Carmine appice si občas sám tak trochu postěžuje, že je poněkud nedoceněný. A má v podstatě pravdu. Jeho vliv koncem šedesátých let, kdy vznikal styl hard rock, který pak ovládl celá hudebně extrémně našlapaná sedmdesátá léta, z něhož vycházely i všechny další "tvrdší" styly, byl skutečně obrovský. Appice sám vidí celou věc tak, že skutečnými zakladateli hardrockového stylu hry byl on, baker, mitchell a moon. Ani k tomu není co dodat. Při určitém stupni zjednodušení to tak skutečně je. Konečně asi nejcitlivějším místem je pro něj bonham. John Bonham. Appice má za to, že bez jeho stylu by neexistoval bonhamův styl a že bez jeho nápadů by nebylo bonhamových hráčských specialit. Přehání, nebo má do třetice pravdu?
Ano. Je to tady. A co vlastně? Řečeno televizní terminologií: další řada oblíbeného seriálu. Narozdíl od nekonečných a stále stejných telecích novel však tato nová série Beat Generation přichází s pozměněnou formou i obsahem. V duchu doby, která si žádá nejrůznějších balíků, dostanete i zde příděl hned několika různých typů informací. Jmenovitě: transkripce, nákresy souprav, profily hráčů, něco z historie, něco ze současnosti, něco z budoucnosti a ještě mnoho dalšího... snad. Novinkou je i zařazení průběžného subseriálu mapujícího zajímavé nahrávky z hlediska bicích, tedy podobného přehledu, jaký mají k dispozici již delší dobu kytaristé. V návaznosti na předchozí řadu se dočkáte i dalších profilů hráčů klasické hardrockové éry, i když v rozsahově poněkud redukované podobě. Důvod této redukce není nijak uměle vynucený, nýbrž logicky vyplývající z jednoho základního faktu: většina těch významných hráčů byla již vyčerpána, a tedy určité informační zhuštění bude adekvátní celkovému významu dalších uváděných bubeníků. I zde budou pochopitelně výjimky, neboť například stále ještě nebyl uveden profil Billa Bruforda či Carmina Appice, tedy hráčů, které jistě nelze řadit mezi méně významné. Řešení bude v takových případech velmi jednoduché: profil bude rozdělen do dvou (výjimečně třeba i tří) částí. Ovšem ani v případě kratších jednostránkových profilů to neznamená, že by se jednalo o bubeníky méně hodné pozornosti. A teď již k tomuto aktuálnímu prvnímu dílu nové řady Beat Generation: ne náhodou byl před chvílí zmíněn Carmine Appice - bude to totiž právě on, kdo otevře novou řadu. Vzhledem k jeho celkovému vlivu na vývoj rockových - a speciálně hardrockových - bicích si to určitě zaslouží.
Appice, stejně jako třeba Moon, rozhodně nepatřil mezi hráče, kteří by byli nějakými detailisty a úzkostlivě dbali na téměř syntetickou čistotu hry a preciznost hraničící s přístupem švýcarského konstruktéra kukaček. Ale byl to právě tento odvážný přístup ke hře i zvuku, který umožnil Appiceovi, aby překračoval hranice a prozkoumával neznámá území, aby experimentoval se vším netradičním a ve výsledku tak přinášel skutečně zcela nový a revoluční styl.
Pochopitelně, že nic z toho by samo o sobě nestačilo, aby se Appice stal významným průkopníkem, který následně ovlivní celou další generaci hráčů a jehož vliv bude přetrvávat až do dnešních dnů. Nutným předpokladem k tomu, aby se tak stalo, byla totiž existence kapely, která by mu umožnila všechny tyto přístupy uplatnit. Pokud by totiž byl například studiovým hráčem nebo řadovým členem jinak nevýrazného seskupení, stěží by mohl využít třeba i jenom část svých originálních přístupů - pokud by mu nebyly rovnou výslovně zakázány. Naštěstí se Appiceovi podařilo najít spoluhráče, kteří měli pro jeho avantgardní postupy velké pochopení, stejně jako se to povedlo i dalším třem průkopníkům: Moonovi se dostalo ideálního zázemí v podobě neuvěřitelných The Who, Mitchell narazil na jistého Jimiho Hendrixe a Baker se dal dohromady pro změnu s jakýmsi Claptonem a Brucem. V případě Appice pak šlo o skupinu Vanilla Fudge, tedy jmenovitě basáka Tima Bogerta (s nímž Appice hojně spolupracoval i po rozpadu Vanilla Fudge), klávesistu a sólového zpěváka Marka Steina, a kytaristu Vince Martella. Když srovnáme tuto sestavu s kapelami ostatních průkopníků, jsou hlavní odlišnosti i podobnosti jasné: zatímco Jimi Hendrix Experience byla skupina už jen podle názvu vystavěná zejména na osobě tohoto výjimečného kytaristy, byli The Who naopak založení výrazně na principu celku (o čemž v určitém smyslu může svědčit i praktická absence dlouhých instrumentálních sól a improvizačních ploch). Vanilla Fudge tedy představovali podobný model jako Cream - kapelu, která těží v rovné míře ze všech členů avšak současně dává i dostatek prostoru ke zcela individualistickému vyjádření každého člena. Přesto zde byl jeden podstatný rozdíl: zatímco těžiště Cream spočívalo převážně v dlouhých improvizacích na bázi blues, byla produkce Vanilla Fudge daleko více založena na kompozici a velmi důsledném aranžmá, což bylo mimo jiné dáno i využitím zcela nového nástroje (míněno v oblasti rockové hudby) - a totiž varhan značky Hammond. Jejich monstrózní sound, prakticky nekonečné množství barev a nejrůznější zvukové efekty přímo lákaly k experimentování a k vytváření náročnějších kompozic stejně jako složitější instrumentace. A přesně taková byla i první deska Vanilla Fudge: doslova nabitá originálním přístupem a zvukovými modely do té doby neslyšenými. A samozřejmě, abychom se dostali k tomu hlavnímu: svůj výrazný vklad dodal i Carmine Appice, který jako by téměř negoval všechny zaběhlé a tehdy standardní postupy hry na bicí. Daleko větší zde byla souhra bicích se zbytkem kapely a reakce na vyhrávky jednotlivých členů, stejně jako hrál velkou roli i osobitý rytmický feeling, který Appice naprosto vyčleňoval ze zástupů beatových hráčů a vytvářel tak zcela nepřehlédnutelné rozpoznávací znamení. A snad tím nejzásadnějším rozdílem oproti ostatním kapelám byla na tehdejší poměry téměř neuvěřitelná údernost bicích, které tak v konfrontaci s běžnou produkcí navozovaly dojem parního bucharu stiženého tropickým šílenstvím. Jedním slovem: revoluce!
(pokračování příště)
DISC GENERATION
Tento již v úvodu zmíněný tzv. subseriál bude postupně přinášet krátké profily desek, které jsou z hlediska bicích nějak zajímavé či významné, ať již technikou, invencí, originálním přístupem, soundem či velkým vlivem na další vývoj nástroje. Pochopitelně jistým způsobem navazuje na dvojdíl, kterým končila první řada Beat Generation, a v němž bylo představeno celkem 33 významných desek hardrocku, artrocku, jazzrocku a příbuzných žánrů. Tyto nahrávky se logicky v tomto přehledu už znova neobjeví - pokud tedy ještě jednou použijeme televizní terminologie, lze brát finální dvojdíl původního seriálu Beat Generation jako pilotní díl tohoto přehledu.
VANILLA FUDGE: NEAR THE BEGINNING
1969, HARDROCK, STUDIO/LIVE
sestava kapely: Mark Stein - k., l. v., Tim Bogert - b., v., Vince Martell - g., v., Carmine Appice - d., v.
Skladby: Shotgun, Some Velvet Morning, Where Is Happiness, Break Song*, bonus: Look of Love
*) živě, ostatní studio
Výběr alba, které by odstartovalo tuto novou rubriku, nebyl až tak těžký. Jelikož Carmine Appice se jaksi nedostal do přehledu živých nahrávek v 30. dílu BG v roce 2003 a do seznamu studiových alb se propracovala "pouze" sestava Beck-Bogert-Appice, nikoliv však Appiceova domovská kapela Vanilla Fudge, je jasné, že je potřeba to napravit. Deska Near the Beginning je z tohoto pohledu přímo ideální, neboť nabízí Vanilla Fudge současně jak v živém, tak ve studiovém provedení. Úvodní část CD, jinak řečeno první strana desky, obsahuje totiž tři skladby pořízené ve studiu, zatímco strana druhá je tvořena pouze jedinou rozsáhlou kompozicí pocházející z koncertu. Hned vstupní skladba celého alba Shotgun dává jasně na vědomí, že bicí budou na této desce doslova základním stavebním kamenem - nabízejí totiž nespočet skvělých brejků a pěkně divokých vyhrávek, doslova hromový zvuk i celkově velmi rockový přístup. Závěr této skladby tvořený sólovou vyhrávkou pak velmi výrazně přípomíná obdobné finále Rock And Rollu od Led Zeppelin - takže na těch Appiceových slovech o vlivu na Bonhama asi skutečně něco bude. Na soundu je zcela zřetelné použití bubnů o velkých průměrech a naprostá absence jakéhokoliv tlumení. Mohutný zvuk skvěle dokumentuje i finální kompozice Break Song, nahraná živě v Los Angeles. Ta začíná doprovodem o síle kobercového náletu na Drážďany a pochopitelně obsahuje i bicí sólo, které je jednak velmi barevné, ale současně i skvěle kompozičně vystavěné. Nelze též zastírat, že velmi podobné prvky hry vykazuje i Moby Dick. Ve střední shufflové části skladby je pak ke slyšení krátká pasáž, která pro změnu nejspíš trochu ovlivnila Iana Paice a jíž můžeme slyšet v koncertním provedení Strange Kind of Woman na Made in Japan jako doprovod pod pasáží odpovídaček zpěvu a kytary. Celkově vzato je tato komplexní studiově-koncertní prezentace dobrým důkazem, že tahle kapela měla na budoucí podobu hardrocku skutečně značný vliv a současně je i přehlednou abecedou základů hardrockových bicích.
NEW GENERATION ROB BOURDON (LINKIN PARK)
Člen nu metalové sestavy Linkin Park, celým jménem Robert Gregory Bourdon, se narodil 20. 1. 1979 v Calabasas v Kalifornii. Na bicí začal hrát na základní škole, a to zejména pod vlivem Aerosmith, kteří ho uchvátili svojí koncertní produkcí - navíc jeho matka se znala s Joeym Kramerem, bubeníkem Aerosmith, a tím bylo o Robově osudu rozhodnuto. Ve věku kolem třinácti let začal působit v místní kapele, zaměřující se na tvorbu blízkou stylu Nirvany - ostatně hráli i hit Smells Like Teen Spirit. Rapidní skok ovšem přišel až s nástupem do kapely Linkin Park, s níž Rob natočil celkem již pět desek. Kromě bicích ovládá i hru na klávesy.
Činely: Zildjian
14" Mastersound HiHat A Custom
18" Custom Projection Crash A Custom
10" Custom Splash A Custom
19" Custom Projection Crash A Custom
21" Custom Projection Ride A Custom
20" Oriental China Trash Sound Effects
Bubny: Gretsch - řada USA Custom
MB: 14 x 5"
VB: 22 x 16"
TT: 10 x 8"
TT: 12 x 10"
ST: 16 x 16"
Hardware: Gibraltar
