Dean Resonator Chrome G - test rezofonické kytary

Pár rezofonických kytar už mi rukama prošlo a věděl jsem, co můžu očekávat. Ale pokaždé, když vidím tu lesknoucí se krásku, ve které se ještě navíc odráží světla z osvětlovacích ramp, a rezonátor vrhá do prostoru stovky prasátek na udivené tváře lidí, jejichž výraz se ptá, na co se to vlastně chystám hrát, moc mě to baví.

Historie

Vynálezcem a konstruktérem těchto zvláštních nástrojů byl rodák ze Slovenska Jan Dopjera, který na počátku minulého století odešel s rodinou do Ameriky. Tam společně s kytaristou Georgie Beauchampem vymyslel takzvanou rezofonickou kytaru a v roce 1927 si ji nechal patentovat. Jan se snažil vyřešit problém samotného zesílení nástroje a vzhledem k tomu, že ještě neexistovaly elekromagnetické snímače, použil v kovovém rezonátoru zvukovou troubu z Edisonova fonografu. První z vyrobených kytar měly tělo z poniklovaného mosazného plechu (sedmdesát procent mědi a třicet procent zinku), na které pak navazoval dřevěný krk.

Po mnoha neúspěšných experimentech se nejlépe osvědčily kytary s hliníkovými postříbřenými rezonátory.

O kytarách

Každá kytara má v sobě od jednoho do tří rezonátorů - hliníkové membrány ze čtvrt milimetru silného plechu. Kruhový vnitřek připomíná spirálu „šneka“, díky kterému kytara drží dlouho tón a zvuk je o dost hlasitější.

Kdybych měl ten zvuk přiblížit, tak mimo dobra, se kterým se rezofonické kytary často pletou, zvukově připomíná bendžo. Barvu zvuku neurčují pouze rezonátory, kterých je několik typů, ale ovlivňuje ji i tvar a materiál kytary (je-li celokovovová nebo dřevěná). Některé modely se vyrábí z černého niklu a viděl jsem i kytary vyrobené z prázdných beden od doutníků.

Výroba rezofonické kytary je skoro až chemickou alchymií různých slitin kovů a všechny kombinace mohou v zásadě fungovat. Dokonce jsem jednou hrál na kytaru vyrobenou ze speciálního indického zeleného mramoru starého několik miliónů let. Dnes už je celkem běžné vidět rezonátory v mandolínách, v basách, v elektrických kytarách, ale třeba i v houslích. Princip je stejný.

Nejčastěji se tyto kytary využívají v blues a jeho odnožích, ale například na začátku písně Romeo and Juliet od Dire Straits hraje Mark Knopfler na rezofonickou kytaru značky National, která je jednou z nejrozšířenějších na světě. U nás také existuje firma Amistar, která tyto nástroje umí vyrobit a získala světový ohlas. Spousta evropských hráčů hraje právě na její kytary. Tyto kytary si pro svůj zvláštní „konzervovaný“ zvuk budují jméno stále víc a díky festivalům, jako je například slovenský Dobrofest v Trnavě, získávají své příznivce.

Styl hry

Jen v krátkosti. Způsob hry na rezofonické kytary tkví v otevřených laděních E, D a G, stejně jako u dobra a mnoho dalších. Právě pro snadnou hru s bottleneckem. Ale příjemné je i klasické kytarové ladění. Použití bottlenecku, ať už kovového, měděného nebo skleněného, je na vkusu každého. Používám na celoplechové kytary skleněný a na dřevěné kovový. Zvuky se tak zajímavě vyrovnají a nepůsobí agresivně. Ideální je uříznout hrdlo z láhve některého z mikulovských vín. Skvěle padnou na malíček a zvukově jsou zajímavé.

Co se týká síly strun, je dobré mít silnější, aby se rezonátor mohl dobře rozrezonovat a udržel tak táhlý tón. Pokud se chcete přiblížit zvuku starého blues z nahrávek, kdy vše zní, tak jako by se natáčelo v kastrolu, volil bych slabší struny, právě pro to milé pleskání o hmatník a cvakání bottlenecku při sjezdu po strunách přes pražce do oktávy. Pokud blues není váš favorit, doporučuji otočit na kombu reverb doprava. Tam bude tato kytara jak doma.

Resonator Chrome G

Značku Dean sleduji už docela dlouho, a to proto, že vyrábí akustické nebo elektrické kytary nejen za „hubičku“, ale stejně tak i za draho. A nejen kytary, viděl sem mandolíny, elektrické kontrabasy, šestistrunná bendža, která zas tak k vidění nejsou.

Ovšem tady se znovu potvrzuje pravidlo, že nástroje vyráběné s americkým názvem na hlavě ve východních rýžových zemích jsou kvalitní kus od kusu jinak. A proto člověk při jejich nákupu musí být opatrný a pozorný a nekupovat hned tu první kytaru, kterou uvidí. Čím víc se jich vyzkouší, tím víc rozdílů se najde a odhalí. Hlavně se nedát zmást tím, jak vypadá, což je u této blýskavé krásky velmi těžké, protože kdyby rozhodujícím faktorem byl vzhled, tak získává první místo.

Uměle perleťová hlava s palmičkou a nápisem Dean je velice povedená. Na zadní straně rytiny dalších palem a se zapadajícím sluncem v mracích mají asi připomínat Hawaii. Nástroj umí vyloudit zvuky podobné těm teskným a dlouhým, kmitavým tónům z tichomořského ostrova, ale společného spolu nemají vůbec nic. Leč tento „havaj“ styl gravírování je velmi populární.

Při bližším ohledání kytary zjistíme pár „nedodělávek“ a konstrukčních problémů, které bohužel mají vliv na zvuk. Jsou to uvolněné šroubky (jeden chyběl) v ukotvení rezonátoru v těle kytary, které nejdou dotáhnout a protáčí se, a tím pádem přesně rezonátor nesedí, jak má, a při hrubší hře a silnějším rozechvění drnčí. U slova drnčet ještě zůstanu, a to v pátém poli na krku, kde si struny s pražcem moc nerozumí, ale to vyřeší pár jemných úderů dřevěnou paličkou. Nic z toho ale neznamená, že by materiál, ze kterého je kytara vyrobená, byl nekvalitní. Ony „nedodělávky“ jsou daň mechanické čínské strojové výrobě.

Na pozlaceném rezonátoru (krytu) za měsíc mého používání a hraní, patrně kvůli hřbetu ruky, co se o něj opírá, proběhla zvláštní chemická reakce s potem, objevily se fleky a zlatá barva zmizela. Nicméně berme to jako patinu vzniklou používáním. To, co mně asi nejvíc vadí, je nevyváženost snímačů pro jednotlivé struny. Struna h byla dvakrát hlasitější než všechny ostatní. Struna g třeba není slyšet skoro vůbec. Jeden z piezosnímačů je pod kobylkou a druhý, jednocívkový, u krku. Při jejich přepínání je mezi nimi rozdíl jen v malých nuancích. Zajímavé je přetočení do zvuků velmi ostré středové a zastřené kytary třetím posledním potenciometrem. Tam se pak dají vymyslet pěkné zvuky.

Rezofonické kytary obecně, tedy i tento Dean,, jsou díky rezonátoru často náchylné k zpětným vazbám. Víc než normální kytary, a proto bývá problém je nazvučit tak, aby vazbu bylo možné mít rozumně pod kontrolou. Pokud se tak stane, tak neznám lepší vazbu než skrze rezonátor celokovovky. Stejně tak dohledání zvuku, který by byl co nejvíc podobný tomu, jak kytara hraje akusticky, je těžký úkol. Pro uklidnění, tato myšlenka zaměstnává spoustu hráčů vlastnících nástroje mnohem dražší, než je Dean. Hledají, zkoumají a zkoušejí najít ten nejpodobnější zvuk...

Osobně mám rád zvuk bez komba a kabelů, jen s přizvučením mikrofonem Shure SM57, popřípadě v kombinaci s akustickým kombem Marshall a nebo s průraznějším Peavey Bandit. Hrálo se pak velmi příjemně.

Po pár nutných úpravách budete mít doma dobrý nástroj, ve kterém se skrývá víc zvukových možností než v „obyčejné“ kytaře. Ale znovu tu připomínám fakt, že je potřeba mít při vybírání toho správného rezofonického Deana oči i uši otevřené. Můj známý kytarista z Plzně chodí hrát na stejnou kytaru do hudebnin, protože si ji zatím nemůže dovolit, a mluví o ní ve všech možných superlativech.