V minulých dvou dílech jsme se s Richardem Scheuflerem zaměřili na prstovou techniku pravé ruky. Mezi hmatníkem a kobylkou ještě zůstaneme i v tomto díle. Povíme si, jak basu pořádně profackovat nebo, lépe řečeno, jaké jsou běžné chyby samouků při slapu. Několik taktů stačilo Richardovi, aby odhalil mé nejzásadnější nedostatky.
Začnu u toho, co děláš dobře, usmál se Šíša potutelně, jako by chtěl naznačit, že to bude kratší. Správně hraješ palcem na konci hmatníku, ale opět to není žádný zákon. Spousta basistů, zvláště těch, kteří nosí basu hodně nízko, slapuje i u kobylky nebo u snímačů - s rukou kolmo na struny. Při takové technice se ale okradeš o to charakteristické plesknutí strun o hmatník. Proto je šikovnější držet ruku téměř rovnoběžně se strunami, jak to děláš ty, což je také mnohem praktičtější pro hraní trhaných tónů. Ovšem zase platí, že nejdůležitější je, aby se ti hrálo pohodlně.
Pozor na ten palec - ten musí ihned po zahrání tónu odskočit, jinak si s ním strunu rovnou tlumíš. To může být dobrý efekt, ale musíš to mít pod kontrolou. Místo, kterým strunu fackuješ, je specifické pro každého z nás - kvůli našim anatomickým anomáliím. Musí být tvrdé a úzké, abys mohl trefovat vždy jen jednu strunu (pokud nechceš hrát dvojzvuky nebo nehraješ na osmičku). Ty máš zrovna štěstí, že máš takhle vystouplý kloub, zatímco já jsem si musel vypěstovat tenhle mozol na konci palce, ukazuje na tvrdý puchýř.
Často střídám při hraní slap s prsty. Jednak mám pocit, že to zní zajímavě, a jednak se mi ruka poměrně rychle unavuje. Při skladbě, kterou odslapuji celou, mám ke konci skoro křeče - a to je důsledek mého dalšího zlozvyku, který se mi s Richardovou pomocí snad podaří odbourat.
Musíš si dávat pozor, abys měl prakticky celou ruku volnou, jinak nebudeš hrát dobře, a navíc budeš dostávat křeče. Ruka je volná od ramene k lokti, v předloktí, ale i v zápěstí. Pevný zůstává jen palec, aby mohl dostatečně razantně udeřit na strunu a hned odskočit (díky volnému zápěstí).
Ještě na jednu věc si dej pozor. Když máš mezi tóny pauzy nebo hraješ delší noty, máš tendenci napřahovat se dál od hmatníku, či si dokonce klepnout rukou jednou naprázdno. To jsem fakt nevěděl :-D. Tím si zbytečně unavuješ ruku - veškerá energie by měla jít do muziky, každý zbytečný pohyb je podle mě plýtvání silami. Možná si tak snažíš udržovat rytmus (což nefunguje, protože jsem stejně většinu času mimo :-) - pozn. sledovaného objektu), ale ani to není úplně správně. Rytmus bys měl mít především v hlavě a srdci, nepoužívat žádné berličky.
Koukám, že si moc neděláš hlavu s tím, které struny hrát palcem a které trhat. A to je taky dobře. Když na to přijde, můžeš klidně trhat háčko, ale i mlátit palcem do géčka. V některých školách se sice dočteš, že hluboké struny se palcují a vysoké trhají, ale to je nesmysl. Když chceš nějaký tón, musíš za ním jít a před ničím se nezastavovat, totéž platí o výrazu, který s tím souvisí. Ono se taky říká, že se nedá slapovat na bezpražec - a podívej se na Claypoola...
Na závěr tohoto dílu jsem si ještě připravil jednu malou lahůdku. Přerušil jsem Richarda, který občas vystřihl nějakou claypoolovinu a jindy millerovinu, v hraní, aby mi ukázal jednu věc, jež mi dlouho nešla do kebule. Část techniky pravé ruky Victora Wootena. Wooten, kromě toho, že je "blázen", si vypracoval velice zvláštní styl, který neustále piluje. Určitě jste si na koncertě všimli, že hraje mnohem víc tónů, než je vidět. Je to proto, že používá palec velice bizarně. Nejprve s ním udeří na strunu, od té se ale neodrazí, nýbrž po ní sklouzne a zastaví se až o hmatník. Od hmatníku prst zvedá a strunu, na níž zahrál, rozezní ještě jednou úderem palce zespoda. Vše samozřejmě v řádech milisekund.
Zkoušel jsem tuhle techniku cvičit, ale přišlo mi to beznadějně složité. Wooten ze mě fakt asi nebude...
