Milý strýčku Yllasi,
tak jsem poslouchal průřez českou populární hudbou, a dokonce jsem jej poslouchal i s matkou, a nějak jsem nebyl schopen rozeznat jednu kapelu od druhé a jednoho zpěváka (zpěvačku )od druhého (druhé). Mám mizerné uši, nebo to slyšíš obdobně?
Tvůj synovec Vilém
Milý Viléme,
třeba tě moje odpověď nezastihne, protože místní šéfredaktor automaticky vyhazuje všechno, co mu kde nechám připnuto, pokud to kohokoliv nebo cokoliv kritizuje, ale třeba tohle přehlédne. (Pozn. šefredaktora: Kecá.)
Celý život si myslím, že mám uši dobré, i když na jedno ucho skoro neslyším (to je důsledek hlukové zátěže táhnoucí se od úderů šamanských bubnů před pár set lety až po nedávné šílení před basovým kombem), a tak mne znovu a znovu překvapují obdobné věci jako tebe. Už jsem se, myslím, na tomto místě zmiňoval o vlivu geniálních telefonů (podstatně chytřejších než jejich majitelé) a tabletů, kteréžto oba vynálezy jaksi zprůměrovaly reprodukci hudby na poměrně úzké pásmo kmitů, a mnozí, když se náhodu nachomejtnou k celému spektru hudby (například na živém koncertu), jsou pak v lepším případě šokováni, v horším zhnuseni, pohoršeni či vyděšeni odchylkou od toho, na co jsou zvyklí. A stejně tak je to s tvým názorem na současnou českou populární hudbu. Pokud je někdo zvyklý celý život poslouchat Káju Gotta, a jenom jeho, kdokoliv jiný mu přijde jako nepříjemná, a dalšímu až bolestivá, změna. Kormidelníci našeho hlavního mainstreamového (a želbohu jediného) popu jsou totiž celých těch šedesát či sedmdesát let, co oni sami nebo jejich rodiny kontrolují, co bude nebo nebude národ poslouchat, hnáni několika zcela logickými vizemi. První je, že když budou propagovat, hrát a podporovat to, co se aktuálně líbí, budou mít i dost peněz, aby mohli dál výrazně ovlivňovat to, co se bude hrát, tedy i líbit. A druhá je, že pokud jsou i výkonnými muzikanty, pak i to, aby se na výsluní sami udrželi co nejdéle a nepřetrumfnul je někdo, s novou, možná i lepší hudbou. Třetí je, že když nejsou výkonnými muzikanty a nemají třeba o muzice ani páru, budou se zuby nehty držet toho, co se líbí, aby se u koryta udrželi co nejdéle, a v žádném případě nebudou riskovat jakýkoliv nový směr nebo projev, který by v případě jejich omylu mohl zapříčinit jejich pád z Olympu. Proto jsou odchylky od toho „oblíbeného“ (budeme tomu říkat „zvyk“, stejně jako v případě úzkého spektra kmitočtů v přenosu hudby pomocí geniálních telefonů a mizerných sluchátek) jen velmi malé. Žádné jiné nápadytotiž neprojdou. A tak přístup kormidelníků a jejich podřízených (redaktorů, režisérů atd.) je přesně limitován délkou skladby a tím, „zda to je něco jako tenhle nebo onen“, co už je osvědčené a zavedené. Proto nemůžeš v rádiích slyšet nic jiného, než to, co si se navzájem podobá jako vejce vejci. Dnes by Čajkovského nebo Bacha nikdo nepustil hrát ani jako doprovod k lámání v kole, natož aby je nechal hrát v katedrálách. Namísto Mozarta by hrál Salieri, Musorgskij (Let čmeláka) a Ravel (Bolero) by neprošli ani přes vrátného, protože průměrnost se stává standardem a chtěným cílem. A jakékoliv vybočení z řady v našich zeměpisných šířkách nepřichází v úvahu. Tady nikdy nikdo nevyrostl tak, aby přesáhl hranice tohoto malého rybníčku. Možná to není úmysl, ale jen shoda nešťastných náhod, ale osobně o tom nejsem moc přesvědčen. Ale je dobré si uvědomit, že průměrnost nikdy nepřinesla žádný pokrok. Jen stagnaci a následný úpadek. Takže, milý Viléme, chceš li něco jiného než průměr, poslouchej průřez populární hudby odjinud. Nebo změň místo pobytu.
Tvůj strýček Yllas
