Kam s ním?
Naše sezení s Richardem Scheuflerem, bylo pochopitelně delší, než by se dalo popsat v minulém článku. Mé basové zvlozvyky (především ten, který vystihuje slovo "necvičí") by se určitě daly popsat v delší knize, ale tím vás nehodlám nudit. Spíš se budeme soustředit na to, co může pomoci i vám, a tak se volně přesunujeme od konečků prstů k palci pravé ruky při prstové technice.
To, jakým způsobem máš opřený palec o strunu H, tě může časem začít zdržovat. Ne třeba na čtyřce (a když máš dlouhé prsty, tak ani na pětce), ale ve chvíli, kdy bys chtěl hrát na šestku, mohl bys mít problém dosáhnout na nejvyšší struny. I když ani tady nenajdeme žádné striktní pravidlo, jehož bychom se měli držet. Důležité je, aby se ti hrálo pohodlně. Jsou třeba basisté, kteří si opírají palec o jeden ze snímačů a hrají na šestku, jako by se nechumelilo, ale to jsou spíš výjimky. Palec opírající se o jedno jediné místo způsobuje, že prsty při hraní vyšších strun svírají s nástrojem jiný úhel než při hraní spodků. To může mít za následek chyby a problémy s rytmikou a dynamikou hraní. Také barva tónu je pokaždé jiná. Proto je daleko lepší, pokud pro hraní potřebuješ oporu, když palec "cestuje" spolu s prsty - tedy při hraní struny G se opírá o A, při hraní c na šestce už se může opírat o D.
Ovšem daleko nejlepší je zvyknout si na to, že palec je volný a volně visí vedle ostatních prstů. Ruka potom není v křeči. Potřebnou oporu získáš opřením předloktí o nástroj. A palec můžeš přirozeně použít pro tlumení přeznívajících strun. Ve chvíli, kdy se tohle naučíš, je tvoje pravačka absolutně volná, máš pod kontrolou barvu tónu, dynamiku, rytmiku a tlumení. Pak se můžeš velice rychle přesouvat jak kolmo ke strunám, tak i měnit polohu ruky vůči kobylce a měnit tak barvy zvuku. (Tóny hrané u kobylky mají většinou rychlejší atak, kratší sustain, více středů a výšek, naproti tomu opravdu hutné reggae bych hrál spíš u hmatníku.)
Tenhle styl také oceníš, když potřebuješ rychle přecházet z prstové techniky na slap, hru akordy nebo jinou techniku. Palec se nikde neplete, takže jsi mnohem volnější.
Pakliže jste dlouhodobě navyklí na palec na "háčku", popřípadě "éčku", možná budete mít s přechodem na tuto techniku problém. Zprvu jsem myslel, že se mi to nemůže nikdy povést nebo že si ten palec budu muset přivazovat, ale za chvíli vám to přijde naprosto přirozené. Fakt je, že hraní může být mnohem barevnější, zlepší se dynamika a můžete i přidat plyn.
Taky jsem si všiml, jak daleko se "napřahuješ" na to, abys zahrál tón. To je chyba, která může opravdu hodně zdržovat a unavovat ruku. Není vůbec pravda, že čím víc se napřáhneš, tím silnější tón zahraješ. Rozhodující je švih, lépe řečeno, jak dalece umíš přenést energii v jeden moment do posledního článku prstu do místa, kde jsi v kontaktu se strunou. Při velkém "rozpřahování" navíc ztrácíš čas. Totéž platí, když pohyb prstů na sebe plynule nenavazuje. Při takovém způsobu hraní opět ztrácíš rychlost a sílu - rychleji se unavuješ a hraješ nevyrovnaně. Pokud bys chtěl tenhle zlozvyk odbourat, doporučuji pravidelně cvičit rychlé staccato na prázdné struně. Tlumit strunu ovšem musíš prsty pravé ruky. Jakmile jeden prst odehraje, druhý už musí tlumit. To tě donutí k plynulému střídání prstů, zjistíš místa časové prodlevy. Důležité je, aby hlava věděla a kontrolovala co prsty dělají. Pokud hlava "nebere", cvič od pomalých temp.
Kolik basistů, tolik technik, tolik cest. Když jsem se bavil o tom, jak zrychlit hraní s Billym Sheehanem, říkal mi, že má jediné pravidlo. Pod prsty pravé ruky musíte vždy mít nějakou oporu - ať je to snímač nebo tělo nástroje blízko pod strunami - která prst, jenž zahrál tón ihned zastaví a odrazí.
Nedá mi to, a na závěr povídání o prstové technice ještě vypíchnu jednu zajímavost. Tim Commerford (Audioslave, Rage Against the Machine) o svém hraní říká: "Cokoli jde, hraji vždy jedním prstem, má to mnohem větší razanci, dynamiku a pocit." A on není vůbec špatný basák.
