Autoharp Oscar Schmidt OS 21C - akustická autoharfa

Dnešní testovaný nástroj tak často neuvidíte. Troufám si tvrdit, že velká většina z vás ho vidí poprvé, jako se to stalo mě. Nejsem odborníkem v testování harfovitých nástrojů a trochu jsem se zalekl, když mi byla doručena krabice s tajemným obsahem. Avšak po rozbalení jsem se s tajuplným nástrojem rychle skamarádil, a tady jsou mé první a následné dojmy.

Něco z historie

O původu autoharfy se vedou trochu spory. Má se za to, že roku 1882 jej patentově přihlásil německý emigrant ve Filadelfii Charles F. Zimmerman, ale současně si jej nechal patentovat v Anglii Němec Karl August Gutter z Markneukirchenu roku 1883. Ten svůj nástroj nazval Volkszither neboli lidová citera. Tvarem připomínal mnohem víc dnešní autoharfu. Zimmermann po návštěvě Německa začal vyrábět nástroje Gutterova tvaru a byl často považován omylem za tvůrce. Jméno Autoharp bylo však zaregistrováno až roku 1926 firmou Oscar Schmidt, která se na podobné nástroje zaměřila.

Něco z konstrukce

Moderní autoharfa má dnes 36 až 47 strun (testovaná jich má 36), které jsou laděny v kombinaci diatonické a chromatické škály. Ozvučné tělo je v podstatě dřevěná plochá bedýnka s otvorem uprostřed, podobně jako citera. Vyrobeno je z očkovaného javoru s blokem z borového dřeva a firmauvádí, že se jedná o ruční výrobu. První patentované autoharfy se však vyráběly z cedru a žebrování z topolu. „Finiš“ je sunburst, opatřený lakem vysokého lesku. Spodní strana bedýnky spočívá na třech gumových nožkách. Na rezonanční desce je v horní polovině září logo výrobce. Po obvodu jsou umístěny ladicí kolíky s názvy strun a vodicí opěrky strun. Přes struny je horizontálně přepaženo důmyslné zařízení s tlačítky, opatřenými akordovými značkami. Jedná se o mechanismus, který přitlačením na struny některé zatlumí filcovými dusítky - právě ty tóny, které nejsou obsaženy v akordu - a  pouhým drnknutím přes struny zazní uvedený akord. Je to jednoduché a jako spousta jednoduchých věcí takřka geniální. Při doprovázení písní prostými akordy se řídíme pouze akordovými značkami a vůbec nemusíme umět hrát na nástroj. Pokud však neklademe důraz na rytmus. Je jen trochu matoucí, zvláště pro kytaristy, že se drnká levou rukou a pravou se mačkají tlačítka, ale dá se zvyknout. Pod strunami na pomyslné dolní straně je umístěn kovový rám s držákem strun a těsně nad ním obrázek klávesnice s pojmenováním tónů kvůli správnému naladění nástroje. Tlačítka stojí ve třech řadách a uspořádána jsou v kvintovém kruhu. Tedy pořadí akordů po kvintách. První řada obsahuje durové kvintakordy, tedy v základním tvaru, druhá dominantní septakordy, tedy durové s malou septimou a třetí mollové kvintakordy. Pokud svůj pohled zaměříme v řadách pod sebou mírně doprava, dostaneme základní kadenci mollovou - tzn. akordy na I. IV. a V. stupni. Totéž provedeme s akordy durovými, ale v pomyslném trojúhelníku sousedních tlačítek. S tím si vystačíme v převážné většině písní. Kombinací je zajisté ještě více, protože řady jsou uspořádány pravidelně a stačí se trochu vyznat v harmonii. Je to opravdu šikovně vymyšleno. Holt Němci.

Něco ze hry

I když je v prvním plánu autoharfa konstruována jako nástroj doprovodný, umožňuje i hru melodickou a melodicko-harmonickou. Předpokládá to ovšem důkladně se s nástrojem seznámit a také samozřejmě cvičit. Autoharfa se nejvíce uplatnila již na počátku 20. století v americké lidové hudbě a bluegrassu. Dokonce se pořádají festivaly ve hře na tento pro nás neobvyklý nástroj a také workshopy a různé, třeba víkendové, kurzy. Američané zřejmě autoharfu milují. Nejznámější a legendární hráčkou byla kytaristka Maybelle Carter (1909-1978), s jejíž dcerou June se oženil country zpěvák Johnny Cash. Ze známějších hudebníků autoharfu také používali a používají např. Jon Anderson - zpěvák britské artrockové skupiny Yes, Jeff Lynne z ELO, Brian Jones z Rolling Stones, Steve Hacket z ranných Genesis, Joni Mitchell, Dolly Parton, Bruce Springsteen, Sheryll Crow ale i třeba Janis Joplin svého času.

Stručný závěr

Jako jednoduchý instrument nalezne uplatnění v mnoha akustických žánrech již s přihlédnutím k tomu, že se na něj nemusíme učit, pokud se někdo nechce stát přímo virtuózem. Výhodou je i možnost ozvučení kontaktním nebo magnetickým snímačem, což dává dobré výsledky. Při doprovodu písní nevyniká příliš dynamika, je to přece jen nástroj subtilní a komorní. Zvuk lze zesílit přirozeným způsobem položením na desku stolu, která znásobí hlasitost. K tomu jsou určeny i ty gumové nožky. Ale jako náhražka harfy, či spíše lyry, svůj účel splní. Nejvíce však připomíná zvuk citery, ze které bezesporu vznikl, jak svým posláním, tak i původem. Vyrábí se překvapující množství modelů, které se liší počtem strun, laděním a výbavou.

K nástroji je v balení přiložen ladicí klíč, podobný klíči pianovému. Ale šestatřicet strun bych ladit nechtěl. I když v dnešní době elektrických ladiček to už nebude takový problém. Budoucí autoharfisté, až na nástroj narazíte, alespoň vyzkoušejte jeho možnosti. Je to zábavné.

Víte že v Americe je založena také Síň slávy pro autoharfu. Funguje od roku 1992 a první celebritou se stala jak jinak než Maybelle Addington Carter. Ovšem posmrtně. A v roce 2007 její dcera June Carter Cash. Také posmrtně. Američané jsou velkými milovníky a propagátory tohoto nástroje. Uplatňuje se především v country oblasti, kterou považují za národní hudbu a harmonicky a rytmicky není příliš složitá. Funguje zde několik asociací, festivalů, jamboree a spousta workshopů. Dokonce i Autoharp Radio. Vychází tištěné výukové příručky a školy. Na internetu je mnoho odkazů na výrobce, hráče a nadšence v tomto oboru. Jiný kraj - jiný mrav...