Framus Tennessee Custom - někde mezi Fenderem a Gibsonem

Již po několikáté se mi za účelem otestování dostává do rukou kytara značky Framus, značky s velkým „Z“, značky, jejíž kořeny dosahují až někam do roku 1947, kdy ji Alfred Andreas Wilfer založil. Od dob, kdy jsem Framusky znal jen z doslechu, už nějaký ten čas utekl a po krátkých flirtech s kytarami Hollywood a Renegade mi nyní na pár dní bude zkrášlovat pokoj kytara Tennessee.

Popis

Hned na úvod musím podotknout, že již při rozbalení kytary z pevného a luxusně vypolstrovaného flight case obalu jsem zatajil nad krásou tohoto kousku dech. Něco tak vyvoněného a na první pohled určitě hodně drahého se moc často nevidí. Sunburst trojího odstínu pod naprosto dokonale vyleštěným lakem skutečně září jako slunce.

Tělo kytary je mahagonové a vyfrézované téměř všude, vyjma středového nosného bloku. Na tomto mahagonovém základě je nalepena dvacetimilimetrová deska z výběrového javoru, jak výrobce uvádí kvality AAAA. Při pohledu na f výřez se deska tak masivní nezdá, ale při celkovém ohledání, jak je od okrajů směrem ke středu nástroje vyfrézována, a při vědomí, že i samotný lem je vlastně tvořen dřevem z vrchní desky, shledávám těch dvacet milimetrů jako reálných. Tělo je ještě na vrchní desce „vybrané“ v prostoru za stopbarem, pro případ, že by se na nástroj instaloval trapézový struník. Další vybrání je zespodu v místě uchycení krku, aby se mohlo pohodlně hrát v pozici kolem šestnáctého pražce.

Krk nástroje vyroben z ovangkolu, což je dřevo podobné mahagonu, je příjemně sametový, mnohem příjemnější než leštěné laky. Dalším poznávacím znakem této značky je uchycení krku k tělu dvěma šrouby klasicky a shora dalšími dvěma, které jsou skryté v šachtě pod krkovým snímačem. Hmatník nástroje pochází z východoindického ebenu, který svojí výraznou kresbou připomíná křížence ebenu a palisandru. Je opracován do skelně hladké podoby, zdoben tradičně pod firemním označením mother-of-pearl a osazen je dvaceti dvěma jumbo pražci firemní technologií Plek, o které jsem již psal v Muzikusu č. 7/2009.

Hlava je pokryta černou hmotou v designu grafitového nultého pražce a na ní se vyjímá stylová krytka výztuhy krku. K výztuze je snadné se dostat, povolí se jediný šroubek a krytka se jen pootočí.

Dostávám se k hardwaru. Framus v podstatě používá svoje mechaniky a ostatní hardware. Mechaniky jsou zamykatelné ze strany strun. Kobylka ve stylu tune-o-matic, tak jak ji již v roce 1954 vymyslel prezident společnosti Gibson Ted McCarty. Dále klasický stopbar, ale nástroj se prodává i s trapézovým struníkem a určitě by mu slušela i „bigsbina“.

Snímače zde máme Seymour Duncan, SH-1 u krku a SH-4 u kobylky, oba s možností rozpojení cívek přes push-pull volume potenciometr. Při rozpojení zůstávají aktivní vnější cívky snímačů. Klasický třípolohový přepínač snímačů, jako na Les Paulech. Tónová clona společná pro oba snímače a z hardwaru v poslední řadě ještě firemní zámky na popruh, jejichž protikusy jsou v přiložených deskách, nazvaných user kit. Krom zámků zde najdeme všechny potřebné klíče, hadřík a pokyny k údržbě.

Nepřesvědčil mě celuloidovo-perleťový pickguard, myslím, že by to kytaře mnohem víc slušelo bez něho. Nebo bych jej nechal přiložený v user kitu pro případ, že by si jej někdo chtěl dodatečně na kytaru přišroubovat. Každý druhý kytarista tohle demontuje, a pak má v desce kytary zbytečně díry po vrutech. Ale to je jen můj soukromý názor, jistě se najde mnoho dalších kytaristů z té druhé poloviny, kteří tam ten „slinták“ potřebují :-). Na zadní straně nástroje je nacvakávací kryt potenciometrů, netřeba zde cokoliv šroubovat. Je to rovněž firemní specialitka.

Zvuk

Framuska je strašně moc fajn do ruky. Vůbec není třeba si na ni zvykat a člověk má pocit, že už na ni hraje léta. Prostě jen chytit a hrát, nic víc není třeba řešit. Po krku se pohybuji s pocitem, jako kdybych hladil po šíji krásnou míšenku :-) Ve všech polohách se hraje příjemně a tenkoprsťáci bez problémů můžou laufovat i v sedmnácté poloze, tlustoprsťáci spíše v patnácté. Nasucho to moc hollowbody nepřipomíná. Vzpomněl jsem si, jak jsem si nechal před lety od kámoše Jimmyho Karlíka stavět kytaru a řekl jsem mu, že chci telecastera s „macatějším“ tělem, tune-o-matic kobylkou a že to nesmí moc vážit. Postavil mi něco podobného téhle kytaře, vyfrézovaný telecaster s f výřezem. V podstatě bych na tom založil i popis elektrického zvuku kytary Tennessee Custom. Na první snímač a kombinaci obou se chová a zní opravdu jako pololubová kytara. Zvláštní, při hře nasucho  bych to do ní neřekl. Dlouhý sustain, nádherná reakce na dynamiku hry. Snímač u kobylky a rozpojené snímače, tyto kombinace se mi to jeví opravdu poměrně hodně telecasterovsky. Hraje to moc krásně, dá se říci, že zvuk odpovídá v tomto případě designu. Kytara Framus Tennessee Custom se vyrábí ve všech barevných provedeních z tabulky barev firmy Framus, vzhledem k tomu, že jde v podstatě o custom shop nástroj.  

Závěr

Kytara z vysoké cenové kategorie. Nemohu říci, že bych jí mohl něco vytknout. Skvěle ladí, nemusí se na ni zvykat, to cením nejvíce. Výrobce ji určitě směřoval pro široké spektrum muzikantů a jistě úmyslně se trefil někam mezi fenderisty a gibsonisty. Nevím, jestli třeba jazzmani budou osloveni, ale jakýkoliv rokenrol a středoproudé pop-rock záležitosti, tam si myslím, že tenhle nástroj patří. Vzhledem k ceně se na ni ale bude jenom samotnou hudbou těžce vydělávat. Vám, kteří doma těch zhruba osmdesát tisíc bez problémů najdete, mohu nástroj jen a jen doporučit.  

Tennessee je rodištěm jedné z nejstarších whisky, kterou spousty „motorkářů“ nazývají bourbonem. Mylně však, tahle whisky je totiž mnohem jemnější. Vzniká destilací směsi ječného, žitného a kukuřičného sladu, následně se filtruje speciálně vypáleným dřevěným uhlím z javoru cukrodárného. Tato značka pochází z roku 1866. Víte, o kterou značku jde? Šéfredaktor Vláďa Švanda vám za to jistě vymyslí nějakou hodnotnou cenu, třeba v podobě lahve této whisky :-)