Warwick a Framus slaví významná jubilea - rozhovor nejen o historii a rodinné tradici
Warwick letos slaví třicáté páté narozeniny a od založení značky Framus uplynulo dokonce už sedmdesát let. Ač starší, Framus je dnes součástí mladší firmy Warwick. Je to velká firma s širokou nabídkou nástrojů, zesilovačů, strun a příslušenství, a také distributor dalších značek.
Zůstává ale firmou rodinnou. V jejím čele stojí zakladatel Warwicku Hans-Peter Wilfer, syn zakladatele Framusu Freda Wilfera. Jejich historie je součástí příběhu o houslařské řemeslné tradici, kterou ovlivnila druhá světová válka a vysídlení Sudet. Článek o výročí by se dal odbýt konstatováním, že Framus byl založen hned po válce, v roce1946, a v sedmdesátých letech zkrachoval a že Warwick byl založen v roce 1982 a kolem roku 1995 z konkurzní správy odkoupil a obnovil pod svými křídly značku Framus. Pak bych popsal pár nejvýznamnějších výrobků obou značek a bylo by hotovo. Jenže to bych vás ochudil o příběh, jehož kořeny leží na území dnešní České republiky a jehož ústřední postavou je Alfred Andreas Wilfer, zkráceně Fred Wilfer. Právě ten založil firmu Framus. Protože se při oslavách výročí nehledí jen do minulosti, z historie se přeneseme v rozhovoru s Hans-Peterem Wilferem a šéfdesignerem Marcusem Spanglere do současnosti a nahlédneme i do budoucnosti.
Hudební triangl
Příběh se odehrává na půdorysu takzvaného hudebního trianglu, který propojuje Luby (Schönbach), Kraslice (Graslitz) a Klingenthal a nachází se na pomezí západních Čech, Ašského výběžku a Saska. Tento region, Chebsko neboli Egerland (Eger = Ohře), sudetoněmecky Eghaland) osidlovaly po Slovanech i západogermánské kmeny a stal se součástí franské a později bavorské pohraniční marky. Kolonizátoři zde těžili rudu. Později, s úpadkem těžby, se v regionu začalo rozvíjet zemědělství a nástrojářské řemeslo. Nástroje se zde vyráběly od poloviny sedmnáctého století. Tato oblast se brzy stala výrobním centrem evropského významu. V Lubech se vyráběly housle a kontrabasy, v Kraslicích tenkrát dechové nástroje, později také bicí a v Klingenthalu harmoniky. Protože to byly izolované obce bez dobrého napojení na obchodní cesty, vzniklo v blízkém Markneukirchenu distribuční středisko a centrum obchodu.
Fred Wilfer: vizionář a nadšenec
Alfred Andreas Wilfer se narodil na farmě v městě Valterov (tenkrát Waltersgrün) roku 1917. Jako nejstarší syn měl Fred Wilfer převzít rodinnou farmu, ale protože mu to mimořádně dobře šlo ve škole, rozhodli se rodiče poslat ho na obchodní akademii v Karlových Varech. Po návratu z války, kde sloužil u protiletecké obrany, Fred zjistil, že známý výrobce kytar Arnold Hoyer s pomocí spojenců opustil Luby a odvezl si vše, včetně vybavení dílny a zásob dřeva. Tehdy pochopil, že zvěsti o tom, že zůstane lázeňský trojúhelník Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně mezinárodním a Němci nebudou odsunuti, nejsou pravdivé. Protože uměl ze školy anglicky a byl podnikavého ducha, podařilo se mu získat práci pro Američany, stal se zásobovačem jednotek v Čechách. Při svých pracovních návštěvách Lubů se tajně spojil s ostatními výrobci nástrojů a představil jim svůj plán přesunout celý nástrojářský program do Bavorska. Oběhal úřady a získal pro tento plán podporu u německých úřadů. Kvůli Benešovým dekretům a znárodnění německého majetku bylo ovšem nutné celou operaci vést v úplné tajnosti. Postupně propašoval do Německa nástroje, výrobky a znělé dřevo a přesunul tak celé společenství houslařů do Erlangenu.
Framus: od houslí ke kytarám
Framus je složenina prvních dvou slov názvu společnosti. Fränkische Musikinstrumentenerzeugung byla založena 1. 1. 1946 v Erlangenu v Bavorsku. V Erlangenu měli houslaři a kytaráři výborné zázemí. Existující strojařská výroba nabídla nejen šikovné řemeslníky, ale také díly, jako byly mechaniky a ladicí strojky. Hlavní myšlenka pana Wilfera byla vytvořit centrum výrobců nástrojů, které by umožnilo velkovýrobu a vývoz do celého světa. Erlangenská samospráva tuto myšlenku podporovala a v prvních letech byl Wilfer oficiálním koordinátorem integrace Němců odsunutých z Lubů do Erlangenu. Příchozí začínali jako dodavatelé Framusu pracující z domova, dokud nedostali permanentní povolení jako nezávislí živnostníci. V prvních poválečných letech ale nešlo všechno hladce. Do Erlangenu se navzdory zadání erlangské samosprávy postupně dostali také lidé z jiných měst, a naopak někteří z Lubů zakotvili jinde, například v Mittenwaldu, kde byla historická základna německých houslařů. Komunita z Lubů se tedy částečně roztříštila.
Kvůli těmto problémům a také proto, že bavorská vláda posléze začala více rozvíjet blízký Bubenreuth, se Framus z Erlagenu brzy stěhoval. Natrvalo zakotvil v Bubenreuthu v roce 1950. Měnová reforma v roce 1948 zasáhla Framus velmi silně. Hudební nástroje patřily mezi luxusní zboží, a proto se Fred Wilfer soustředil zejména na vývoz, v poválečném Německu byla malá poptávka. Navzdory všem obtížím se podařilo získat několik významných zakázek, zejména pro Američany, které Framusu umožnily se stabilizovat a dokonce i růst. Díky zahraničním objednávkám se také Framus dostal k státním rozvojovým půjčkám, k takzvanému Adenauerově programu. A to firmě pomohlo krizi zažehnat.
Protože konkurence československých a saských výrobců nabízela ve stejné kvalitě nástroje za nižší cenu, padlo rozhodnutí se soustředit na vyšší kvalitu a inovace. Už v roce 1949 na veletrhu v Hannoveru Framus ohromil zástupce celého odvětví svými nástroji. Návštěvníky lákal perfektně zpracovaný stánek, na kterém poutal jejich pohledy například kontrabas ze světle mořeného očkového javoru.
Jak firma rostla, bylo třeba nastavit jasná pravidla fungování. Sám Wilfer velmi cestoval a měl štěstí, že jeho tchán Harry Freerks byl schopným manažerem se zkušenostmi z vedení amsterodamské pobočky špičkové parfumářské značky Farina (originální Kolínská voda, dodnes fungující firma). Wilfer se tedy staral o rozvoj, nápady a obchod, Freerks o ekonomiku a provoz a technickou stránku měl na starosti Hans Buchner. Na výrobu strunných nástrojů dohlížel Andreas Zährl a Adolf Leipold na sklad dřeva a pilu. Franz Joseph Klier vyráběl mistrovské housle.
Začalo se dařit, ale - jako mnohokrát v historii této pozoruhodné firmy - přišla rána. Ve firmě pracoval jako supervizor výroby muž slavného jména Walter Höfner. S Fredem Wilferem byli dobří přátelé a Walter měl dokonce ve firmě podíl. V určité době avizoval své přání odejít a obnovit rodinnou značku Höfner. Původně přátelský rozchod se postupně změnil ve spor, který Framus de facto rozpůlil. Následovala léta soudů, které skončily vyrovnáním až v roce 1954. Ze sto padesáti zaměstnanců v roce 1948 zbylo najednou ve Framusu pouhých třicet šest lidí.
V Bubenreuthu se ovšem začala psát zlatá léta Framusu. Protože v houslích a violách byla obrovská konkurence, rozhodl se Fred Wilfer zaměřit se na drnkací strunné nástroje. V říjnu 1949 položili základní kámen obytného komplexu pro své zaměstnance a 1954 následovalo dokončení moderní železobetonové továrna, na mnoho let jedné z nejvyšších poválečných budov v regionu. Třípatrová budova měla moderně vyřešen výrobní provoz. V přízemí se nacházely nejtěžší stroje, v patrech probíhaly drobnější práce, v podkroví elektroakustické kompletace. Továrna měla kapacitu pro sto sedmdesát nástrojářů, kteří dokázali vyrobit až dva tisíce nástrojů měsíčně. V roce 1960 měl už Framus 282 zaměstnanců a v roce 1966 historické maximum dosáhlo čísla 354. Ve své době firma Framus vyráběl šedesát tisíc kytar ročně, tedy každé dvě minuty jednu kytaru! Dramatický nárůst, vezmeme-li si, že v roce založení (1946) trvalo vyrobit jeden nástroj celý týden. Zatímco smyčcové nástroje se i nadále vyráběly tradičně, tedy v domácích dílnách jednotlivých mistrů houslařů, ve výrobě strunných nástrojů začaly hrát významnou roli stroje a sériová výroba. Sázka na strunné nástroje se Wilferovi vyplatila. Nastoupila éra rockenrolu a elektrické kytary. Wilfer dobře zachytil také vznik zcela nového trhu se zesilovači pro elektroakustické nástroje, kam se vrhl hned v začátcích ve spolupráci s firmou Schaller, která pro Framus vyráběla kromě zesilovačů také snímače.
Vedle kytar úspěchy zaznamenaly také kontrabasy, přelomový byl elektrický kontrabas Triumph, který disponoval inovativním volume pedálem. Skvělou trefou byly havajské nástroje a kytary Billy Lorento. V té době totiž začal Framus spolupracovat s významnými a slavnými hudebníky. V padesátých letech to v Německu nebylo vůbec běžné a dalo by se říct, že i v tomto byl Fred Wilfer vizionář. Podporoval také začínající hudebníky a vytvářel si tak v nich své budoucí zákazníky. Ve spolupráci se slavnými muzikanty vytvořil jednoduché výukové materiály a ty pak Framus vytiskl ve své tiskárně a distribuoval ve spolupráci s švýcarskou firmou pod značkou Edition Framus-Helbling.
Firma založila také školku, původně pro děti svých zaměstnanců. Později se z ní stala hudební školka a přijímala i děti z ostatních houslařských rodin a starousedlíků Bubenreuthu, čímž významně pomáhala integraci nově příchozích. Následoval program pro výuku hry na kytaru a řada dalších aktivit, které podporovaly hudební vývoj mládeže. Spolu s rockenrolovou legendou Peterem Krausem na konci padesátých let vyvinuli speciální čtyřstrunnou kytaru a učebnici Naučte se za sedm dní kytarovou hru Petera Krause. Pro začínající muzikanty v polovině 50. let uvedl několik dostupných modelů s přiléhavými názvy: Teenager, Sport, Girly, Junior, Wanderlust, Camping, Amatuer a další.
V roce 1957 se Fred Wilfer zapojil do organizace 19. mezinárodního kongresu kytaristů v Erlangenu. Byl to mimořádný úspěch, kongres se konal poprvé v Německu a sjela se na něj řada mezinárodně uznávaných kytaristů. Vedle klasické kytary se zde více prosazovala také jazzová kytara. Součástí programu byla mimořádná vystoupení přenášená rozhlasem i televizí. Fred Wilfer tu navázal řadu důležitých kontaktů. Nejvýznamnějším kontaktem byl Attila Zoller, jazzová legenda. Jeho signature modely spolu s modely Billy Lorenta zajistily Framusu světoznámý věhlas. Model AZ-10 je dodnes pojmem a vyhledávaným modelem jazzové kytary.
Wilferovy ambice prodávat až 250 000 nástrojů ročně narážely na velikost německého trhu, ale i exportní možnosti. Export tvořil v roce 1967 více než šedesát pět procent prodejů. Německý trh se snažil rozšířit neúnavným lobováním za podporou hudebního vzdělání. Ve zmíněné vlastní škole uvedl výukový program s cvičebnicí, kterou později převzaly další školy. V roce 1966 se podle ní učilo na čtyři milióny dětí. Někde byla tato metoda doporučovaná dokonce na vládní úrovni, například ve Francii. Wilfer zastával názor, že učení se hudbě dělá lidí lepšími a chytřejšími, a že hudba utváří osobnost.
Vedle podpory slavných umělců měl Framus vlastní kapelu Framus String Band, kterou vedl Heinz Reinhardt, který se také podílel na vývoji nástrojů. Později se k nim připojl již zmiňovaný Billy Lorento.
Billy Lorento > Bill Lawrence
Wilfer se spojil s tímto v té době nejslavnějším jazzovým kytaristou Západního Německa a dohromady vyvinuli první elektroakustickou jazzovou kytaru, která nesla Lorentovo jméno. Špičkový model tehdy stál čtyři sta padesát marek, běžná elektrická kytara se prodávala za sto padesát až dvě stě marek. Následovaly modely Hi-Fi-Six a Grand Star, tvarově gibsonky s různou velikostí těla a osazením snímačů.
Po úspěchu elektrického kontrabasu a také po uvedení modelu Fender Precision Leo Fendera v roce 1951 přišel Framus s vlastní odpovědí na potřebu trhu - nástrojem, který bude mít zvuk kontrabasu, ale velikost běžné jazzové kytary. Tak se v roce 1956 zrodila baskytara Star Bass.
Nástroj měl velký úspěch, zejména poté, co na něj začal hrát Billy Wyman z The Rolling Stones. Tato basa byla ještě s dutým tělem. Následoval model Hollywood Star Bass, který byl prvním modelem z Bubenreuthu s plným tělem. Série Hollywood byla silně inspirována Gibsonem, modelem Les Paul. Basa a první kytara měly sice dva výřezy a Framusem patentovaný šroubovaný krk s výztuhou, další modely se vzoru podobaly více. Brzy Framus představil také svůj první systém vibrata. Na konci padesátých let přišla vlna dixielandu a ani tehdy Fred Wilfer nezaváhal a na frankfurtském veletrhu hudebních nástrojů v roce 1957 uvedl vlastní bendža. Na úplném konci padesátých let se Framus pustil do úplně nové oblasti, když začal v licenci vyrábět jazzové bubny švýcarské značky Giannini. Souprava byla designovaná tak, aby bylo možné jednotlivé bubny seskládat do sebe, díky čemuž i tu největší sestavu bylo možné přepravit v pouhých dvou pouzdrech.
Firma rostla, a to jak v obratu, tak zisku. Vedle vlastní výroby se věnovala také velkoprodeji a prodeji výrobků jiných značek, případně licenční výrobě. Jak už bylo zmíněno, velký důraz byl kladen na export. V první polovině padesátých let přes devadesát procent smyčcových a čtyřicet procent strunných nástrojů bylo prodáno na export. Fred Wilfer osobně trávil hodně času na cestách a budoval potřebné kontakty a vztahy. 1958 založil pobočky v USA, exkluzivní distribuční síť zřídil i v UK.
Protože pro výrobu hudebních nástrojů je nejdůležitější znělé dřevo, Wilfer věnoval mnoho energie také tomu, aby obnovil vztahy se všemi dodavateli znělého dřeva. Houslaři v Lubech brávali jedli na svrchní stranu houslí a viol z českých lesů a Rumunska. Javor pak ze Slovenska a Bosny, exotické dřevo od importerů z Hamburku. Po válce bylo nutné najít i nové zdroje. Jedle a javor Framus bral z bavorských lesů, po měnové reformě bylo možné sehnat i exotické dřevo od importérů. Později Wilfer založil vlastní pilu a sklad dřeva v Rakousku.
Po zlatých létech padesátých firma dále rostla i v letech šedesátých. Framus postavil druhou továrnu v Pretzfeldu a stal se tak největším výrobcem kytar v Evropě. Jak již bylo řečeno, Framus si zakládal na inovacích, na špičkových propagačních materiálech a nevšední a nápadité prezentaci. Tak přišla například kytara Strato Melodie, která měla zdvojené melodické (tenké) struny. Wilfer vždy bedlivě sledoval konkurenci, zejména americké značky Gibson a Fender. Leo Fender byl skutečným inovátorem, který přišel s většinou zásadních inovací. Framus ale nechtěl kopírovat, nápady interpretoval ve vlastních řešení. Tak přišla na svět různá tremola a reprodukce známých tvarů těl a hlav. Vedle toho ale Framus představil také zcela vlastní vynálezy. Například kytaru Electrona. Ta měla vedle běžných snímačů u krku a u kobylky na prostřední pozici snímač speciální. Ten umožňoval nastavit zvuk pro každou strunu zvlášť.
Dále kytara nabízela tzv. stacatto damper, tedy jakési tlumítko, efektový přepínač frekvencí a efekt imitující zvuk varhan. Jiný model, SL1000, kytara s tenkým tělem, měl zase integrovaný obvod, který nabízel stereo výstup, wah-wah, zkreslení, delay, zesílení a další efekty. Vývoj probíhal i na poli zesilovačů. Strato Serie Comb měla lampový zesilovač 35-60 W, 12” reproduktor, třípásmové korekce a efekt vibrato a nabídku kytar rozšířil segment country a western kytar. Na jednu takovou, Framus Hootenanny, nahrál John Lennon v roce 1965 slavnou píseň Help. Na vlnu studentských rebelií v Německu designéři Framusu zareagovali pomalovanými Hippie Guitar a Hippie Bass. Framus spolupracoval také s Joem Silvou, soudobým nejlepším hráčem na bendžo. Silva dokonce pozval Wilfera do svého srubu ve Winsconsinu, kde ho údajně naučil o výrobě bendž vše, co věděl. Na tomto základě tak vznikly nové modely pro sólové hráče, model pro hru trsátkem a první v Evropě vyráběné dvanáctistrunné bendžo. Koncem šedesátých let, ve spolupráci s Billym Lorentem, který se stal obchodním manažerem pro US, uvedl novou sérii HiFi. Kytaru, basu, semiakustiku a odpovídající snímače. S Dynacordem vyvinul zesilovač HiFi Favorite a společnost Peiker doplnila sérii mikrofonem.
Léta sedmdesátá znamenala pro výrobce hudebních nástrojů velký obrat. Objevila se kvalitní produkce z Východu, hlavně z Japonska. Yamaha nabízela nástroje za ceny o třicet procent nižší než Framus. Wilferovy ambice vyrábět dvě stě tisíc nástrojů ročně se rozplynuly a výroba naopak klesla na zhruba sto tisíc nástrojů ročně.
Řada výrobců přijala úsporná opatření a začala se znovu orientovat spíše na smyčcové nástroje. Framus se rozhodl jinak. Fred Wilfer se svou ženou Ursulou založili značku IMS (International Music Supply) a pod její hlavičkou uvedli řadu dostupných kytar s plným tělem, které měly konkurovat československé a japonské produkci. Pod značkou Framus dále nabízeli pouze špičkové nástroje. Zájem o kytaru od roku 1966, který byl rekordním, ovšem dále pomalu uvadal. Japonská produkce začala válcovat evropskou. Nastupující recese situaci nijak neulehčila. Problémy se kupily. V roce 1968 byla zavedena DPH, zvýšila se cena práce a hodnotaexportního cla, a roli sehrál i nevýhodný kurz. I Framus musel přijmout úsporná opatření. Například implementoval elektronickou evidenci dat, která snížila náklady na zpracování fakturace a zefektivnila reportování o prodejích a stavu trhů. Souběžně s tím se Fred Wilfer zaměřil na hledání nových odbytišť. Ty našel v zemích Jugoslávie, ale také ve Skandinávii a Turecku. V roce 1971 oslavili ve Framusu pětadvacáté výročí založení, a to velkolepě a s optimismem. Koneckonců toho roku dosáhli miliónté vyrobené kytary. Impozantní číslo.
Framus ve snaze zvrátit nepříznivou situaci dále rozšiřoval své portfolio a výrobní kapacity. Na americkém trhu vynechal prostředníka a postavil vlastní distribuční síť. Uvedl novou řadu nástrojů Framus of Nashville, kterou vyvinul spolu s Billym Lawrencem a řadou dalších amerických muzikantů, včetně velmi slavného Cheta Atkinse. Pustil se také do stavby nové továrny v Kanadě. Spolu s Janem Akkermanem ve stejné době postavili špičkový signature model, který mimo jiné měl už zmíněný speciální snímač. Kytara se prodávala za obrovských 2150 marek a byla nejdražší kytarou, kterou kdy Framus nabízel. Ale byl to úspěch. Jan Akkerman byl totiž na začátku sedmdesátých let hudebními časopisy označován za nejlepšího kytaristu světa a jeho jméno mělo vysokou hodnotu.
Rostoucí mzdové náklady, prodlevy v platbách některých zákazníků po dobu až sto dní, obrovské skladové zásoby, vývoj Akkermanova modelu, investice do továrny v Kanadě a další poklesy v prodejích ale táhly Framus ke dnu. Nepomohlo ani drastické propouštění a další úsporná opatření. Situace byla neudržitelná. V polovině 1975 se Framus dostal do insolvence a přišel bankrot.
Jak na tu dobu vzpomíná syn Freda Wilfera, Hans-Peter Wilfer?
Vztah s otcem byl velmi napjatý, manželství rodičů bankrot rodinné firmy neuneslo. Žil jsem s matkou, otec se o nás nestaral. Bylo to složité období.
Proč jste v roce 1982 založil novou značku Warwick místo obnovení Framusu?
Distributoři mi v té době říkali, že zákazníci značku vnímají negativně. Možná to bylo proto, aby mi nemuseli vysvětlovat, proč nic neobjednají, ale tak to bylo. Pochopil jsem, že jestli chci pokračovat v odvětví výroby nástrojů, musím založit značku úplně novou, svou.
Mluvil jste o tom se svým otcem? Pomáhal vám?
Pro radu jsem nechodil za ním, ale za maminkou. Ta mi byla vždy oporou a rádcem. Vše, co jsem se naučil, jsem se naučil od ní. Vztahy s otcem jsme urovnali až 1989, kdy otec dostal infarkt a my ho vzali k sobě, abychom se o něj mohli starat.
Za bankrotem Framusu byla mimo jiné levná japonská konkurence. I dnes vytváří asijská produkce tlak na evropské i americké firmy. Jak ji vnímáte?
Tak to zkrátka je. Bez tvrdé konkurence by ale Framus ani Warwick nebyl, kde je. Já konkurenci nevnímám jako obtíž, je pro mě motivací dělat věci ještě lépe. Je to tvrdý boj, ale pro zákazníky to je skvělé. Když se daří udržet se na špičce, přicházet s dobrými nápady, které přinesou zákazníkům něco, co chtějí, zaplatí za to klidně vyšší cenu. Na druhou stranu ale i my vyrábíme některé nástroje v Číně, abychom je mohli nabídnout za dostupnější ceny. Ale i v Číně se snažíme udržet kvalitu. Není to snadné, ale nechceme na to rezignovat.
Proč si myslíte, že je regionu na pomezí západních Čech, Ašského výběžsku a Saska taková tradice výroby nástrojů? Předávají si tam lidé um+ní řemesla i dnes?
Je to úžasný cíp země a já jsem vděčný, že mohu v Markneukirchenu žít, protože nikde na světě není město s takovou hudební tradicí. Je ale nutné připomenout, že Markneukirchen by neexistoval, kdyby nebyly Luby. I dnes je tu vedle nás kytarářů řada menších výrobců houslí, violoncell a kontrabasů. Stále se tu tradice drží. A krásně se tu žije. Daleko od obrovských měst se všemi jejich problémy. Pokud má někdo rád výrobu nástrojů, není lepšího místa.
Moto vaší firmy je: „Není důležité vyrábět nástroje, v delším časovém horizontu je důležité vytvářet zákazníky.“ Mívali jste firemní mateřskou školku a také hudební školu, jak to je dnes?
Před šesti roky jsme založili Bass Camp, který je jak pro začátečníky, tak pro profesionály. Jednou ročně se tak sejdou lidé, aby se vzájemně inspirovali a zlepšovali se. Vlastní školku nyní nemáme, ale dlouhodobě podporujeme místní školku a gymnázium.
Váš otec začínal jako houslař. Jak vnímal změnu výrobního programu od houslí k elektrickým kytarám?
Otec začínal jako obchodník, v prvních letech nakupoval nástroje v Lubech a Markneukirchenu a prodával je americkým vojákům. Až pak začal budovat svou firmu, už v Německu. Myslím, že v poválečné době se hodně změnily hudební preference, a tak to byla změna přirozená.
Jaká byla spolupráce s Billym Lawrencem?
Bill Lawrence, v Německu ještě pod jménem Billy Lorento, s Framusem vyvíjel kytary a snímače. A pod jeho dohledem se to naučili další lidé, například Joe Marinic, který si později založil značku Shadow, nebo Vlado Hansal, vlastník MEC Pickups. Bill Lawrence dokonce pracoval v Schaller Electronics. Je to mimořádně nadaný a univerzální vynálezce.
Warwick a Framus jsou velké značky, do jaké míry jste i dnes zapojen do vývoje a výroby?
Plně jsem byl zapojen do roku 2007, kdy do firmy přišel Marcus Spangler. Ten ode mne převzal zodpovědnost za vývoj a výrobu. Samozřejmě i dnes přijdu tu a tam s nějakým nápadem, ale hlavní odpovědnost je na Marcusovi.
Kde myslíte, že bude Framus a Warwick za pětatřicet, respektive sedmdesát let? Jaká je vaše vize?
Má vize je stejná, jako když jsem začínal. Stále miluji to, co dělám. Pracuji sedm dní v týdnu, protože mě to baví, naplňuje mě to a cítím se požehnaný, že mohu dělat to, co mám rád. Za nějakých pět až deset let bych rád firmu předal svému synovi Nicolasovi. Předal mu ji v dobré formě, s vírou, že ji bude vést se stejným nadšením, jaké mám já. Věřím, že mě Framus i Warwick přežijí. Výroba nástrojů je požehnání.
Jaká je budoucnost kytar a bas? Kam se budou vyvíjet?
Možná bude hrát méně lidí, protože naučit se hrát na nástroje není snadné. Ale dokud bude lidstvo na zemi, vždy tu budou lidé, kteří budou hrát, protože nic vám nedá tolik, jako hra na nástroj. Takže i kdyby se celé odvětví výroby nástrojů nějak změnilo, vždy budou existovat lidé, kteří budou milovat hru na dobrý nástroj.
V čem se Framus a Warwick liší od ostatních výrobců?
HPW: Jsem hluboce přesvědčen, že zákazníkům dodáváme mimořádné produkty. Nepracujeme pod tlakem, v našich dílnách se soustředíme na špičkovou kvalitu. Cokoliv děláme, děláme naplno.
Marcus Spangler(dále jen MS): Myslím, že hlavně inovacemi a zaujetím pro detail. Když se podívám deset let zpátky na to, co jsme vymysleli a implementovali, vidím, že jsme napřed. A neustáváme, stále přemýšlíme o technických řešeních, kterými bychom mohli naše nástroje ještě vylepšit. V tom je velký rozdíl, řada firem vyrábí své nástroje stále stejně.
Jak si vybíráte umělce, se kterými spolupracujete?
HPW: Jednoduše, oni chodí za námi.
Jak vůbec taková spolupráce vypadá?
MS: Je to jako s jinými vztahy, začíná to jako přátelství, které se v ideálním případě promění v manželství. Na začátku se oťukáváte a jste trochu stydliví. Pak hodně posloucháte a tím se o tom druhém více dozvídáte. A výsledkem je nový nástroj. Samozřejmě to je někdy snazší a jindy těžší. Pro mě je zásadní pochopit, co je pro daného umělce důležité. A k tomu musím tiše a trpělivě sedět a poslouchat. A pak chodit s nápady a zjišťovat, zda jsme se pochopili, a co případně udělat jinak.
Plánujete při příležitosti oslav výročí nějaké speciální modely?
HPW: Warwick dělá každý rok limitovanou edici. Obvykle pouhých padesát kusů čtyř až pěti modelů Masterbuilt a sto kusů čtyř nebo pěti modelů Teambuilt. Tento rok všechny ze série Thumb. Vždy to je unikátní a exkluzivní, nemám rád, když značky dělají speciální modely pořád dokola, jen aby nahnali prodeje. Vše co děláme, musí dávat smysl našim zákazníkům a fanouškům, nemůže to být masová produkce.
Marcusi, co to znamená být designer nástrojů? Říká se vám Mr. Custom Shop, mohl byste našim čtenářům přiblížit svou práci?
MS: Je to týmová práce, mám kolem sebe skvělé lidi, sám bych to nikdy nezvládl. Mám na starosti modely Custom Shop, od zadání do výroby až po finální kontrolu. O většinu činností se stará můj tým, ale některé činnosti dělám přímo já. Třeba pražcování hmatníku, který je upraven saténovým lakem, ale někdy taky jezdím ještěrkou a probírám se dodaným dřevem, abych vybral skvělý kus. A samozřejmě je to spousta plánování a organizování.
www:
www.warwick.de/en/Framus-.html
