Zakk Wylde - Divoký smíšek

Tradičních kytarových hrdinů už mezi námi moc není. Většina už si totiž dávno brnká v rockovém nebi, jiní si užívají důchodu a někteří by si tam už měli sakra pohnout, aby zbytečně ještě více nekazili vzpomínky fanoušků. Přesto nás pár ikon stále ještě baví a americký kytarista Zakk Wylde mezi ně nepochybně patří. Hrdý zastánce Marshallů, Gibsonů a tradičního tvrdého rocku letos vydává se svou kapelou Black Label Society nové album Catacombs of the Black Vatican.

Přesto vercajk a jeho smečka pivařů nebylo hlavní téma našeho rozhovoru. Zavzpomínali jsme i na prince temnot Ozzyho Osbourna, dobu kdy mohl ještě pít, a jeho dětské hrdiny. Téměř každá odpověď navíc obsahuje Zakkova originální přirovnání a mnohdy je uzavírají i osobité filozofické myšlenky. Zakkovi jsme totiž původně plánovali připravit ostřejší výslech za to, že rozhovor vznikl až snad na osmý pokus, ale jak sami poznáte, na takového smíška se prostě nejde zlobit. Navíc, když tenhle vtipný „méďa“ pouze zvedá telefon. Tímto bych chtěl poděkovat kolegovi Vláďovi Dvořákovi za trpělivost a předchozí pokusy, dokud se mi osobně nepodařilo mistrovi konečně dovolat.

Naposled jsem tě měl možnost vidět naživo v Londýnské Wembley Aréně při oslavách padesátého výročí značky Marshall. Jaké jsi měl pocity - stát na pódiu před obrovskou zdí Marshallů po boku početné rockové aristokracie?

Byl to úžasný večer. Ani si neumíš představi Mesa/Boogie šlo o .50 Calibre t, jak jsme se v zákulisí nasmáli. Zároveň je úžasný pohled na všechno, čeho tahle značka dosáhla, a vědět, jaký velký význam má pro hudební svět.

Ty sám jsi jejím dlouholetým věrným uživatelem. Kdy tahle láska vznikla?

Miluju jednoduchost a spolehlivost. Marshally mají krásně teplý a kulatý tón jako žádné jiné zesilovače. Je sice hlasitý, ale není agresivní. Zamiloval jsem do nich už jako dítě, protože je používal Jimmy Page, Jimi Hendrix nebo Randy Rhoads, a začal jsem to brát jako jedinou možnost. Říkal jsem si, že asi existuje důvod, proč je všichni používají. Ze stejného důvodu všichni hrají na Les Pauly nebo jezdí v Mercedesech. Produkt prostě mluví sám za sebe. Zároveň, oproti jiným značkám, je to i dobrá investice. Koupíš si ho a vydrží ti navždycky, protože prostě fungují!

Musíš mít důvod vytáhnout hnáty z postele a jít za svým snem.

Součástí tohoto vztahu je i vývoj tvých vlastních modelů. Mnozí jsou rádi za jeden, ty jich máš hned několik. Co je na nich tak originálního?

Vycházím ze zavedených modelů a dělám jen drobné úpravy. Třeba JCM800 2203ZW bere to nejlepší ze všech dosavadních modelů a po vzhledové stránce je to taková směska mezi osmistovkovou řadou JCM a starší JMP. Můj model navíc zní ještě vláčněji než jeho předchůdci. Každopádně to vzniklo všechno náhodou. Moje dosavadní hlava se trošku rozflákala, tak jsme do ní museli improvizovaně vložit místo EL34 elektronky 6550 a fungovalo to královsky. Zvuk byl náhle ještě hutnější a kompaktnější. Díky bohu za náhody.

Máš, jakožto dlouhodobý uživatel, pocit, že se tahle značka má ještě kam vyvíjet, když vynecháme příjemné náhody?

To se těžko odhaduje, ale když si vezmeš, že už když se ukázal Jimi Hendrix, tak si lidi říkali: „Co chcete ještě vymýšlet? Všechno už je tady!“ Pak se objevil Eddie Van Halen a lidi si řekli, že to asi půjde. (smích) Stejné to bylo se zesilovači. Vždy šlo o složité zařízení, které snad ani nešlo posouvat dál. Pak přišli na distorzi, u JMP přidali na hlasitosti, vše zdokonalili s JCM a těžko říct, kam se dá vydat dál. Kolo už je vymyšlené, točí se, a to je jeho daná funkce. Takže když se nad tím oba zamyslíme, můžeme už asi jen zlepšovat obaly na turné, aby se tenhle více hodil do deště a tenhle zase do sněhu. (smích) Asi už budeme spíše jen upravovat drobnosti než překopávat kolo.

Jediná volba

Stejně dlouhodobý vztah máš i se značkou Gibson. Opět neexistuje alternativa?

Ani náhodou, protože Gibson je prostě nejlepší. Navíc u většiny svých favoritů jsem se posunul do úrovně „zaměstnance“. Podílím se totiž na jejich vývoji. Vedle Gibsonu a Marshallu jsou to i značky jako Dunlop nebo Epiphone. S každou z těch značek mám výborné osobní vztahy, ale občas se mi i kamarádi smějou, že nepoužívám své vlastní modely. Hraju třeba zrovna na kytaru nebo zesák od svých oblíbenců, ale ne nutně vytahuju z krabic mnou navrhnuté kousky. (smích)

Máš teď zrovna rozpracováno něco, co uspokojuje tvoje kreativní choutky?

Se značkou Epiphone zrovna plánujeme vývoj akustické kytary, dále v rámci Gibsonu mám pár nápadů na futuristickou kytaru a s Dunlopem řešíme nějaké nové pedály. Miluju to, co dělám, a jsem rád, že mám i po ránu hodně elánu. Musíš mít důvod vytáhnout hnáty z postele a jít za svým snem.

Smečka černých lvů

Se svou kapelou Black Label Society jsi vydal v dubnu nové album Catacombs of the Black Vatican. Nešlo sice o žádný žánrový šok, přesto mě u tvrďáka, jako jsi ty, vždy překvapoval velký počet balad, a to nejen na předchozí Order of the Black, ale především na Shot to Hell z roku 2006.

Jsem velkým fandou Neila Younga a totálně vlhnu, když spustí The Needle and the Damage Done nebo Heart of Gold. K tomu taky miluju Eltona Johna a Rocket Man nebo Someone Saved My Life Tonight jsou moje srdcovky. Stejně tak u svých idolů Led Zeppelin mám rád jak vypalovačku Black Dog, tak i baladu Going to California. Nejlepší vysvětlení na to měl Miles Davis: „Hudba je buď dobrá, nebo špatná.“ Mám pocit, že black metalista nedělá kompromisy, ale já se nebojím ani black metalu, death metalu, jazzu, hip hopu, klasiky nebo i klidně diska, pokud je tam kvalita.

K BLS jsem se dostal pochopitelně jako životní fanda Ozzyho, ale jaké zkušenosti máš ty? Jsou i takoví, kteří k vám přijdou i bez spojnice jménem „Ozzy“?

Ano, víc než by sis dokázal představit, ale přijde mi to úplně přirozené. Já jsem se třeba k The Beatles dostal přes Eltona Johna a jeho cover Lucy in the Sky with Diamonds. Stejně tak jsem objevil Boba Dylana, až když mi později došlo, že All Alongt the Watchtower vlastně vůbec není Hendrixův kousek. Pak jsou tu z jiného soudku konflikty fanoušků Jamese Bonda. (smích) Moje první zkušenost je s Rogerem Moorem, ale starší kamarádi mě poslali někam stylem: „Co to meleš, Sean Connery je jediný James Bond!“ (smích) Proto se držím pravidla, že ať už se k nám dostali fanoušci jakkoliv, je to úspěch v každém případě.

Jednou hraješ pro vyprodanou Madison Square Garden a jindy zase v nějaké prdeli pro pár opilců, ale pokaždé hraješ muziku.

V rámci vokálů máš se svým bývalým parťákem Ozzym, dost společného. Dalo by se říct, že jsi byl během těch let trošku poznamenán, nebo dokonce značně ovlivněn?

To rozhodně, ale spíš z pásků, takže ještě dřív, než jsme se osobně poznali. Od dětství jsem závislý na Black Sabbath a jejich desky mi hrály celé dny doma. Miluju „Sabbaty“, ale také Ozzyho období s Randym nebo Jakem Leem. V pubertě jsem proto ve svých cover kapelách dělal převážně tohle a hrál si na dva členy kapely zároveň. Takže v rámci vokálů už asi moc ne, ale spíš mě naučil hrát na harmoniku pro píseň The Wizard, aby kopie byla co nejvěrohodnější. (smích)

Takže jsi neměl potřebu jako mnozí jiní formovat boční kapelu, abys byl v kapele frontmanem ty?

Asi ne, protože bych si tuhle pozici užíval tak či tak. To jsme takhle v minulosti založili spolu s basákem Jamesem Lomenzem a bubeníkem Gregem D’Angelem kapelu, kde jsme hráli předělávky Lynyrd Skynyrd. Miluju zpěv a nikdy bych se asi nespokojil s tím, býtt pouze něčím kytaristou. To je jako kdyby Eric Clapton zůstal u Johna Mayalla. Asi by nebyl plně spokojen, kdyby nemohl zpívat. Miluju psaní textů, rád vymýšlím melodie, zajímám se o produkci, mix i artwork, takže chci být součástí všeho, co se v kapele děje. Mám rád kolegy, ale kdybych vlastnil Manchester United, chtěl bych řešit všechno od nákupů přes hadry až po vzhled stadionu. Prostě všechno! Stejně jako vy v časácích milujete svou práci a musíte řešit všechno od první do poslední stránky, včetně inzerce, vzhledu až po výběr papíru.

Tohle odhodlání není vidět jen u kapely, ale i na fanoušcích, což dohromady dělá v podstatě komunitu.

Tahle značka už přerostla samotnou kapelu a stala se z toho jedna velká rodina. Je úžasné slýchávat historky, že se lidé seznamují v barech i díky tomu, že oba mají na zádech znak kapely. Stali se z nich nejlepší přátelé a nakonec jeden druhému svědčili na svatbě. Takových příkladů je víc a nemusí být nutně z hospod, ale třeba i sportovních utkání. Kapela tak neslouží jen k poslechu, ale spíš jako prostředník mezi lidmi.

Díky vaší velikosti fanoušky ani moc netrápí početné personální změny. Měl jsem možnost si v Madridu povídat s Willem Huntem, který teď hraje s Evanescence a jeho důvod odchodu je jasný, ale co přimělo k odchodu ty ostatní?

Jsem rád, že v tom nejsou žádné osobní věci, natož nějaké hádky. Jsme jako smečka lvů, která drží při sobě. Nebo ještě lépe jako elitní jednotka. Víme moc dobře, proč tu jsme, a jdeme prostě zabít pár darebáků. Nejde nám o to, abychom vydělali miliony, ani abychom se sedřeli z kůže. Jdeme se bavit, popít, zahrát a vydělat si tolik, aby nám po návratu zbylo něco pro rodinu. Samozřejmě pokud se ozve Celine Dion a nabídne ti za to, že s ní budeš hrát, jachtu a kilometrovou příjezdovou cestu k tvému baráku v Malibu, tak to musíš vzít! A když to půjde, můžeš se kdykoliv vrátit. Se všema jsem dodnes v kontaktu a stejně tak s Willem, který od nás odešel kvůli Evanescence. Ví, že se může vrátit, ale ne dokud bude na stoličce sedět Chad. Pokud si to Chad rozmyslí, Will bude první, komu zavolám. Naši ztracení bratři budou mít vždy kam se

vrátit.

Když piješ, tak pij jako chlap, a když to musíš skončit, tak se stejnou hrdostí.

Nezapomenu na jeden ze záběrů z turné kapely, kdy jste v nějakém zapadákově a zaplivané šatně nadávali, že člověk fakt musí milovat hudbu, aby tohle dělal. (smích)

(smích) Občas je to sada, ale nikdy bych neměnil. Říká se, že člověk si musí prvně sáhnout na dno, aby si uvědomil, co všechno má. Nepotřebuju tyhle sračky. Vím moc dobře, co mám, a každé ráno za to Pánovi děkuju. Život je prostě horská dráha. Jednou hraješ pro vyprodanou Madison Square Garden a jindy zase v nějaké prdeli pro pár opilců, ale pokaždé hraješ muziku. Každý, kdo se tomu může věnovat a ještě zajistit rodině střechu nad hlavou a jídlo na stole, je požehnán.

Ozzák Wylde

Tohle není bulvár, ale časák pro muzikanty, a rád bych se tě zeptal na rozchod s Ozzym. V prvé řadě jako fanoušek. Napsalo se toho hodně, ale rád bych slyšel tvoji verzi, protože mi nestačí ta, že jsi do kapely tahal moc chlastu a inspirací z Black Label Society...

Ale přesně tohle mi Ozzy řekl, kámo: „Nechci být zpěvákem BLS!“ Navrhl, že si teď vyzkouší pár nových lidí a uvidí. Jak jsem říkal, se mnou se lidi nehádají. Pořád jsme kamarádi, bude a navždy zůstane mým starším bratrem. Jsem rád, že jsem tuhle příležitost dostal. Stejně tak jsem rád, že můj roční prcek má i staršího bráchu, kterému je dvacet. Ozzy mi to takhle prostě podal a já mu odpověděl: „V pohodě, pokud budeš něco potřebovat, něco nahrát, uklidit psí hovna, stačí zvednout telefon a já přijedu!“ (smích) Občas si zavoláme, ale i naše manželky, Barbaranne a „Mamča“, spolu taky zajdou na oběd. Ozzy je navíc kmotrem mého syna Sabbatha, takže tu jsou i téměř rodinné vztahy. Stejně jako to máš i ty. To, že nebydlíš s rodiči, ještě neznamená, že ti na nich nezáleží.

To rozhodně. Přesto na Ozzyho pochroumanou mysl měla Sharon odjakživa velký vliv. Do jaké míry měla, podle tebe, na toto rozhodnutí vliv právě ona?

Mamča je boží. Musíš si uvědomit, že já, ty a Mamča jsme jediní, kteří mohou Ozzymu něco říct a navrhnout mu nějaké řešení. Pokud to ale sám nechce, nikdo mu to nevnutí. Věř mi, on se nikdy neostýchal mi občas říct: „Co? Tohle si strč do prdele!“ Třeba takhle jsem mu jednou navrhl, ať si dá na záda netopýří křídla. On mi na to okamžitě odpověděl: „Vyliž si, tohle na sebe k*rva nedám!“ Pravda, Mamča na něho pečlivě dohlíží, ale pouze mu dává návrhy. Výběr je ale na něm. Ani ty neuděláš všechno, co chce tvoje žena! (smích) Moje takhle přišla za mnou a řekla: „Co kdyby ses oholil a trošku shodil?“ A já na to: „Ses posrala, ne?“ (smích) Stejně jako by mi někdo řekl, že mám hrát víc thrashově. Proč proboha? O tom na mých deskách Zeppelínů, Sabbatů, a dokonce ani Eltona Johna nebo Neila Younga vůbec nic není! Já hraju jen to, co chci!

A to, že tě Mamča chtěla poslat na odvykačku kvůli chlastu, to taky bereš jako rozumné doporučení?

Tohle Mamča řekla po tom, co jsme s Ozzym vyhodili telku z okna! (smích)

Navíc to bylo v Praze! (smích) Proto mi vysvětli, proč proboha ohrožujete bezbranné pražské chodce?

Bylo to jen do hotelové zahrady. My jsme rozumní rockeři. (smích) Přesněji rozumní opilci! Zrovna jsme se totiž bavili o pár lidech, hlavně Johnu Bonhamovi, a pak se Ozzy něžně naklonil a řekl: „Udělal jsem v životě už hrozně moc pičovin, ale nikdy jsem nevyhodil telku z okna!“ Rozhodli jsme se o to panictví přijít ten večer spolu. Aby se nic nestalo, vyslal jsem Ozzyho, aby vykoukl a zkontroloval, jestli tam dole nikdo ve tři ráno není. Televizka se pořádně proletěla, stálo to i nějaký ten peníz, ale pohled manažera hotelu byl k nezaplacení. (smích) Oba si můžeme v klidu říct, že jsme vyhodili televizi z okna, ale za tu cenu bych si raději koupil nějakého archivního Les Paula. (smích)

Když ti doktor řekne: „Pokud budeš dál pít jako teď, brzo umřeš! ...a těsně předtím budeš krvácet z péra, prdele, pipiny, očí, uší...“ prostě toho necháš.

To byla vážně tak drahá sranda?

No, mě to stálo deset tisíc dolarů a Ozzyho dokonce jednačtyřicet. Řekli, že tu cimru nemohli používat čtyřicet jedna dní, a cena za noc byla litr. Je to směšné, protože my dva bychom to stihli opravit ten den. Ale oni si nás za tenhle incident vychutnali.

No počkej, s házením věcí, především kytar do publika, máš bohaté zkušenosti.

Tyhle dny už mám za sebou. (smích) Už si budu svůj vercajk jen ukládat.

Dospělý bouřlivák

Z koncertních deníků byla možné si všimnout, že před turné trávíš hodně času v domácí posilovně. Je to součást přípravy, nebo i trochu obrana před pivním pupkem?

To rozhodně, (smích) ale jinak jsem se pití nedotkl posledních pět let kvůli četným krevním sraženinám. Dříve jsem si mohl dovolit pít jako prase a nevynechat žádnou akci, ale dnes už to nejde. Říkám si: „Když piješ, tak pij jako chlap, a když to musíš skončit, tak se stejnou hrdostí!“

To mě mrzí. Měl jsem pro tebe ještě připravenou diskuzi nad českým pivem a těma „chcankama“ od Budweiseru, ale co se dá dělat. Jak se s tím jako vyhlášený pivař vypořádáváš dnes?

Když ti doktor řekne: „Pokud budeš dál pít jako teď, brzo umřeš! ...a těsně předtím budeš krvácet z péra, prdele, pipiny, očí, uší...“ prostě toho necháš. (smích) Nešel jsem na žádné léčení, jen jsem poslechl doporučení lékaře, protože jsem nechtěl umřít. Už jsem se s tím ale naučil žít. Jezdím pořád na turné, kluci popíjí a já si dám prostě birella. (smích)

Kromě koncertování na podporu alb s BLS cestujete i hodně po festivalech po celém světě. Jak hodnotíš evropské letní akce?

Na Evropě mám hrozně rád fanouškovství a velkou oddanost rockové hudbě. Jižní Amerika je boží, Kanada dokáže překvapit, znova si zajedeme do Asie, a řekl bych, že si užívám každý koncert, ale Evropa má svoje specifické kouzlo.

Nakonec bych se tě rád zeptal na tip pro zkušené muzikanty: Jak se posunout na další level?

Základ je věnovat se tomu, co miluješ. Já jako kytarista miluju Black Sabbath a vždy jsem studoval hru Tony Iommiho. Stejně tak jsem studoval Jimmyho Page. Později jsem přešel na Randyho a Eddie Van Halena a pak už se to se mnou vezlo: Mike Moreno, Alvin Meola, Robin Trower a další. Okamžitě jsem se chtěl naučit všechno od těhle úžasných muzikantů. A přesně tak se člověk učí. To máš jako když se učíš vařit. Taky se musíš naučit italskou, čínskou, indickou, polskou nebo československou kuchyni. Když pak rozjedeš vlastní restauraci, tak můžeš příchutě různě míchat. Vezmeš trochu Hendrixe, navrch trochu Morena a zahustíš to Randym Rhoadsem. Jak originální! (smích) Mladým bych doporučil prostě přehrávat to, co milují, a postupem času si každý vytvoří svůj vlastní recept. I kdyby ses snažil znít bůhvíjak podobně jako tvůj idol, vždycky to budeš ty. Bez vášně to taky nepůjde. Nestrkej do své hudby hip hop, protože frčí! A pokud to tam hrozně moc chceš mít, tak to tam dej, jinak ne! AC/DC hrajou to samé celá desetiletí. Proč? Protože je to baví. Hudba je o lásce a kapela by měla míchat všechny svoje lásky.

www:

www.zakkwylde.com