V 70. letech minulého století se zrodil termín "japonská kopie". Mezi muzikanty zpočátku označoval levnou náhražku značkové kytary, která jen vzdáleně připomíná originál a mizerně hraje.
Několikrát jsem měl možnost se s těmito případy setkat. Dodnes se v inzerátech objevuje poznámka "kopie Fender Stratocaster" nebo "kopie Les Paul" i u nástrojů, které mají s předlohami společné jen struny, snímače a jack. Zmíněná charakteristika neplatí pro řadu kytar vyráběných firmou Ibanez, která se před nějakými třiceti lety pustila do kopírování modelů značek Gibson, Fender nebo Rickenbacker. Ohromující šíři záběru ještě doplnila původními konstrukcemi. Nad dobovým katalogem jsem na konci 70. let trávil celé hodiny a přemýšlel, jak se jednotlivé modely liší ve zvuku. Japoncům se tehdy podařilo téměř do detailu vystihnout snad všechny tvary a konstrukce elektrických kytar, které psaly historii rocku. Došlo to tak daleko, že se do věci vložili právníci poškozených výrobců a od té doby se první kopie nazývají "lawsuit" (soudní proces). Po úpravách tvaru už další série kytar originály jen připomínaly, nebo došlo k transformaci ve vlastní verze (Ibanez Performer). Dalším specializovaným japonským výrobcem kopií byla firma Tokai. Její kytary jsou kvalitními replikami nejžádanějších vintage modelů Stratocaster nebo Les Paul a ani v 80. letech nebyly zdaleka levné.
Les Paul Custom
Jednou z nejkrásnějších kytar na světě je bezesporu klasický černý Gibson Les Paul z 50. let minulého století, s velkými perleťovými značkami na krku, nazývaný Fretless Wonder nebo Black Beauty. Původní model byl osazen snímači P-90, později humbuckery s lesklým kovovým krytem nebo bez krytu a nejrozšířenější kobylkou typu tune-o-matic. Na tuto kytaru hráli i Petr Janda, Luboš Andršt a Radim Hladík. S kopií od firmy Ibanez jsem se poprvé setkal někdy v roce 1978 v oddělení hudebních nástrojů v Bílé Labuti, kde černá kráska ležela na pultě jako vzorek. Bylo to jako ve snu. Uvažovalo se prý o dovozu, ale nakonec z toho sešlo. Stejný typ, osazený snímačem DiMarzio, má v arzenálu skupina Natural.
Hlava a krk
Nejmarkantnější a zároveň nejkritičtější z hlediska právní ochrany designu je tvar hlavy. Ta má typickou vlnovku ve tvaru rozevřené knihy, abalonové vykládání i kryt šroubu výztuhy ve tvaru zvonku. Spolu s krkem má lemování jako u předlohy. Namísto loga Gibson nese neméně krásný nápis Ibanez. Kryt je bez nápisu. Krk má obdélníkové značky ze světlé perleti, silné jumbo pražce a hmatník z tmavého palisandru.
Korpus
Tělo má typické vyklenutí, které původně vzniklo jako ochranný prvek proti snadnému kopírování kytary, všechny díly jsou jako u předlohy. Čtyři černé bakelitové knoflíky mají tvar čarodějnického klobouku. Při bližším ohledání lze poklepem zjistit, že korpus je na několika místech dutý, což je první odlišnost od originálu. Další změnou je skutečnost, že tělo je s krkem spojeno čtyřmi šrouby jako u kytar Fender. Druh použitého dřeva se mi nepodařilo zjistit, korpus a celá kytara je rozhodně lehčí než originál. Lak je na mnoha místech popraskaný, což u zhruba 30 let starého nástroje nepřekvapuje.
Snímače
Původní feritové snímače byly v praxi nepoužitelné pro slabý signál a citlivost na brum. U testované kytary byly nahrazeny vzhledově identickými humbuckery, vyráběnými pro kytary Dean. Oba mají černé plastové cívky. Jejich zvuk je na rozdíl od Gibsonů poměrně ostrý, výrazný na vyšších středních frekvencích a s množstvím harmonických. Ve spojení s Marshallem však hrají skvěle.
Hardware
Veškeré kovové části kytary byly původně pozlacené, na některých místech již zlatá barva podlehla korozi a mechanickému opotřebení. Ladící mechanika nemá ideální chod a její provedení nejvíce připomíná, že se jedná o kopii. Naladit zvláště vysoké struny dá trochu práce a ani pak není ladění stabilní. Kobylka i struník jsou velmi podobné originálu a nesou největší stopy zubu času.
Dojmy
Kytara je dobře vyvážená, pěkně sedí na řemenu. Pocit dospělého nástroje ale nedává. Její zvuk je agresivní, dost hlasitý i pro cvičení bez elektriky. Nejlépe zní snímač u kobylky, hlavně při větším zkreslení. Celkový zvuk má kupodivu charakter Gibsona. Pro některé konstrukční odlišnosti a volbu materiálu se ale s originálem příliš srovnávat nedá. Roli hraje i elektrická část. Při stažení tónové clony na doraz je tón kytary velmi měkký a to je zřejmě také důvodem její obliby u některých jazzových hráčů, kteří na staré Ibanezy hrají celá léta. Na můj vkus však zvuku chybí něco málo navíc, co má i ten nejkulatější tón opravdového Les Paula. Mám na mysli především typickou rezonanci dřeva. Přesto jsou tyto modely stále vyhledávány, přes malé nedostatky, které se projeví až na pódiu. Nezanedbatelnou věcí je komfort - zde se negativně uplatňují ostré hrany korpusu. Testovaný model v současné době změnil majitele, který je s ním velice spokojen. Pro tvrdší muziku je tento Les Paul asi to pravé.
Rickenbacker Bass
Zatímco Les Paul má krk přišroubovaný, u Rickenbackera si dala firma záležet, aby dokonale dodržela základní charakteristiku těchto nástrojů - průběžný krk a rohatý korpus i hlavu. Rickenbacker je jednou z mála baskytar, kterou okamžitě poznáte po zvuku - dalšími jsou bezesporu Fender Precision, Fender Jazz Bass, Höfner Violin Bass a Gibson EB 3. Zahrát si na opravdového Rickenbackera ze 70. let je zážitek na celý život. Lemmy Kilmister ví moc dobře, proč hraje právě na tento nástroj.
Hlava a krk
Hlava má typický provokativní tvar Rickenbackera a je součástí průběžného krku, se kterým je rovnoběžná. Skládá se ze čtyř dílů světlého dřeva (javor) s tmavým proužkem o šířce asi 1,5 cm uprostřed. Je osazena otevřenou mechanikou s velkými listy. Kryt výztuhy tvoří dvě vrstvy plastu, vrchní je bílá s vyřezaným nápisem Ibanez. Krk se skládá ze dvou kusů javoru s tmavým proužkem (vypadá jako světlý mahagon). Palisandrový hmatník je nalakován lesklým bezbarvým lakem jako u předlohy. Značky ve tvaru trojúhelníků jsou na rozdíl od originálu z celuloidové drti, jaká se v 60. letech používala na potah bubnů. Krk má 20 silných pražců, pražcové sedlo je plastové.
Korpus
Leskle nalakované tělo baskytary tvoří dvě masivní křídla ze čtyř kusů javorového sendviče. Celkem je tedy i s materiálem krku slepené z jedenácti kusů dřeva. Korpus má krásné lemování s černými tečkami na bílém podkladě. Nástroji to dodává kovbojský ráz, který skvěle zdůrazňuje celkový tvar těla, připomínající ležící hlavu býka. Oba rohy mají správné proporce jako u originálu. Na několika místech je dřevo těla provrtáno a díry jsou vyplněny kolíky (zřejmě pozůstatek neodborné opravy). Krk je na konci hmatníku z neznámého důvodu obložen pásky tmavého dřeva, které ho spojují s tělem.
Snímače a zapojení
Baskytara má dva snímače, ten u krku netypicky v provedení XXL. Jeho výška se nedá nastavit. Po odšroubování krytu se pod velkým kusem plechu skrývá poměrně malá cívka a hodně vzduchu. Humbucker uprostřed je na rozdíl od Rickenbackera kratší. Má dvě řady šroubů a lze nastavit jeho výšku. Má podstatně silnější zvuk a lepší tón než první snímač. Pro vyrovnání hlasitosti je nutné jeho volume asi o 1 cm stáhnout, pak fungují správně i všechny tři kombinace, ovládané páčkovým přepínačem. Elektrické zapojení je stejné jako u Les Paula. Knoflíky s hliníkovými čepičkami jsou z bakelitu. Potenciometry a přepínač nese kryt z jedné vrstvy bílého plastu, přišroubovaného osmi vruty. Výstupní jack je na malé plastové destičce na spodní hraně korpusu.
Hardware
Kryty snímačů a kobylka s tlumičem strun jsou pochromovány, mechanika a rolny jsou poniklované. Korpus má dvě díry po vrutech, které držely chromovaný plechový most, kryjící střední snímač. Testovanému nástroji tento díl chybí. Struník je součástí kobylky. Struny jsou po celé délce baskytary téměř v jedné rovině. Kobylka má čtyři masivní kameny a tlumič, kterému chybí původní vrstva gumy. Její výška se dala nastavit dvěma šrouby po stranách. Pod snímačem u krku je přišroubovaná černá bakelitová opěrka.
Praxe
Baskytara se chová podobně jako originál - kdo zná například skupinu Yes, ví, jak na Rickenbackera hraje Chris Squire. Ten obhroublý vrčivý zvuk se ozve při zapnutí snímače u krku sám, ani mu není třeba moc pomáhat. Druhý snímač reaguje skvěle na hru prsty, je však potřeba dávat pozor na to, aby struny nedrhly o šrouby. Charakter tónu je více "elektrický". Snímač u krku má nejraději trsátko. Typický zvuk baskytary Rickenbacker byl také poznávací značkou Deep Purple a britské punkové kapely Jam. Zajímavé je, jak tato basa zní např. v rukou Paula McCartneyho. Ačkoliv má nejraději houslovou baskytaru Höfner, na všech nahrávkách má svůj typický tón (nejkrásnější ukázku McCartneyovského zvuku, mistrovské dílo Band on The Run, natočil podle fotografií ze studia na Fender Jazz Bass). Dobrý podnět k zamyšlení pro věčné experimentátory. Kdo má z vašich peněz větší radost, vy, nebo výrobci zaručeně nejlepších a nejmodernějších nástrojů?
