Základy z hudební nauky v otázkách a odpovědích - Téma č. 12: Dějiny české hudby v kostce 12.1: klasická hudba (6. díl)

Dnes si přehled vývoje české klasické hudby završíme pohledem na situaci v období první republiky a uvedením nejvýraznějších skladatelů dnešní doby.

A co ti, které jsme si uvedli minule?

Jistě, mnozí z nich byli stále aktivními osobnostmi naší scény. Jenže vedle nich se začala prudce vyvíjet i další generace.

Proč to slovo prudce?

Protože 1. polovina 20. století přinesla dvě nejhorší válečné katastrofy v historii lidstva a s nimi související společenské změny, na což skladatelé, vůbec umělci všeobecně, reagovali rychle a mnohdy výrazně.

Výrazně? Existovaly nějaké směry?

Ano, v podstatě byly dva. Dříve narození skladatelé začali tíhnout k prostšímu výrazu a obraceli se k odkazu lidové písně, jako tomu bylo například v tvorbě Jaroslava Křičky či Jaroslava Kvapila.

A druhý směr?

To byla mladší generace, která byla nakloněna experimentu a naslouchala evropským hudebním proudům. Nejvýraznější osobností se stal Bohuslav Martinů, který po roce 1941 působil v USA, Itálii a Švýcarsku.

A další?

Je to pak Alois Hába, v podstatě nejodvážnější avantgardista v české hudbě, jež proslul jako zakladatel čtvrttónové hudby. Nezapomeňme ale ani na Jaroslava Ježka.

To byl skladatel Osvobozeného divadla, ne? Jazzman.

Správně. Nelze v této souvislosti nevzpomenout ani na režiséra divadla D34 Emila Františka Buriana, významného pedagoga Ilju Hurníka, dále Petra Ebena, autora sborů a varhanních koncertů s velkým citem pro melodiku atd. Těžko lze samozřejmě vybírat z desítek jmen současných skladatelů, ale za všechny můžeme uvést třeba Otmara Máchu, Petra Kotíka, Marka Kopelenta, Pavla Bořkovce, Ervína Schulhoffa a Aloise Piňose s posluchačsky velmi vděčnými díly.