Milý strýčku, nemůžu se rozhodnout. Trápím se tím a nevím, jak dál. Snažím se najít co nejlepší prstoklad pro hraní na kytaru, ale nedokáži se rozhodnout. Jeden můj učitel mi říkával: "Postav ruku na hmatníku tak, aby každé políčko na jedné struně mělo svůj prst. A tak taky hraj všechny tóny." Když se ale dívám na slavné kytaristy, tak mi někdy připadá, že hrají jen dvěma prsty - ukazováčkem a prsteníkem. Strýčku poraď, ať se neučím něco zbytečně. Tvůj synovec Jarda
Achich ouvej, synovče! Máš to ale krásné starosti. Zkusím ti zde vypsat několik věcí, jak to vidím já, snad ti ve tvém rozhodování pomohou.
Především lidská ruka, vzato anatomicky, není pro tak podivné a nepřirozené pohyby, jakou je hra na kytaru, vůbec přizpůsobena. Co je příjemné a pohodlné pro Tondu, už vůbec nemusí být lehké pro Honzu nebo Petra. A tak Tonda svoje licky hraje rychle a s jistotou a ostatní se je se stejným prstokladem ne a ne naučit, i když cvičí sebevíc.
Celé dějiny hlavně klasické kytary jsou prostoupeny snahou anatomické nesouměrnosti lidské ruky odstranit tak, aby se rozdíly mezi prsty, ať už na pravé či levé ruce, minimalizovaly. Ale když si jen tak ve vzduchu zavrtíš prsty, tak musíš jasně cítit, že jejich pohyblivost a souhra je opravdu různá. Nehledě k tloušťce a délce jednotlivých prstů. Existuje na to nespočet cvičení. Po mnoha letech cvičení je výsledkem virtuozita - hráč zahraje neskutečné věci a jeho ruka na hmatníku připomíná mnohdy pavouka s přelámanými nožičkami.
Jenže hmatník kytary a ladění strun je uspořádáno tak, že hra především na bluesrockovou kytaru zdaleka nepotřebuje, aby prsty byly vycvičeny stejně. Koneckonců myslíš, že posluchače zajímá, jestli jsi zahrál tón malíčkem nebo prsteníčkem. Ne, zajímá ho muzika, kterou hraješ.
Teď úplně konkrétně. Malíček je většinou velmi nepohyblivý a slabý prst. Těžko se vycvičuje a stejně to není nikdy ono. Proto se často nahrazuje prsteníkem. Zároveň je třeba si uvědomit, že hraní všech čtyř políček za sebou nebývá vůbec častá. A tak se celý prstoklad dá posunout a na místo, kde původně prsteníček fungoval, postoupí prostředníček. Tím je druhé políčko zcela vynecháno. Pokud si promítneš prstoklady pentatonik, které se velmi používají, tak uvidíš, že tě druhé políčko až tak moc netrápí. Zde právě vzniká dojem, že kytaristé hrají jen prsteníčkem a ukazováčkem.
Právě nahrazení malíčku způsobí, že budeš mít daleko jistější tón a hlavně dosáhneš daleko lepšího ohýbání tónu, které při hře v pentatonikách na tento prst téměř vždy vychází.
Navíc většina kytaristů velmi často používá změny polohy, a když hodně a často hraješ, tak se dá praxí dosáhnout velmi rychlých výměn a vůbec není třeba konstruovat nepohodlné prstoklady. Navíc výměny polohy se mohou velmi pozitivně podepsat na tvém stylu a frázování.
Závěrem to stejně nechám na tobě. Chceš být virtuóz, anebo hráč s citem, který jde po hudebním vyjádření. Nebo oboje... Myslím, že i když se vydáš na dlouhou cestu rozhýbání malíčku, tak bys neměl zapomínat na kytaristy, kteří oním tříprstým prstokladem vtiskli kytaře onen charismatický a neopakovatelný zvuk a výraz.
