Boss RE-20 Space Echo - digitální verze klasického páskového echa

Firma Boss, známá svými kytarovými efekty, se rozhodla obohatit svoji řadu pedálů se dvěma nožními spínači o digitální verzi klasického páskového echa Roland RE–201.

Protože jsem se o tomto přístroji již podrobně rozepsal v historickém testu (Muzikus 2007/4), zopakuji jen základní vlastnosti předlohy. RE–201 má jednu mazací, jednu nahrávací a tři reprodukční hlavy, tři vstupy s regulovatelnou úrovní (dva pro mikrofon), dvanáctipolohový přepínač Mode Selector, korekce basů a výšek pro signál z echa, ovládání rychlosti posuvu pásku (Repeat Rate), zpětné vazby (Intensity) a hlasitosti echa (Echo Volume). Posledním potenciometrem Reverb Volume se nastavuje hlasitost pružinového dozvuku. Reverb zpracovává pouze vstupní signál, nikoli signál z echa. Echo funguje na principu záznamu zvuku na nekonečnou smyčku magnetofonového pásku, z čehož vyplývá i charakter efektu. Ten je poznamenán všemi průvodními jevy, provázejícími jednoduchou konstrukci mechaniky i záznam na pásek jako takový – kolísání posuvu, zkreslení, šum, omezený frekvenční rozsah nahoře i dole a kompresi dynamiky. Přes tyto vlastnosti se pásková echa od samého začátku vývoje rockové hudby používají jako jeden ze stylotvorných prvků a těžko si lze bez nich představit zlatou éru rock‘n’rollu. Ale i kytarové instrumentálky ze 60. let by zněly jinak, kdyby nebylo klasických efektů, ke kterým lze připočíst pružinový hall (spring reverb) nebo dozvukovou místnost (echo chamber), ve které se zvuk z reproduktoru odrážel od hladkých stěn a snímal mikrofonem. Všechna tato zvuková kouzla a ještě něco navíc se teď konstruktérům od Bosse podařilo dostat do malé krabičky. Jak se vypořádaly s dodnes používaným a velmi ceněným originálem RE–201 chladné jedničky a nuly, je věc názoru. Mně se zdá, že v dané cenové kategorii nemá Boss RE–20 chybu, zvláště s přihlédnutím k několika vylepšením původní koncepce a malým rozměrům.

Provedení

Krabičku tvoří poměrně těžký kovový odlitek, nastříkaný černým vypalovacím lakem typu „vrásněnka“ a plechový spodní kryt s plastovým pouzdrem na baterie a protiskluzovými podložkami. Ovládací panel je z dvoumilimetrového silného duralového plechu s potiskem v barvách evokujících předlohu, tedy zelené a černé plochy s bílými nápisy. Přepínač Mode Selector je proti originálu posunut na pravou stranu, vedle knoflíku Input Volume, který má nad sebou repliku zrcadlového indikátoru Peak Level s červenou LED. Všechny ovládací prvky jsou zmenšené, aby se na malou krabičku vešly. Jsou vyrobené z plastu v kombinaci s hliníkovou čepičkou a zachovávají „vintage“ dojem. Levá strana panelu je identická s pravou u předlohy. Má tři potenciometry Bass, Treble a Reverb Volume, pod nimi je trojice Repeat Rate, Intensity a Echo Volume. Levý nožní spínač, opatřený stejně jako pravý velkou protiskluzovou plochou, je určený pro zapnutí efektu. Mile mě překvapilo, že při jeho vypnutí je použita funkce ducking, tedy plynulé doznívání efektu bez přerušení. Pravý spínač je určen pro definování tempa a přepínání dalších funkcí ve spojení s polohami přepínače Mode Selector. Základním nastavením je přepnutí režimu zpoždění, který má dvě volby (Normal a Long). Pomocí externího ovládacího pedálu lze pak naprogramovat ovládání funkcí Repeat Rate, Intensity, Echo Level a Twist, což je speciální efekt, který na předloze nenajdete. Mezi dvěma nášlapnými spínači je střední malý panel, provedený v černé matové barvě se stříbrnými nápisy a čtyřmi indikátory. První červená LED ukazuje zapnutí efektu, druhá funkci Tap (tedy nastavení zpoždění do určitého rytmu), zelená indikuje napájení (Power). Nad logem výrobce je pak umístěn pohyblivý indikátor „posuvu“ virtuálního pásku, vytvarovaný do zakřivené dráhy, jako je tomu u analogové předlohy. Celý panel tak připomíná přitroublý obličej s věčným úsměvem a blikajícíma očima nebo smajlík. Musím se přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem si na usmívající se krabičku zvyknul (zvlášť když na mě pomrkávala levým okem). V tomto ohledu vypadá spíš jako hračka. Ale proč ne, větší výhrady k designu by se týkaly spíš nehezkých masivních šroubů, které drží ovládací panel. Nějak mi jejich obří hlavy k roztomilé zmenšenině nesedí. Vzadu má efekt další matově černý panel s dvěma jacky Input (A/Mono a B), jedním jackem pro pedál externího řízení parametrů (Exp Pedal) a dvěma jacky Output (taktéž stereo). Tento systém je výhodný pro moderní klávesové nástroje, které disponují stereofonním výstupem. Je to dost podstatná inovace proti originálu, který je schopen zpracovávat pouze monofonní signál, ve své době standardní i u syntezátorů. Přepínač Direct (On/Off) slouží k zapojení efektu do sběrnice aux mixážního stolu nebo u PA systému, posledním prvkem na zadním panelu je konektor AC adaptéru (DC In). Základní kombinace zvuků a funkcí najdeme v tabulce na spodní straně přístroje.

Efekty

Přepínač Mode Selector je rozdělen do dvanácti poloh, z nichž první čtyři (Repeat) pracují jen se zpožděním a postupným přepínáním virtuálních reprodukčních hlav (čtvrtá poloha využívá druhou a třetí), dalších sedm poloh přepíná hlavy v různých kombinacích až po všechny tři najednou a přidává efekt dozvuku (Reverb). Poslední polohou je samotný Reverb bez zpoždění. Jeho efekt je stereo, na rozdíl od echa, jehož výstup je monofonní. Jak jsem se již zmínil, RE–20 disponuje i prodloužením časů zpoždění v režimu Long až na několik sekund a novým efektem Twist, který simuluje současné otáčení ovládacích prvků Repeat Rate a Intensity. Tyto vychytávky jsou ale přístupné pouze použitím externího pedálu (Expression Pedal). Pro nastavení správného poměru efektů slouží ovladače jejich hlasitosti, v případě echa i korekce, kterými lze v podstatné míře doladit požadovaný výsledek a atmosféru. Sám jsem na RE–20 nastavil například podobný zvuk, jaký použil Pat Metheny ve skladbě Travels (v originálu dosažený pomocí Methenyho oblíbeného echa Lexicon Prime Time Delay).

Kvalita zvuku

Pro přímé srovnání s originálem jsem sice neměl podmínky, ale mohu říci, že už po prvním zapnutí je slyšet rozdíl mezi analogovou předlohou a digitální verzí. Nejvíc je patrný ve zpětné vazbě, která se chová přes všechny snahy konstruktérů jinak než u skutečného páskového echa, alespoň jak ho znám já. Jedním slovem je to všechno pořád příliš dokonalé. U RE–201 záleží na mnoha faktorech, na konkrétním typu pásku, opotřebení smyčky, kvalitě provedení slepky (ta je u každého páskového echa víceméně slyšitelná v momentě, kdy přejde přes reprodukční hlavu) a dalších faktorech (stav páskové dráhy, vyčištění hlav a jejich opotřebení, namazání ložiska tónové kladky atd.). V neposlední řadě se do zvuku přidává chrastění nevyčištěných potenciometrů, šum nebo zkreslení vstupního zesilovače při přebuzení a nepravidelnosti v kolísání posuvu pásku, které nelze jednoduše definovat (pomalé kolísání versus rychlé tremolo jsou jen zjednodušením problému). Chorusový efekt, který vzniká postupným překrýváním zpožděných repetic a přímého signálu například z kytary, je u RE–20 dost markantní a zvukově atraktivní, ale pořád nezní dost „špinavě“, aby mohl analogovým mašinkám vážněji konkurovat. Ale to je v celkové koncepci efektu málo podstatné, ostatně se netváří jako replika starého přístroje, ale digitální verze časem prověřeného efektu, schopná oslovit uživatele z řad muzikantů nové generace. Novinka od Bosse prostě hraje skvěle. Zmíněné výhrady mohou mít majitelé analogových předloh, postřehnutelný rozdíl je i v charakteru pružinového dozvuku, ale RE–20 je potřeba chápat jako prostředek k inspiraci a obohacení arzenálu zvuků. Kdo trvá na hradbě klasických efektů se vším všudy, musí prostě počítat s jejich nezanedbatelnou váhou, rozměry a nutností údržby, která je v případě digitálních krabiček téměř nulová.

Závěr

Boss RE–20 je výborným příkladem spojení retro efektu a zajímavých inovací, coby digitální efekt má čistší zvuk a nevyžaduje náročnou údržbu jako páskové echo. Jeho zvukový charakter do značné míry vystihuje předlohu a veškeré odlišnosti jsou v případě srovnání spíš ku prospěchu věci (větší variabilita efektů, rozměry a váha). Nemůže sice konkurovat originálním elektronkovým efektům, které jsou součástí zvukového obrazu hudby typu rockabilly a rock‘n’rollové klasiky, ale jako reminiscence na 70. léta je milým zpestřením mezi množstvím studených efektů typu digital delay a reverb, jaké nacházíme v kytarových kombech a krabičkách. Příznivci původního zvukového projevu a fyzického vzhledu předlohy si koupí použitou RE–201 (a budou se ji snažit udržet v provozuschopném stavu), pro ty ostatní je RE–20 dobrým kompromisem mezi vintage zvuky a možnostmi moderních digitálních efektů. To nejlepší nakonec: RE–20 stačí k napájení tužkové baterie (6).