Ibanez AGB 200 - čtyřstrunná semiakustická baskytara

Bylo, nebylo. Kdysi dávno, daleko za horami, v sudetském pohraničí čekal v přítmí nádražní restaurace chudý basista na svůj poslední vlak a krátil si dlouhou chvíli poslechem příšerné stanice jakéhosi komerčního rádia a mírně nazelenalou desítkou. Kde se vzal, tu se vzal, vetchý stařík z ničeho nic se objevil a hned dal se do řeči. No co vám budu povídat, tuze dobrý člověk se z něj vyklubal (taky basista) a jakmile přisednul hostinský s podobně nazelenalou láhví rumu, nedal si říci, a že jako chudého pocestného svou starou baskytarou musí obdarovati, protože už stejně mu k ničemu není, a natotata odkudsi Jolanu Alexis vyštrachal a zmizel neznámo kam. No a od té doby chudý basista už není tak chudý, jak býval, pokaždé dobrému muži v bookletu každého svého nového CD do „thanx“ poděkování nezapomene věnovati, a jestli basu neprodal, brnká na ni dodnes.

Ano, přesně na tuto basu z konce šedesátých let československé výroby jsem si vzpomněl, když jsem Ibanez AGB 200 z krabice poprvé vybalil a struny prohrábl.

Tedy popravdě řečeno, už delší dobu za ni hledal plnohodnotnou náhradu, protože i když disponovala docela zajímavým zvukem, provedení královohradeckých bylo docela strašidelné a v zásadě použitelné byly pouze vnitřní struny A a D. No snad nic nepokazím, když hned z kraje testu prozradím, že našel.

Tak pojďme se na ni mrknout.

Nástroj pochází se série Artcore Bass, pod kterou spadají všechny výrobky semiakustické, lidově řečeno pololubovky. Tělo svým tvarem není zcela nepodobné modelu Gibson Les Paul (známé také jako Professional či Triump Bass), dva po stranách vyvedené f-otvory nám zase dávají možnost vzpomenout na legendární EB2 stejného výrobcePrvní, co vás zaujme je opravdu krásná hnědá přírodní barva, vysoký lesk a vkusně začleněný binding po hranách. Příhodně zvolená zlatá barva struníku Quickchange III Bass (stařenka Jolana nezůstávala s tou rychlostí výměny strun o moc pozadu), kobylka s příznivou roztečí 19 mm Gibraltar III Bass, která nabízí možnost nastavení výšky i přesného ladění oktáv (tak tady už to bylo horší) i dvou pasivních humbuckerů ACHB2, dodává nástroji téměř až jakýsi punc exkluzivity. Podobně laděný design dvou potů a třípolohového přepínače toto jenom podtrhuje.

Krk je slepen ze tří kusů javoru a mahagonu, palisandrový hmatník je osazen dvaadvaceti pražci typu medium - menzura 30”, šíře nultého pražce 42 mm, posledního 63 mm. Styl hlavice, potažmo i logo výrobce evokuje veleúspěšné období firmy přelomu 70 až 80. let (zejména řadu Musician), plastové listy ladicích mechanik à la Gotoh dodávají všemu příjemný lehce retro nádech.

Jak už bylo asi naznačeno, nástroj přesto že to z Japonska „vzal čarou“ přes Čínu, se tváří jako poslední císař a já mu to docela věřím. Elegantní vzhled, luxusní provedení a přitom očividně kladený důraz na jednoduchost (při výběru zvuku si vystačíme opravdu se třemi přednastavenými pozicemi - jeden, druhý nebo oba snímače) si nanejvýše získávají mé sympatie. Nástroj disponuje docela překvapivě ergonomickými kvalitami, na těle sedí jako přišitý, pouze na krátkou menzuru je možná potřeba trochu si zvykat. Zvuk je opravdu tlustý, zemitý, dřevní. Při hře mám opravdu dobrý pocit, že tón není uzavřen v dřevěné placce, a zároveň ne tak nespoutaný jako u akustických baskytar. Jestli bych ho měl k něčemu připodobnit, tak mi s přimhouřením oka lehce připomíná Rickenbackera a nejraději bych ho viděl ve vybrané společnosti nějakého celolampového aparátu typu Ampeg.

Co říci závěrem? Firma Ibanez má docela bohatou historii a taky slušnou řadu kvalitativních výkyvů, ať už směrem nahoru, nebo i dolů. Řekl bych, že v současné době její hvězda stoupá vzhůru.