Yes tehdy přijeli do Prahy v rámci turné k 30. výročí vzniku kapely. Představili se ve své klasické sestavě odpovídající převážné části 70. let, tedy v sestavě Anderson, Squire, Howe a White, která odpovídá i podobě současné. Jako tradičně v roce 1998 na pódiu chyběl neustále přicházející a odcházející Rick Wakeman, kterého nahradil ruský emigrant Igor Ivan Khoroshev. Paradoxní je, že i jeho účast na pražském koncertě byla ohrožena, neboť jako emigrant měl poměrně velké a vleklé potíže se získáním tuzemského víza. Yes přijeli do Prahy vyzbrojeni albovou novinkou Open Your EYes ze samotného konce roku 1997, které však, což je druhý paradox, nebylo ještě v té chvíli v Evropě distribuováno, a zůstávalo americkou záležitostí. O trochu lépe na tom bylo v obchodní síti starého kontinentu jen o měsíc starší dvojalbum Keys To Ascension 2. Podílel se na něm ještě i Rick Wakeman a kromě živého disku nahraného v Saint Louis v roce 1996 obsahovalo i pět nových nahrávek stylově navazujících na období alb Relayer či Close To The Edge. Samotný koncert 28. března 1998 pak jistě nenechal na pochybách ani skalní fanoušky kapely, ani posluchače nové generace v tom, že kapela Yes je stále aktuální a živoucí seskupení a nikoliv chladnoucí odlitek staré slávy.
S dalším studiovým albovým počinem se pak Yes přihlásili v roce 1999 a deska dostala název Ladder. Obsahuje jedenáct vzdušných a výrazně melodických skladeb, místy až překypujících zvláštním satyrským veselím či klenutými nápěvy plnými osvobozující katarze. Pod deskou je podepsána tatáž sestava, která se představila v Praze, včetně dosud nezmíněného hrajícího producenta Billyho Sherwooda. Album je celkově méně experimentální a snáze srozumitelné pro nově příchozí posluchače a svým způsobem tak navazuje třeba na desku Talk z roku 1994 či hodně vzdáleně i na dnes již legendární album 90125. Jako by se dvouletá periodicita v albové produkci kapele na stará kolena zalíbila. Nový zápis do diskografie učinila v září 2001 novinkou Magnification. Je nutné podotknout, že symfonický orchestr je tu využíván velmi sofistikovaně a ne jako pouhá efektní barevná hmota, jak se poslední dobou stalo často módou. Orchestrálního aranžmá, řízení orchestru, a do značné míry se ujal instrumentace Larry Groupé. Pokud se týče samotných Yes, ti se na albu představují v poněkud zmenšené sestavě. V čele stojí samozřejmě zpěvák Jon Anderson, který si tu zahrál i na akustickou kytaru a MIDI kytaru. Kytary jsou ovšem pochopitelně hlavní doménou Steva Howa, který si k nim přibral i steel kytaru, mandolinu a jako všichni ostatní i doprovodné vokály. Nepostradatelný je basový virtuóz Chris Squire a sestavu uzavírá bubeník Alan White. Nezvyklou absenci kláves vyplňuje smyčcový orchestr a z klávesových nástrojů v podstatě zaznívá jenom klavír Alana Whita. Na vysvětlenou je třeba dodat, že tradiční bubeník Yes White má za sebou i několikaleté studium klavíru, s nímž začal už v šesti letech a za bicí nástroje ho vyměnil až ve čtrnácti. Až pak se stal vyhledávaným studiovým hráčem, který natočil bezpočet desek, přes noc se naučil kompletní repertoár Lennonova Plastic Ono Bandu, když do něho byl v roce 1969 angažován s nástupem ihned. V roce 1972, když střídal Billa Bruforda v Yes, měl na kompletní nastudování před prvním koncertem už celé tři dny. Novinka Magnification čítá deset skladeb a je jí třeba přiznat, že vyžaduje přece jenom ještě soustředěnější poslech než jiná alba Yes. Snad právě proto je masivní turné, na které symfoniky posílení Yes vyjeli, koncipováno jako koncertní představení pro sedící diváky. Program koncertů The Yes Symfonic Tour 2001 čítá jak společné devadesátiminutové vystoupení se symfoniky, kdy zazní jak novinky tak adaptace starších opusů, tak i půlhodinku, kterou čtveřice odehraje sama bez podpory orchestru. Už nahrávky na albu Magnification svědčí o tom, že symfonická fúze Yes rozhodně není věc povrchní, módní a samoúčelná, a stojí zato se do ní důkladně zaposlouchat. Lze předpokládat, že živě tohle všechno klasikové britského art rocku ještě potvrdí a podtrhnou.
