V pochmurné předjarní době, kdy všichni venku vypadají tak trochu jako armáda z Planety opic, mi jeden opičí kurýr donesl příjemnou zásilku, abych vám tu o ní popsal svoje dojmy, čímž to tímto rád činím.
Přestože jsem měl čumák schovaný v kornoutu, při přebírání jsem se usmíval aspoň očima, což vlastně dobří portrétní fotografové vědí už dávno,
že člověk se směje hlavně očima, a néé holýma zubama.
Historicky dialekticky, a vůbec kolem dokola
Cajon, budiž přečteno podle Španělů „kachon“, znamená v češtině šuplík nebo bedýnka. „Caja“ znamená mimo jiné krabice a „caja de dinero“ je pokladna (v obecné češtině se jí podobně říká „kasa“).
Původně a kdysi dávno to snad opravdu byly bedýnky od ryb nebo pomerančů, na něž začali bubnovat černoši přivezení v 16. a 17. století na nucenou práci do Peru, když jim jejich otrokáři sebrali nebo je přinutili spálit jejich spirituální bubínky, aby je neodváděly od práce a od té správné víry. Černoši se smyslem pro rytmus tam zůstali dodnes a do populární hudby cajony dovedl a zpopularizoval je španělský kytarista Paco de Lucía (rodným jménem Francisco Sánchez Gómez), který mimochodem stačil ještě nějakých sedm měsíců před svým náhlým mexickým odchodem do flamencového ráje zahrát za horkého léta na zaplněném náměstí v Olomouci pod Trojicí. Byl to nezapomenutelný večer, ale zpátky k těm cajonům.
Ve dvou docela velkých, ale netěžkých škatulích byly nárazuvzdorně uloženy dva cajony firmy Meinl z řady Artisian Edition ze série Profesional. Jednomu z nich úředně říkají Tango Line a druhému Cantina Line. Vedle loga Meinl popis vyvažuje z opačné strany ještě květnatější logo Pepote Percusión, kteréžto je podpisem tvůrce těchto nástrojů.
Předpokládám, že firemní stránky nekecají, tak z nich cituji, že tělo cajonu je ručně vyrobeno ve Španělsku z překližky z baltské břízy a na jejich vývoji se výrazně podílel španělský perkusista José Hernández Díaz, známý jako Pepote, ze španělské Huelvy, jenž, jak uvedeno, nechal svou značku i vzadu na nástroji. Vedle nabízených šestnácti modelů Artisian Edition je nabízen ještě jeden slap-top cajon, tedy cajon ve tvaru tlustého písmene T, u kterého se sedí vzpřímeně, ťuká se na jeho vodorovnou horní desku a mezi nohama máte jeho rezonátor. Amplifikovanou verzi takového nástroje jsem kdysi testoval v červencovém čísle v roce 2018.
Popis vnější
Na vcelku klasické konstelaci nástroje ve tvaru kvádru mě na první sáhnutí zaujalo perfektně hladké zpracování dřeva. Je radost tyhle cajony pohladit jako kočku po srsti, ale příst jsem přitom začal spíš já. Hrany i rohy má oblé a na šikmých plochách proto můžete snadno spočítat jednotlivé vrstvy překližky, za níž se výrobce rozhodně nemusí stydět. Vnější plocha je povrchově upravena jemným lakem či tvrdým olejem. Vnitřní stěny jsou taky hladké, byť na pohmat už méně. Možná taky proto, že zůstávají přírodnía nelakované.
Nápadité jsou taky dva malé oblé výřezy nad přední stěnou, zhruba v místech, kde je předpokládanáá poloha hráčova zápěstí. Tento detail šetří zápěstní žíly i karpální tunely vašich horních končetin s tím, že tak začnou zlobit později, než kdybyste měli ruku opřenou o ostrou dřevěnou hranu. Anebo třeba nezazlobí vůbec.
Na spodní straně obou nástrojů jsou přišroubovány čtyři elegantní silikonové špuntové nožky.
Tango Line
Oba cajony nejsou stejně velké, tenhle je asi o dva centimetry užší. Přední rezonanční desku má vyvedenou do tmava a má ji plnou, tedy bez rezonančních otvorů. Běžný lehký úder na přední rezonanční stěnu u něj zní asi o kvartu výš než u jeho bráchy Cantina Line. Na zadní stěně, pokud tu tenkou se strunami vevnitř vezmeme za přední, je kousek nad polovinou výšky kruhový rezonanční otvor s asi 11 centimetry v průměru.
Přední stěna je ke zbytku nástroje přišroubována 18 vruty (i. e. šroubky do dřeva). Čtrnáctero z nich je zapuštěných, zbývající čtyři uprostřed výšky mají půlkulatou hlavu, a tudíž z nástroje mírně trčí. Prsty si na nich sice nerozederete, ale pokud se tam rukou, letmo či kradmo, dostanete, ucítíte je. Nevím, jestli jde o nějaký záměr, nebo o konstrukční kompromis. Není to zásadní, ale já bych tam všechny vruty dal se zapuštěnou hlavou.
Zvuk strun, opřených zevnitř o přední stěnu, je lehce utlumen tkanou lepkavou páskou. Chcete-li jej zesílit, což nepovažuji za potřebné, můžete pásku vytáhnout a struny budou drnčet přímo o přední stěnu. Jenom zpátky už tu pásku asi nedáte úplně stejně.
Cantina Line
Tenhle je z obou doručených „ťuk-ťuk-beden“ větší. Přední rezonanční desku má dole otevřenou, tedy je v ní vpředu u podlahy vyříznut otvor ve tvaru málo přeštípnuté ležaté osmičky. Za ní je klasický pravoúhlý bassreflexový rezonátor, jaký je běžně známý u basových reprobeden v dobách, kdy ještě bassreflex nebyl tvořen přilepenou silnostěnnou plastovou trubkou, nýbrž byl vymodelován do pravých úhlů z rovných dřevěných stěn. Ale mikrofon bych do něj nestrkal, protože v této poloze by pochytal hodně basů na úkor zvuku strun.
Zadní stěnu, narozdíl od toho druhého, už žádný další otvor nezdobí. Přední dýhu má světlejší a s výraznější kresbou. Vespod opět kralují čtyři měkké průhledné silikonové nožky. Podél okrajů přední stěny jsou opět vruty s černou zapuštěnou hlavou, je jich celkem 21, protože lemují i bassreflexový otvor, leč opět čtyři z nich, zhruba uprostřed výšky, jsou zase půlkulaté a zase nevím proč.
Struny budou uvnitř zatlumené asi stejně, ale nemusí vás to vůbec trápit, protože se k nim přes bassreflex nedostanete.
Co je to bassreflex? Bassreflexový otvor využívá energie vnitřní stěny plošného kmitajícího akustického prvku (častěji membrány reproduktoru, zde úderné desky cajonu), který je pomocí rezonátoru prostorově spojen s jeho stěnou přední. Ale kmitání přední a zadní stěny je fázově obrácené - když předek pumpne ven, zadek vcucne dovnitř a obráceně. Do cesty vložený rezonátor, pokud je dobře spočítaný, otočí fázi v rezonanci tak, že se akustické výkony sčítají, a jsou proto na této frekvenci silnější. Nad svou rezonanční frekvencí hmota rezonátoru brání akustickému zkratu, takže díra nevadí, a pod svou rezonanční frekvencí efekt bassreflexu rychle klesá. Na rezonanční frekvenci tak bassreflexový rezonátor zvuk zesiluje.
Jak se na to hraje a jak to hraje
Jak jsem už napsal, oba cajony na pohmat okamžitě zaujmou hladce vypracovaným povrchem dřeva a oblé pidižlábky nahoře šetří zápěstí a zvyšují pohodlí hráčů. Píšu jedničku s kuřátkem.
Výška 48 centimetrů od země svádí hráče použít cajon jako nástroj a současně jako stoličku, což je ostatně u těchto bicích nástrojů obvyklé. Nic proti. Poloha hráče na cajon, narozdíl od kytaristů, klávesistů či bubeníků na standardní soupravu, nevypadá skoro v žádné poloze příliš důstojně a orangutaní ruce jsou předností. Zrada se mi jeví jinde: Cajony, aspoň tyto dva určitě, pokud jim přisednete vršek svým ctěným pozadím, nehledě na váhu tělesnou, znějí pak jenom zepředu, a to ještě v omezeném rozsahu co do síly úderů i vzhledem k jejich umístění na ploše. Ale když nástroj necháte volně dýchat bez posedu, odmění se vám slušnou odezvou i po úderu na horní či boční stěny. Zboku znějí jinak, slaběji a s menší rezonancí strun opřených zevnitř o čelo, a shora ještě výš a slaběji, a tím máte další výrazové prostředky navíc. Jářku proto, nebuďte hovada a seďte vedle nich na stoličce. Ne kvůli eleganci, ale kvůli zvuku.
On cajonista bez fantazie, který pořád a dokola jede jen to svoje „um-papa-um-pa“, je dost velkým neštěstím nejen pro posluchače, ale i pro kolegy muzikanty, protože je tím neinspiruje, nýbrž uspává. Právě tím, že tahle dřevěná bedýnka nehýří tolika zvukovými možnostmi, jako standardní bicí sada, anebo hromada všelikých jiných různých, vcelku malých perkusí, klade na cajonového hráče břímě nehrát pořád stejně, aby to nebyla nuda. Proto čím víc zvukových možností, tím víc šancí tomu dostát.
A podle mého, úplně nejlepšího zvuku lze u obou nástrojů dosáhnout, pokud bude cajon vratce stát pouze na dvou nožkách, nakloněn zadní stěnou dolů směrem ku hráči a s hráčem sedícím za ním. Není to úplně ideální stav, pokud by měl být cajon snímán mikrofonem, protože se může kolíbat a tím se jeho vzdálenost od mikrofonní kapsle bude měnit. Ale zvuk nástroje, jak rezonanční desky uprostřed nebo při okrajích, stejně tak jako jeho bočních stěn, je v této poloze po mém soudu nejlepší, protože jej netíží ani vlastní hmota, natož pozadí hráčovo.
Úhrnem a závěrem
Oba nástroje jsou velice zdařilé kousky. Pěkně vypadají, pěkně se na ně sahá, netlačí do zápěstí a pěkně hrají. Jediné, co nechápu, proč jim vpředu nenechali všechny vruty zapuštěné, ale když nepůjdete tepajícíma rukama úplně do krajů, nemusí vás to trápit. A pokud by vadily, můžete je snadno vyměnit.
Info:
Akustické cajony (tedy bez snímačů) španělské provenience s velmi hladkým vnějším opracováním. Ceny jsou Artisan Edition Cajon Cantina Line Walnut -5370 Kč a Tango Line Limba - 9420 Kč.
Plus:
hladké zpracování dřeva
zářezy pro zápěstí nad předním panelem
příjemné hraní
příjemný zvuk
Mínus:
Čtyři nezapuštěné vruty na přední stěně (dalších 14, respektive 17 je zapuštěných).
Tabulka parametrů:
| typ | Tango Line | Cantina Line |
| barva přední desky | tmavá | světlá s kresbou |
| rezonanční otvor | Kulatý, vzadu nad středem | plochý oválný, vpředu dole |
| rozměry (šířka x hloubka x výška) | 28 x 30 x 48 cm | 30 x 30 x 48 cm |
| hmotnost | 3,97 kg | 3,98 kg |
