Přemýšlím, čím bude má osobní a nijak nepřenositelná zkušenost, jak jsem hrál s Ritchiem Blackmorem jedenadvacetkrát během posledních deseti let, přínosem pro vás, čtenáři. Co vypíchnout, co opomenout jako ne příliš podstatné, co zamlčet, co prozradit, čím poučit.
Tenkým předivem celé mé spolupráce s Ritchiem prostupuje cosi neuchopitelného, zcela se vymykajícího všem místním zaběhnutým mustrům a představám o tom, jak to tzv. chodí. Procesy, které mne jako hudebníka v naší zemi od dětství utvářely, touto zkušeností jaksi pozbyly svého významu. Získáte vědomí, že to vlastně „chodí“ úplně jinak, než jak se říká, že to „chodí“. Moc bych vám přál to zažít.
Vzhledem k úctě, k jaké v naší zemi k Ritchiemu vzhlíží mnoho hudebníků i fanoušků, straší mě zodpovědnost za to, co tu napíši, zodpovědnost vůči vám, a ještě více vůči Ritchiemu.
Mám určité omezené možnosti ve smyslu, co zveřejnit, proto popíši hlavně svoji dobrodružnou cestu k této světové legendě a podělím se s vámi o devizy, které jsem si z této spolupráce odnesl. Z osobních důvodů tedy vynechám své vlastní soukromé zážitky s Ritchiem, jeho rodinou i jeho kapelou a rovněž popisy jeho technického vybavení, které si každý může detailně nalézt na internetu. Mohu vás jen uklidnit, že live nepoužívá žádné „tajné“ zařízení, o kterém bychom už všeobecně nevěděli. Nic jsem nenašel, a to jsem měl po celý čas naprosto volné pole působnosti k tomu, abych prosmejčil i tu nejzapomenutější pavučinu v jeho aparátech a příslušenství. Na všechny jeho nástroje se hraje poměrně slušně, ale Ritchie dává přednost spíše praktičnosti před estetikou. Jeho nástroje nesou mnohdy i výrazné stopy po - pro něj potřebných - dodatečných úpravách.
Pojďme se tedy ponořit do příběhu, kterým vás chci především navnadit k naději v úspěch i ve vašich vlastních uměleckých životech. Jak jsem se k tomu Ritchiemu dostal? Jak to všechno začalo?
Březen 2007
Kdo to zase volá_ Aha, Martin. Copak se děje? „Ahoj Honzo,“ ozve se v telefonu. „Pamatuješ, Honzo, jak jsem tě před časem pozval na to mé vystoupení historické kapely, kde hraji?“ „No jasan, Martine, pamatuji si na to dobře.“ Martin byl před lety jedním z mých žáků. V té době jsem dostával nabídky do různých plzeňských kapel, ale neviděl jsem v tom pro sebe perspektivu. Nechtěl jsem ovšem urazit ony milé poskytovatele těchto leckdy zajímavých nabídek, tak jsem k nim posílal své žáky místo sebe. Buď se chytli, nebo ne. Martina jsem vyslal právě do jedné takové kapely a on se přes tuto zkušenost různými spletitými cestičkami dostal až k historické hudbě. Teď mi volá a ptá se: „Honzo, prosím tě, máme hrát jako předkapela na pár koncertech s Blackmore’s Night, ale náš frontman se zasekl, že s námi nikam nepojede, vztahy v kapele jsou napjaté. Pomohl bys nám, prosím?“ Touto prosbou a zároveň výzvou mě zaskočil. V té době jsem se totiž kytaře už aktivně nevěnoval, všechno vybavení prodal a zabýval se bytovým divadlem v okruhu lidí kolem herce Lukáše Langmajera, kde jsem vytvářel bubenické performance. Martin to dobře věděl, ale koncerty s Blackmorem se kvapem blížily. Sdělil mi, že v případě, že to vezmu, na naučení se repertoáru a hry na nástroje, které jsem do té doby nedržel v ruce, mám jen pět týdnů! Nabídku jsem odmítl jako absolutně nerealizovatelnou, skoro až šílenou, a první z těchto pěti týdnů jen přemlouval jejich stávajícího frontmana, aby na tyto koncerty jel, tzn. nenechal kapelu ve štychu. K ničemu to ovšem nevedlo, jenom se mezi sebou hádali. Co tedy dělat? Chtěl jsem klukovi pomoci, ale nevěděl jsem jak: Ono totiž kromě nezbytné nutnosti naučit se mnoha novým věcem v šibeničním termínu, bylo takřka sebevražedné vstoupit do takto napjatého vztahového klimatu. Kdo zažil rozpady kapel, dobře ví. Nicméně stávající frontman nepovolil a jejich kapelu ve štychu nechal. Bylo mi jich líto. O pár hodin později mi ale jiný přítel, herec Lukáš Langmajer, promluvil do duše, uklidnil mě a já Martinovi na pomoc kývl. Podobné zátěžové situace jsem už sice zažil v několika svých předešlých zahraničních angažmá, ale přece jenom tohle je jiný level. Aby bylo jasno, jsem navíc tzv. popař. Nikdy nebylo mojí touhou hrát s nějakou rockovou hvězdou, tvorbu Ritchieho Blackmorea jsem znal jen z první desky Blackmore’s Night a pár písní z dětství, které miloval můj strýc. Nakonec se však ukázalo, že právě tento zdánlivý handicap v podobě neglorifikování Ritchieho hvězdné aury a umělecky nepochybně zasloužené a uznávané autority rozhodl o mém, k dnešnímu dni již jedenadvacátém, společném koncertu s tímto velikánem nejen rockové kytary. Bral jsem ho prostě „jen“ jako talentovaného člověka, nic víc, nic míň.
Celý následující měsíc jsem po zaměstnáních - v té době jsem měl dvě - po nocích cvičil na nové nástroje. Sám jsem si musel objevit akordy na cistru, zjistit, jak se hraje na davul, a naučit se texty v několika staroevropských jazycích, jelikož role frontmana nevyžadovala naučit se pouze adekvátně reprezentativně - jedu přece na turné se samotným Blackmorem - ovládat tyto hudební nástroje, ale především zpívat, a to zpívat starofrancouzsky, staroanglicky a sefardsky ( jazykem Židů, ve středověku žijících na Pyrenejském poloostrově), navíc s jinou pěveckou technikou, než na jakou jsem byl doposud zvyklý. Texty jsem si foneticky přepisoval a zároveň se učil vyslovovat originál. Bylo mi divné, že mi kapela ani bývalý frontman naprosto v ničem nepomohli, nic neukázali, co, kde a jak mačkat, jak co vyslovovat atd., i když jsem je o to několikrát žádal. Jako ke člověku, který jim vytrhl trn z paty - a dle slov Ritchieho týmu je na tom turné doslova udělal - to byl od nich vskutku prazvláštní přístup, který předznamenal pozdější události a bez obalu jimi slovně vyjevenou skutečnost, že jsem byl pro tuto práci jen zneužit. O to víc si vážím toho, že jsem celé turné v takovém klimatu nejen přežil, ale že jsem také tuhle zkušenost pro sebe do budoucna opravdu dobře zhodnotil.
20. dubna 2007
A je to tu! První koncert. Srbsko. Stojím před halou Dvorana Doma Sindikata v Bělehradě. U vchodu se mne ujímá někdo anglicky hovořící a dává mi na krk kartu AAA, tzn. all access area, otevře mi dveře a já vcházím vchodem pro personál dovnitř. Krátce poté vidím několik bodyguardů v typických oblecích, s typickými pohyby a gesty, tak jak to znám z filmu Osobní strážce. Nutno říci, že takovouto holywoodskou scenérii jsem už na žádném dalším koncertě s BMN nezažil. A najednou tu byl. Přišel k nám Ritchie Blackmore s několika dalšími lidmi a pozdravil náš tým. Udělalo se mi nevolno. Šel jsem sám do šatny, zavřel se tam, zhasl, opřel se o zeď a dopřál si po pěti týdnech konečně chvilku k tomu, abych si uvědomil, do čeho jsem to vlastně vlezl. Všechno mi najednou došlo, v tu nejhorší možnou chvíli. Teď mám na výběr dvě varianty: Buďto se tu sesypu (k čemuž jsem měl při své přehnané zodpovědnosti asi nejblíže), nebo... Dám to. Vyšel jsem na pódium a okamžitě si všiml, že hala je zaplněna do posledního místečka. Nikdo ani nedutal. Pohledy všech se upíraly na nás čtyři, předkapelu Blackmore’s Night, kterou nikdo neznal. Co jsme zač? A co asi předvedeme? Pocítil jsem rýpnutí do zad, otočil jsem se a viděl ruku své spoluhráčky, jak mne popostrkuje dopředu s větou: „Tak běž!“ Zcela propocen jsem popošel dopředu a spustil několikaminutové intro, které jsem pro tuto příležitost složil. Po minutě začali lidé v celé hale tleskat do rytmu, což trvalo až do konce celého našeho setu. Získali jsme je! Vystoupení bylo zachráněno. Po třiceti pěti minutách a přídavku jsme odešli za bouřlivého potlesku do zákulisí, kde nám tleskala i celá kapela Blackmore’s Night a jejich štáb. Něco takového jsem v životě nezažil, a že už jsem toho zažil dost. Takto jsme odehráli těch pár domluvených vystoupení a pak nás vzali s sebou i na celý zbytek evropského turné.
Ale vraťme se zpět
Po tomto prvním seznamovacím koncertu za mnou přišel Ritchie, daroval mi láhev vína a kladl první otázky. Takto začal náš zvláštní vztah, který má svoji přirozenou distanci, je ale upřímný a otevřený. Nikdy například nezapomenu, jak se mě před koncertem v Birminghamu zeptal, jestli něco na pódiu nepotřebuji, jelikož jsme s nimi ten den hráli nejen jako předkapela, ale na sedmi nebo osmi místech i jako hosté jejich vlastního koncertu. Ritchie proto vyžadoval, abychom se naučili několik jejich písní. Odpověděl jsem mu: „Ano, Richarde, potřebuji mikrofon před svoji cistru. Postavili jste mě jeden metr od Candice na kraj pódia a vy všichni ostatní si tady pěkně stojíte ve stínu vzadu, lidi koukají na osvětlenou Candice a na mne, jak tu stojím s nezapojeným nástrojem, na který jsem se naučil vše, co jsi chtěl.“ Vše mi osobně zařídil. A tak jsem hrál před kamerami birminghamské regionální televize, ve slavné Alexandra Theatre, sólo do Child in Time, když na mne v půlce písně kývl, ať „ho tam dám“! Ritchie neriskoval nic, jako vtipálek od přírody by to převedl do humoru, kdyby to nedopadlo dobře. On mi ale z nějakého důvodu věřil. Byl velice laskavý. Dojalo mě také, když jsme se setkali po letech na dalším našem koncertě, kam už mě pozval sólo, bez tamté kapely, jak ke mně přistoupil a začal komunikovat způsobem typu: Rozešli jsme se včera večer a dnes pokračujeme v hovoru. Vážím si jeho slušnosti, že takový gigant komunikuje s neznámým muzikantem z Česka jako se sobě rovným. Je to neuvěřitelný kontrast s českou hudební scénou, kde s vámi svrchu, tzn. nadřazeně, mluví kdekdo.
Chtěl bych, abyste si z tohoto příběhu vzali přinejmenším vědomí, že zázraky se dějí. K tomu připisuji jedno podstatné zjištění. Je to vlastně ústřední bod - samotný klíč k mému, ale i k vašemu možnému budoucímu úspěchu, a to jest: U nás, v naší zemi, je všeobecně vše orientováno na výkon. Mezi hudebníky slyšíte - nebo toto klima i sami vytváříte - kdo je v čem lepší, tzn. kdo co zahraje rychleji, výbušněji, kdo má lepší aparát, kdo více kšeftů, kdo lepší studio, kytaru, bicí, proč on má úspěch, proč ne já, atd.
Hudba není sport ani soutěž. V dětství a v dospívání jsem se rozhodoval, budu-li pokračovat ve své sportovní dráze, nebo se plně oddám hudbě, mohu tedy tato dvě odvětví velmi dobře srovnat. Jsme ten nejsoutěživější národ na světě (těch zemí jsem pracovně poznal více). Na poli například sportu to často může být užitečné a přínosné. V hudbě je to ale to nejhorší, co můžeme dělat. Hudba, a vlastně jakýkoliv umělecký obor, od řezbářství, sochařství, malířství až po literaturu a divadelnictví, už v samé prapodstatě vyřazuje cokoliv soutěživého. Na umění potřebujete klid, nikoliv tlak. Múza k vám přichází bez jakéhokoliv zasloužení se o ni a ve chvíli, v jaké ona sama chce. Nejde si ji vydřít ani si ji zaplatit. Můžete se stát kopírkami slavných hudebníků, zahrát vše do noty tak jako oni, nebo se snažit je všemožně ještě trumfovat, tak jak je to u nás zvykem, ale já vám všem doporučuji, abyste nabrali pouze techniku a vytvářeli si svůj vlastní hudební výraz, tzn. něco, co půjde skutečně z vás samotných, z vašich vlastních originálních - a tím právě výjimečných - životních příběhů. Je jedno, že to nepůjde zaběhlými tabulkami nikam zaškatulkovat. Vaše hudba, bude-li skutečně z vás, okamžitě bude vyčnívat, ať už to řeknete ve třech akordech nebo ve stovkách tónů zahraných za minutu. Teprve v tomhle nastavení budete prostřednictvím svého hudebního nástroje nebo hlasu sdělovat něco smysluplného, tak jako Ritchie, který jde přesně touto cestou, bez ohledu na své kritiky, všemožné šťouraly a přibrzďovače.
A ta vtíravá otázka, která pořád visí ve vzduchu: Proč právě já? Sonduji v okolí a hroužím se do vlastního sebehodnocení. Vychází mi z toho kombinace těchto dvou důvodů: Léty jsem se naučil svůj skutečně nestandardní životní příběh přenášet do zvukového projevu různých hudebních nástrojů a svého hlasu. To, že byl pro Ritchieho tento můj projev s ním souznící natolik, že mi v dalších letech dal šanci odehrát s ním vystoupení už bez oné kapely, tzn. s mým vlastním sólovým projektem, a teď v srpnu si vyžádal dokonce jen mne samotného, bez mých současných spoluhráčů, je jedině dobře. Bohatě mi tím vynahradil všechny počáteční těžkosti, které jsem vám tu popisoval. Někdy prostě musíte čekat velmi dlouho, než se vám vaše práce nějak zhodnotí. A za druhé. Můj kamarád, pan Michal Röhrich, kytarista z kapely Marie Rottrové, Semtexu a Dómophobie, dle mého názoru jeden z nejpreciznějších českých kytaristů, o mně říká, že i když jsem se narodil v Čechách a většinu života tu žil, nehraji „česky“.
Přeji vám vnitřní harmonii a klid k vaší tvorbě. Nenechte se v hudbě, v této krásné a dost možná i privilegované činnosti, nikým vyprovokovávat k soutěživosti a sami také takové klima nevytvářejte. Věřte, že dobře vím, jak je to v naší zemi pro muzikanty, především ekonomicky, těžké, a jak se mi to lehce říká: Nesoutěžte, když se potřebujete mezi těmito kvanty a kvanty hudebníků - na tak malý národ - prosadit na úroveň alespoň poplacení základních životních potřeb, o nějaké slávě ani nemluvě. Jenže v soutěživosti či hecování je mnoho skrytých nebezpečí, která vás mohou svést z dobré cesty. Važte si toho, že máte dar hudebního talentu, a chraňte si ho. Buďte připravení a čekejte, bez nervů, shonů a tlaků. To, co k vám má přijít, to k vám přijde. Přeci už to dobře znáte: Když o něco usilujete, tzv. "strašně chcete, tak nic! A nebo něco jo, ale jaksi to není ono, tzn. něco se sice povedlo, ale vlastně se to tak úplně nepovedlo. Ale jakmile se na to přestanete soustředit, tak najednou prásk!, je to tu, a možná je to ještě lepší, než jste si kdy vůbec vysnili. Z mého příběhu vidíte, že se dějí neuvěřitelné věci, a vy jste další na řadě.
