Jelikož písničkové téma je vděčné, vrátíme se do magického roku 1968, kdy spatřila světlo světa autobiografická kniha s výmluvným názvem Říkám to písní. Jejím autorem nebyl nikdo jiný, než mnohonásobný vítěz ankety Zlatý slavík a bez přehánění nejpopulárnější československý zpěvák, tehdy devětadvacetiletý Karel Gott (narozen 14. 7. 1939).
Vzniku publikace předcházely postřehy z cest, posílané do redakce časopisu Československý voják a slavný rodák z Plzně na ní pracoval se svým textařem Jiřím Štajdlem. Protože jsem kdysi knížku vlastnil (přesněji řečeno zapomněl vrátit hodné tetě) a později neodolal pokušení darovat ji spolužačce, vybral jsem do dalšího dílu seriálu pár zajímavých pasáží. Spolužačka se jmenovala Jitka a zřejmě znala Mistra osobně, zatímco my ostatní chodili kolem přízemní vily na jednom z okolních kopců a pociťovali jemné mrazení, že co by dělovou koulí dostřelil, bydlí ten „božský Karel“.
Na úvod se nejlépe hodí „veselá historka z natáčení“, tedy z první návštěvy studia, která dopadla jinak, než si budoucí Mistr představoval: Jednou mi Karel Krautgartner navrhl, že by se mnou chtěl natočit zkušební snímek ve studiu. To byla nabídka, na kterou jsem v skrytu duše dlouho čekal. Pečlivě jsem píseň nazkoušel a rozjel se do karlínského „áčka“. Karel Krautgartner seděl už za sklem režijní kabiny. Dal pokyn zvukaři, aby mi pustil základní snímek. Poslechl jsem si jej a suverénně jsem si nasadil sluchátka, jak jsem o tom slyšel od zpěváků, kteří již natáčeli. Se stropu visel mikrofon a pod ním stál pult s notami. Všechno bylo připraveno a já zaujal pozici před mikrofonem. Ze sluchátek se ozvaly první takty, odpočítal jsem si a začal zpívat. Je to podivný pocit slyšet vlastní hlas, zesílený ve sluchátkách dohromady s hudbou. Zpíval jsem a zpíval a pak jsem odložil sluchátka a spěchal do kabiny, dychtiv vědět, jak dopadl můj první snímek. Leč nedozvěděl jsem se to a nikdy se dozvědět nechci. Karel Krautgartner seděl za mixážním pultem vedle zvukaře a díval se zachmuřeně. Jakmile jsem vstoupil, pronesl temným hlasem: „Odejděte a už se do tohoto studia nikdy nevracejte.“
V knize jsem našel také hezkou ukázku Mistrovy zkušenosti z návštěvy daleké Kanady: Lidé začali tleskat a já jsem česky zpíval „Pošli to dál“. Děvčata začala hned při první rytmické gradaci tleskat a dupat. Mladí lidé jsou v Kanadě ohromně citliví na rytmus. Ve studiu byla výborná nálada. Obával jsem se této mládeže, kterou jsem znal doposud jen z filmů. Divoké holky v utažených svetrech a minisukních, tvrdě vyhlížející mládenci. Sedí, dupou, pracují nohama v rytmu. Každý z nich vypadá, že má toho dost za sebou. Ale není to, myslím, zkažená mládež. Nám se zdá třeba, že tancují výstředně, ale když všichni tancují „výstředně“, není to výstřední.
A nakonec malý zvukařský horor ze setkání s charismatickým francouzským zpěvákem Gilbertem Bécaudem: Seděl na židli stranou, byl bledý a připadal mi vyčerpaný. Kouřil cigaretu a vypouštěl kouř v mohutných oblacích. Přibližně každých pět vteřin vyskočil ze židle a začal opravovat zpěvačku, která právě zkoušela. Tu v pohybu, tu v intonaci. Za chvíli seděl u piana a předehrával hudebníkům nápad na jiné aranžmá, které obměňoval každých pět minut. Pak se zase vrhal zpátky do křesla. Když zkoušel svůj song, nepřestal kouřit. Pak mu nešel mikrofon. Praštil jím zlostně o zem.
Dlužno dodat, že to byl čajíček proti zážitku z vystoupení Rolling Stones (Jagger zničil tři mikrofony za jeden večer). Další osudy „dobrého zpěváka Karla“ můžete sledovat v reedici knihy, která vyšla před devatenácti lety.
Pro příznivce analogové zvukové techniky z počátku let sedmdesátých jsem v Almaře objevil kapesní kazetový magnetofon Sony TC-150. Pyšnil se téměř celokovovou konstrukcí s aluminiovou karosérií, vestavěným elektretovým mikrofonem a kmitočtovým rozsahem monofonního záznamu 90-10 000 Hz. Kdo ho měl, musel se cítit přinejmenším jako James Bond. Jak hezky by se dnes tahle krásná hračka vyjímala například mezi podobně precizními výrobky s logem nakousnutého jablka, můžete posoudit sami.
