Milý strýčku Yllasi,
přečetl jsem si v minulém čísle tvou odpověď v minulém čísle na Vilémův dotaz, ve kterém se zmiňuje, že mu přijde česká populární hudba úplně stejná, a tvoje doporučení mne dost nadzvedlo. Máme poslouchat něco jiného, nebo změnit místo pobytu? To jako nás házíš přes palubu, že už si neumíme pomoct? Nebo jsme úplně k odpisu? Nebo jsme všichni mizerný muzikanti, nebo co?
Tvůj synovec Patrik
Milý Patriku,
tohle je další z odpovědí, která se možná v labyrintu redakce záhadně „ztratí“, ale třeba ne. Jsem na tomto Bohem i zdravým rozumem zapomenutém kousku naší matičky Země poměrně dost dlouho, takže mne můžeš obvinit ze všech domněnek, cos napsal. Střídají se mi v hlavě jak den a noc. S jednou jedinou výjimkou. Někdo možná říká, ze Češi jsou převážně závistivá nepřejícná udavačská zlomyslná a podrazácká pakáž
určená k vymření, ale já říkám, průbojného nezastavíš, a jedno nám určitě nejde upřít: Času od času se tu narodí dobří muzikanti. Což samozřejmě automaticky neznamená, že ten dobrý muzikant nemůže mít všechny ty výše uvedené vlastnosti, a přesto je dobrým muzikantem. Leč k tomu, abych byl přesvědčen o tom, že si dobří muzikanti navzájem dokážou pomoct, bych také musel být přesvědčen o tom, že jim ty mizerné vlastnosti chybějí. A o tom, milý Patriku, přesvědčen nejsem. Právě moje minulá odpověď dokazuje moje přesvědčení, že nestačí být dobrým a originálním muzikantem, ale k tomu, aby se dalo něco dělat s poslechovým zavedeným zvykem, je potřeba se naopak těch vyjmenovaných vlastností zbavit. Se vším se dá vždycky něco udělat, teda pokud to není smrt. Ale ne vždy jsou lidé ochotní s něčím něco udělat, protože jim stávající situace vyhovuje. Polož si sám, milý Patriku, otázku: Redaktor z rozhlasu se tě zeptá na vaši konkurenční kapelu, co si o ní myslíš, že by měli možnost hrát jejich písničky v radiu. Jak odpovíš? Naštveš se, protože jsi přesvědčený, že hrajete líp a měli jste tam být vy. Tak je pomluvíš, co to jde, a zkritizuješ kdeco? Nebo tě sice bude štvát, že tam nebudete vy, ale objektivně zhodnotíš jejich kvality a nakonec je i doporučíš?
První odpověď podá většina muzikantů, co je znám. Jen velmi málo odpoví druhou variantou. A v tom je ten zakopaný pes. Všichni jsme děsně kritičtí k těm druhým, ale méně, nebo vůbec, k sobě. Sice máme v oblasti pohádek od nejútlejšího dětství před očima pohádku i pověst o Svatoplukových synech (to je ta hrst prutů, co nejde přelomit, kdežto každý prut zvlášť velmi snadno), ale zcela tu zkušenost i samotný fakt ignorujeme. A proto jsem Vilémovi doporučil jako jednu z možností i změnit podnebí. Ne že by někde jinde nebyli nepřejícní a závistiví. Jenže nejsou závistiví až tak, že by byli ochotní obětovat svoje výhody, kvůli ztrátě druhého, nebo kvůli tomu, aby mu ublížili. Což je naše ryze česká slovanská dušinka ochotná udělat kdykoliv. Koneckonců, mohly bych parafrázovat slavný výrok z ještě slavnějšího filmu Někdo to rád horké: Je to již hezká řádka let, co jsem se zvolil jediným schopným a povolaným cokoliv hodnotit, a nyní vám říkám, že jste volili dobře! Ale abych nebyl příliš pesimistický, velmi rád se nechám přesvědčit o opaku.
Ale zpět. Tak co kdybys mne o tom, milý Patriku, přesvědčil? Jedna z možných pomocí je třeba dát do kupy pár kapel, co se ne a ne dostat přes žáby na prameni do radií a televizí. A co kdybyste si založili třeba internetové radio? Uslyším tě tam, jak chválíš i ostatní, nebo jsi jen jeden z té nekonečné řady těch prvních prvoplánových pomlouvačů a závistivců?
Tvůj strýček Yllas
