Ahoj strýčku Yllasi, rád bych tě požádal o radu, jak se mají nahrávat akustické bicí nástroje. Náš bubeník chce mít zvuk jako z jeskyně, něco jako měl Phil Collins, ale vždycky, když jsme ve studiu, tak to dopadne jinak. Ty bicí mají takové tenké zvuky a činely nezní přirozeně. Nejhůř vždycky dopadá zvuk ride. Jak se má správně snímat zvuk bubnů a hlavně virblu, když to pořád nevychází? Díky a měj se, synovec Teodor.
Milý synovče, poctivá odpověď na tvůj dotaz by zabrala několik stránek, ale pokusím se aspoň shrnout co nejvíce poznatků z praxe. Nahrávání bicích nástrojů vyžaduje velkou péči, protože akustická bicí souprava má konkurenci v podobě počítačových programů se spoustou studiově nahraných zvuků a smyček. Reálná souprava zní podle toho, kam ji umístíš. Tedy když chceš zvuk jako z jeskyně, nedosáhneš ho v akusticky přetlumeném prostoru nebo v tradičním kotci na bicí. Zmíněný efekt totiž využívá tzv. ambientního mikrofonu, který snímá zvuk celé bicí soupravy ze vzdálenosti a přidává tak k jejímu zvuku odrazy od stěn studia. Zvukař, který tento efekt objevil, použil dorozumívací mikrofon ze studia do režie. Takový mikrofon má vlastní kompresor dynamiky, který se na výsledném zvuku rovněž podílí. Místnost by měla mít dobu dozvuku navrženou tak, aby v ní bubny hrály dobře samy o sobě, bez efektů a studiových triků. Pak se dá se zvukem něco dělat. Extrémním případem ze studiové praxe je přetlumená komora, kde dosáhneš detailního a suchého zvuku jednotlivých bubnů. Tak se bicí nahrávaly v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. S tím souvisí i počet mikrofonů, které na bicí soupravu použiješ. Na jedné straně máš možnost použít jeden mikrofon na každý buben (na virbl nebo kopák dokonce dva, každý z jedné strany), plus tzv. overheady. To jsou mikrofony, které snímají soupravu shora. Zabereš tak přibližně osm stop záznamu. Nebo půjdeš opačnou cestou, tedy technikou padesátých a šedesátých let. Na bicí soupravu ti pak bude stačit jeden až dva mikrofony, maximálně tři. Výbornou školou je poslech klasických studiových nahrávek. Například u The Beatles můžeš sledovat vývoj od monofonního zvuku s velkým podílem odrazů místnosti po experimenty se snímáním zblízka (close miking). Na virbl se musíš dívat jako na hlavní nástroj bubeníka. Velkou roli tu hraje správné naladění (bubnu i hráče). Základem je pořádná rána, pak už se točí snadno. Problém se zvukem činelů je poznávacím znamením některých českých studií. Většinou se jedná o manýru, kterou si zvukaři ulehčují práci a točí všechno na jedno kopyto. Laciné overheady se na výsledku rovněž podílejí nemalou měrou. Proto si k nahrávání vyber studio, které zvuk bicích udělat umí a nezakládá si na kvantitě. Samozřejmě zde platí známé pravidlo, že sebelepší studio nezachrání špatného bubeníka. Nebo zachrání, ale za cenu toho, že všechno nastříháš a srovnáš na počítači sám. V našich končinách je to praxe téměř nezbytná, protože dobrých bubeníků je málo a ne každý producent si může dovolit zaplatit studiové eso.
Hodně úspěchů v boji za lepší zvuk přeje Yllas.
