Milý strýčku, nedávno jsem se setkal s jedním jazzovým muzikantem a krom jiného mi také řekl, že bych se měl naučit hrát synkopy. Jenže já nevím, co to znamená, a připadám si teď strašně hloupě. Mohl bys mi to, prosím, vysvětlit, abych mohl zase klidně spát? Díky Evžen.
Drahý Evžene, buď rád, že jsi byl takto zpochybněn. Mnoho hudebníků totiž synkopy spokojeně používá celý život (v soudobé hudbě by také bylo poměrně obtížné vyhnout se jim), a hrát je přesto neumějí. O co tu jde?
Pokud se podíváš do literatury, většinou najdeš pod heslem synkopa definici "přenesení důrazu z těžké doby na lehkou". Tato formulace trochu šustí papírem, nicméně je velmi výstižná.
Synkopou skutečně přesouváme frázovaný důraz buď před, nebo za "zářez" doby v taktu.
Pokud na konci čtyř-čtvrťového taktu zdůrazníme poslední osminku a spojíme ji ligaturou s následující první čtvrťovou notou dalšího taktu, získáme typický synkopický úkaz. Spoustu podobných "předražených" not si jistě ze své hudební praxe vybavíš sám. A jistě zjistíš, že synkopy zcela běžně používáš. Případy synkopace nacházíme vážně na každém kroku.
V čem je tedy zakopán pes? Při provedení synkop se jedná především o dvě úskalí. Tím prvním je občasný zlozvyk hráčů rytmicky příliš přibližovat liché hodnoty, tedy například lichou osminu z našeho příkladu. Výsledkem je potom pocit ledabylého frázování hráče, kterému se v hantýrce říká krásným slovem "šuchtačina". Dalším důsledkem je skutečnost, že takto synkopicky nepřesný interpret se svou frází spoluhráčům "utíká".
V jazzovém frázování se synkopy hrají velmi často odlišně od svého zápisu. Part zapsaný v osminovém pohybu se interpretuje tak, že liché osminy jsou frázovány jako by byly třetími notami v triole. Tento zápis vyžaduje při svém provedení jistou zkušenost, která se dá ale snadno získat. Pokud tedy najdeš na svém partu například označení swing feel, víš, kolik uhodilo a jak v tomto případě správně frázovat synkopy, aby byl spokojen i jazzový muzikant z tvého dotazu.
