První pondělí v měsíci září zahájil Hans-Peter Wilfer, majitel firmy Warwick, druhý ročník basového workshopu s názvem BassCamp 2013. S velikou radostí jsem přivítal možnost účastnit se této akce a podělit se s vámi o zážitky a dojmy, o které rozhodně nebyla nouze.
Po pondělním obědě jsem usedl do auta a vydal se směrem západ. Město Markneunkirchen, sídlo firmy Warwick, se nachází v srdci horního Vogtlandu čítající něco přes sedm tisíc obyvatel a na svých stránkách se prezentuje jako hudební město. A opravdu. Najdeme zde dokonce tři hudební muzea.
Ve stylové restauraci AlpenHoff s pódiem obloženým aparáty a nástroji Warwick se na uvítací party sešlo osmdesát basáků z celého světa prahnoucích po informacích z oblasti nízkých frekvencí. Jejich přísun mělo zajistit šestnáct hvězdných osobností basového světa. Po hodině rozkoukávání a seznamování se konečně objevila ve dveřích první známá tvář - Stewe Bailey. Vždycky jsem měl pocit, že Stewe používá nějaké speciální baskytary s dlouhou menzurou. Není tomu tak, basy má Stewe standardní, ale není zrovna čahoun. Vzápětí dorazil Victor Wooten se synem Adamem a bratrem Regi Wootenem. Následoval Stu Hamm, Leland Sklar, Antonela Mazza, John Patitucci, Jonas Hellborg, Andy Irvine, Alphonso Johnson, Gunther Gebauer, Helmut Hatler, Wofgang Schmid, John B. Williams, Dick Lovgreen a Victor Brandt.
I přesto že jsem z programu věděl, kdo přijde, seděl jsem a přemýšlel, jestli se mi to nezdá. Vidět tyto muzikanty pohromadě, sedět vedle nich, na cokoli se moci zeptat, a dokonce si s nimi dát jam... No, prostě basácký ráj.
Po večeři se na pódiu objevil Andy Irvine s bubeníkem a začalo se hrát. Během večera si zahrálo několik odvážných žáků a nakonec se zapojili i Wootenovi. Improvizovalo se převážně ve stylu soulu, funky, jazzu a během jamu byla k vidění i sestava čtyř sólujících baskytar. Všechny překvapil malý Adam Wooten na bicí, který má ve svém věku dvanácti let naprosto úžasný timing a feeling. O něm ještě určitě uslyšíme. Jamovalo se každý večer.
Od úterý do pátku probíhal vlastní workshop. Žáci byli rozděleni do pěti tříd. Každý měl ve třídě k dispozici malé basové kombo. Každá třída absolvovala postupně s každým mistrem basů jedenapůlhodinovou lekci. Dvě dopoledne a dvě po obědě.
Předpokládal jsem, že se naučím spoustu technických fíglů, že nás každý naučí něco ze svého umění, ale o to tu nakonec vůbec nešlo. Celý týden se nesl v duchu filosofie hraní. O čem muzika je, jak se dělá, jak fungovat s ostatními muzikanty v kapele.
Na úvod každé lekce mistři předvedli s nástrojem v ruce svůj styl hry. Každý pak přidal svůj životopis, s tím jak se k muzice dostali. Něco se i zahrálo a samozřejmě se mohl kdokoli na cokoli zeptat. Basoví profesoři byli celý týden připravení odpovídat na všechny otázky a s čímkoli kolem baskytary poradit.
Troufám si konstatovat, že poslání workshopu bylo splněno - většina žáků pochopila, že pokud si nesrovná muzikantské myšlení správným směrem, není technika k ničemu. Po týdnu jsem došel ke zjištění, že právě přístup k hudbě a její vnímání všechny tyto basové hvězdy spojuje.
Mimo času stráveném s lektory byly celý týden žákům k dispozici prostory recepce a reprezentační prodejny. Po stěnách veřejně přístupných míst firmy jsou rozvěšeny „signované“ modely baskytar firemních hráčů. V reprezentační prodejně jsou pak umístěny desítky „custom shop“ nástrojů v cenách blížících se čtvrt milionu korun. Všechny tyto nástroje byli celý týden k dispozici.
Na sobotu byl připraven den otevřených dveří. Na nádvoří vyrostla během pátku profi stage a objevilo se pár stánků s občerstvením. Od sobotního dopoledne se na pódiu vystřídalo několik kapel různých stylů až po závěrečné show německého Ramstain revivalu. Na Ramstain revivalu mě zaujala pyrotechnická sekce, kdy pět členů týmu půl dne připravovalo výbušniny, různé prskavky, plamenomety a natahovali metry drátů k desítkám bezdrátových ovladačů. Z takto, kilogramy výbušnin a hořlavin „vytuněného“ pódia, celou produkci stále něco létalo, hořelo, vybuchovalo. Jak není hudba Ramstainů můj šálek kávy, tak za show, kterou předvedli, palec nahoru.
Večer se konala finální party, na kterou přijeli další vzácné osobnosti, jako T. M. Stevens, Guy Pratt, Tetsuo Sakurai, Divinitty Rox a další. Hans-Peter Wilfer oficiálně všem poděkoval a ukončil BassCamp 2013. Následně předvedli všichni mistři dohromady profesionální jam. Wofgang Schmid představil Bass Orchestra. Nacvičil s deseti žáky několik skladeb. Nejvíce jistě zaujala brazilská samba Jamajah, ve které došlo i na zpěv všech hrajících basáků. Poté bylo již pódium vyhrazené funky revivalu Jamiroquai, který bavil celou společnost do časných ranních hodin.
V neděli, když jsem nasedal do auta ke zpáteční cestě, jsem si uvědomil, jak ten týden rychle uplynul. Těch pár dní strávených mezi muzikanty z celého světa, basáčky i mistry basů mě určitě v posunulo hodně dopředu. Ani ne tak v technice hry, ale hlavně v muzikantství. Možnost sledovat ruce svých vzorů při hře „in natura“ dá muzikantovi také hodně. Zvlášť když se mohu hned na všechno zeptat. No prostě, jezděte na takové akce. Je to super.
