrním nastavení mají tři melodické struny vysunutí krátké, basové delší. Děje se tak zřejmě s ohledem na správný sklon a tah strun. Vlastní fixace struny je pak zajištěna, rozuměl-li jsem správně návodu, šroubováním vrchního konce osy, která se při dolaďování silou struny sama dotahuje a zamčení je jaksi automatické. Pokus o uvolnění jedné z mechanik za použití přiměřené síly nedopadl úspěšně, dojít si do garáže pro hasák, kladivo a majzlík jsem byl líný, a tak skutečné proniknutí do taje výměny a zamykání strun rád přenechávám novému majiteli. Pohledem na ukončovací barevné válečky ostrunění zjišťuji, že jsou na kytaře s největší pravděpodobností natažena solidní „daddárka“, což kvituji s povděkem, neboť se jedná i o mou krevní skupinu.

Kobylka značky Ibanez T1802 je principem stratocasterovská, ale oproti původnímu vintage stylu opět výrazně modernizovaná. Opřená je „po floydovsku“ dvěma břity do ocelových pivotů zapuštěných do těla. Protitah zajišťují standardně pružiny ve výřezu na zádech kytary kryté plastovým deklíkem. Jednotlivé výškově a vzdálenostně nastavitelné kameny jsou vyrobeny z titanu, spolehlivě tedy odolají mechanickému opotřebení i potu a dalším muzikantským tekutinám. Oktávy dokonale ladí a dohmat je seřízen bezvadně. Na basové straně je o něco vyšší, takže struny mají prostor pro větší rozkmit, nedrnčí a zvuku to jednoznačně prospívá.

Vibrační páka má na konci hlavičku, která po zasunutí zacvakne do bloku vibrata. Dotažením vnější matice regulujeme její vůli a stabilitu pozice. Mechanismus funguje naprosto hladce. Je konstruován dvouzvratně, můžete tóny zvyšovat i snižovat. I když tento systém nedovoluje takové divočiny jako Floyd Rose, lze s ním páčit i do významně podladěných poloh bez obav o ztrátu intonace celého potahu. Je obdivuhodné, že nástroj nedoplněný krkovými zámky ustojí i takové zacházení. Lví podíl na tom mají zajisté prvotřídní zamykací mechaniky, stejně jako jakostní nultý pražec.

Za zmínku nepochybně stojí i závěsné hříbky pro řemen. Ano, hříbky, nikoli rolny. Jejich rozměrné ploché hlavy vypadají velice solidně a spolehlivě, běžný popruh z nich určitě nesklouzne, a lze se tudíž vyhnout použití nemotorných Strap Locků. Sympatické a praktické.

Dva dvoucívkové snímače Seymour Duncan Hyperion jsou upevněny ve vyfrézovaných šachtách přímo do dřeva, bez rámečků. Eliminují se tím různé nežádoucí rezonance pružinek a plastu. Podle deklarovaných parametrů nejsou Duncany nikterak silné, čímž vycházejí vstříc nejen vyznavačům čistých rejstříků, ale kupodivu i těch zkreslených, které se tím pádem nezahlcují nadměrným gainem a zůstávají stále čitelné. Stratovským pětipolohovým přepínačem lze nastavit tři klasické gibsonovské kombinace humbuckerů plus dvě další, při nichž jsou oba snímače rozpojeny a chovají se jako single coil. Miniswitch Power Tap trvale rozepíná Hyperiony do jednocívkového režimu, nicméně v pozicích 1, 3 a 5 hlavního voliče jsou částečně aktivovány i druhé poloviny snímačů pro určité podpoření obecně subtilnějšího zvuku singlů. Chápu, že takto popsáno to nemusí být zcela srozumitelné, doporučuji tudíž pohlédnout na názorné vyobrazení.

Cesta signálu pak pokračuje přes dva obligátní potenciometry Volume a Tone. První z nich je na dosah ruky tak akorát, aby nepřekážel ve hře a zároveň byl dosažitelný malíčkem pro tvorbu houslového tónu. Oba jsou opatřeny bachratými plastovými knoflíky s číslicovou stupnicí spíše „lespaulovského“ ražení, nicméně i na Ibanezu působí velmi slušivě.

Tubusová výstupní zdířka je vsazena šikmo do vybrání v těle na boku pod zadním závěsem řemenu, což je další z charakteristických specialit firmy.

Zvuk

I bez zapojení je na „prestižku“ radost hrát. Struny krásně zvoní a prsty po nich běhají skoro samy. Doznívání je i v nejvyšších polohách hmatníku takřka nekonečné, žádné neznělé tóny nebo náznak rozladění. Na kobylce se nenachází nijaké ostré hrany, lze si o ní bezpečně opřít pravačku například při sekaném palm muttingu.

Na čistém kanálu komba nejdříve zkouším pozice přepínače 1, 3 a 5, tedy humbuckingovou klasiku, vzor Gibson. Tón není extra silný, poloha neck a neck + bridge se téměř neliší, což znám i z mnoha jiných kytar. Překvapivější je však poměrně temná, na basy bohatá barva zvuku. Výšky jsou celkem zřetelné, ale u jiných modelů dominantní průrazný středový prvek je zde mírně, ale slyšitelně upozaděn právě onou basovou složkou. V akordech okamžitě slyším jazzový nádech, kdy kytaristé stažením tónové clony dosahují podobně zastřených odstínů. S největší pravděpodobností je příčinou zvláštní materiál krku a hmatníku, jeho specifické rezonanční vlastnosti. V pozicích 2 a 4, kdy jsou snímače rozepnuty na single coil, je projev nástroje tišší a tenčí. Při srovnání s normálním Stratocasterem však schází výrazný dřevěný twang a pregnantní „vystřelující“ ataky. Ibanezka zní spíš suše, drátěně. Po zapnutí funkce power tap se singlové polohy ještě o fous zjemní, zato v kombinacích s částečně aktivní druhou cívkou humbuckingu se z reproduktoru opět ozvou mohutnější hloubky.

Zkreslený kanál jen kopíruje výše uvedená fakta. Slabší výstup kobylkového Duncanu má svá pro i proti. Líbí se mi jeho rezervovaný vztah k high-gainovým distortionům, od kterých si nechává diskrétní odstup, zbytečně je nedráždí a jen stroze konstatuje vyřčené. Powerchordy tedy znějí konkrétně a zřetelně, nesklouzávají k nekultivované ukřičenosti ani příliš ke zpětné vazbě. Z mého pohledu však zdůrazněné spodní a částečně potlačené středové a středovýškové frekvence ubírají zkreslení na dravosti a jasu.

Konec

Řečeno bez okolků, přes počáteční okouzlení dokonalým designem, výbavou i celkovým provedením u mě nastalo po poslechové srovnávací zkoušce určité vystřízlivění. Ibanez zní nepochybně ušlechtile, nicméně pro pravověrnou rockovou bytost možná až příliš. Nedostavil se ten úchvatný pocit blaženosti z nadpozemsky skvostného tónu, který prý v současnosti zažívá Mistr Pavlíček ve společnosti svých „hyperluxusních kytarových pokladů“, ani nadšení Bernieho Marsdena po koupi jeho legendárního Standardu. Kytara hraje nepochybně zajímavě, ale se zavřenýma očima bych asi nehádal, že se jedná právě o japonskou Prestige.

Využití AZ2402 tedy vidím spíše v rozličných fusion partách, kde se dobře uplatní její „najazzlý“ charakter a vysoká zvuková variabilita. Profesionální hráči, kteří se muzikou večer co večer živí, nepochybně ocení kvalitu a trvanlivost použitých materiálů a součástek, která prý bývá u levných asijských nástrojů sporná. Za cenu, která není nízká, tak máte šanci získat opravdu špičkový nástroj, který vás nikdy nenechá ve štychu. Když se s ním ztotožníte, může z toho povstat láska na celý život. Anebo taky ne.

Technická specifikace

http://www.ibanez.com