Epiphone DR-500 MCE Masterbilt - celomasivní akustika

Americká společnost Epiphone, patřící od roku 1957 pod do té doby konkurenční značku Gibson, uvedla poprvé na trh sérii exkluzivních kytar Masterbilt v roce 1931. Tehdy šlo o osobité nástroje s klenutými rezonančními deskami. Typicky mohutnou hlavicí a masivními materiály těchto mistrovských kousků se vyznačuje i současná generace Epiphone Masterbilt.

Já osobně jsem celomasivní dreadnought od Epiphonu poprvé viděl v roce 2006, šlo tehdy o matové “déčko” bez snímače v provedení smrk/palisandr s dost zajímavým zvukem a vlastně i vzhledem. I u testované kytary MDR-500MCE mě nejprve zaujala poněkud rozměrnější hlavice mahagonového krku s typickým excentrickým zakončením. Krk je tedy mahagonový a je až na patku uchycení k tělu z jednoho kusu. Příjemně sametový lak krku (který se ale používáním stejně za čas vyleští) nijak nebrání rezonanci, soudě podle vibrací v dlani při hře. Palisandrový hmatník je osazen dvaceti pražci a olemován jednovrstvou bílou lemovkou. Nultý a kobylkový pražec jsou vybroušeny z kosti. Zářezy pro struny v nultém pražci by pro mé ne zcela tenké prsty mohly být dále od sebe, ale zvykl jsem si. Krásná rezonanční deska je vyrobena ze smrku sitka s velmi hustými a pravidelnými léty. Luby a zadní deska jsou z mahagonu, leštěné tělo je lemováno vícevrstvou lemovkou v kombinaci bílá-černá. Pro dreadnoughty typické a osvědčené ubírané X-žebrování nebrání rezonanci a dobře drží horní desku - kytaru jsem obdržel s ne zcela měkkými strunami (asi dvanáctky z fosforového bronzu ), ale podle mě by deska udržela i tvrdší.

Na sucho

Protože Masterbilt je vlastně akustika osazená špičkovou elektronikou, o které bude řeč dále, stojí za to všimnout si jejího čistě akustického zvuku. Díky použitým masivním materiálům je zvuk velmi bohatý a má se o co opřít. Společně s kovovým cinknutím při ataku struny se ozve mohutný podklad, což je patrné zejména u středů a výšek, basy jsou naprosto čitelné. Důležitý je rovněž fakt, že zvuk má podobnou barvu na prázdných strunách i při hraní v polohách. Velkou pochvalu zasluhuje i ladění. Kdysi mi kamarád řekl, že nemá smysl se spoléhat na to, že každá kytara se rozehraje, ta musí hrát hned dobře a ještě se vyhrát. Podle tohoto předpokladu má tedy tenhle Epiphone do budoucna co nabídnout.

Elektronika

Ve spolupráci s německou firmou Shadow byl vyvinut zde osazený systém E-Sonic2, který důmyslně spojuje možnosti kobylkového snímače s elektromagnetickým, který je připevněn na konci hmatníku. V případě použití mono výstupu pak lze nastavit poměr mezi signálem z kobylky a z elektromagnetu. Navíc kobylkový Nanoflex nesnímá jen vibrace strun přenášené přes kobylkový pražec na snímač, Nanoflex snímá i vibrace horní desky. Miniaturní aktivní Nanomag na konci hmatníku se aamarium-kobaltovými (SmCo) magnety dává vyrovnaný zvuk, neopředené struny “nestřílí” a po nepříjemném středově kovovém nádechu není ani slechu. Na dolní straně lubu je pro něj ostatně k dispozici samostatný výstup.

Na ekvalizéru kromě nastavení poměru signálu najdeme ještě přepínání fáze snímání (které vydatně pomáhá i při potížích se zpětnou vazbou), celkovou výstupní hlasitost a také jednoduché otočné potenciometry Eq (ekvalizér) pro každý snímač zvlášť. Ty fungují podobně jako tónová clona u elektrických kytar, dle technických specifikací by měly směrem doprava přidávat až 9 dB na výškách, směrem doleva pak 9 dB v basech. Protože zvuk je i bez těchto korekcí velmi solidně přednastaven, nevadila nijak zvlášť jejich dost malá účinnost. Jednoduše řečeno, jde opravdu jen o velmi malé dobarvení zvuku. Nepoměrně více možností nabízí směšovač signálu snímačů - od elektricky kulatého až po cinkavý elektroakustický.

Po porovnání akustického a elektrického zvuku musím konstatovat, že se od sebe poněkud liší, odlišnost se ale netýká kvality ale spíš barvy zvuku. Pravda je, že jsem kytaru testoval na malý aparát, nezkoušel jsem ji naplno na pódiu, přesto ale kytara hraje trochu jinak nasucho než přes snímač. Do výsledného zvuku taky samozřejmě přispívají svou kvalitou (výkonem, typem...) další komponenty, vždyť mnohdy stačí nedobrý nástrojový kabel, a kouzlo je pryč.

Závěr

Je to celomasiv se vším všudy. Akustický zvuk má krásně měkkou, mahagonovou barvu. Kytara působí bytelně i v rukou hráče a celá rezonuje. Snímání je variabilní, ale každé možné nastavení je použitelné a zajímavé. Nerad se zabývám cenou - věc musí fungovat, i když není drahá -, ale v tomto případě zájemce opravdu za dobrou cenu dostane velmi dobrou kytaru.

Za cenu jediného amerického originálu (bez ohledu na výrobce) v provedení celomasiv s výřezem a s dvojím snímáním lze koupit, dejme tomu, tři (a více) takovýchto Epiphonů. A teď otázka: Je takový Epiphone skutečně třikrát horší?