Vypráví se, že se Ódin, přední severský bůh, se zavěsil na světový strom Yggdrasil, aby získal vyšší vědění. Visel tam devět dní a nocí, proklán oštěpem, obětován sám sobě a v tomto transu přesahujícím smrt, nalezl runy...
Wardruna
Strážce tajemství/Ta, která šeptá
Čas od času není od věci odložit dálkový ovladač od audio systému, případně vypnout sluchátkový zesilovač, pověsit sluchátka na hřebík a ponořit se do hudební nahrávky z méně tradičního úhlu poslechu. Existují vzácné hudební projekty, které přímo svádějí k toulkám po přilehlých (v mém případě jizerských) hvozdech a kopcích, a nejsem dalek od přesvědčení, že v případě Wardruny jde doslova o nutnost, která by měla být uvedena malým písmem v doprovodném bookletu. Podívejme se společně na svébytný projekt, který vzácně vyčnívá z dnes tolik provařené pagan/folk/viking škatulky, která v posledních letech zažívá nebývalý rozmach a bohužel přetéká i mimo hudební scénu.
Znáte to sami: Neoholení Rumcajsové s Thórovým kladivem na krku, chlemtající pivo z papundeklového rohu, vzývající heslo „Ódin, pivo, folk ‘n’ roll“. Viking z Řáholce non plus ultra! Nouze není o pravověrné Seveřany z Austrálie, jak jsem se nedávno dočetl v jednom tuzemském magazínu, a výjimkou nejsou ani samozvaní runoví mistři a odborníci na výklad skaldských básní. Jednoduše napsáno: Je třeba nemilosrdně oddělit kvalitu od plev; tedy v případě, že o kvalitu stojíte. Předpokládám, že jako čtenáře Muzikusu vás zajímá především kvalita.
Runa
Tajemství/Znalost/Hádanka
Ponechám-li stranou letitý švédský monument Bathory, zaslouženě dlící po boku samotného Ódina, a slušnou řádku pamětihodných alb z první poloviny devadesátých let, zůstává Wardruna se svým přístupem ke zmíněné hudební odnoži unikátem. Ačkoliv nelze nevypíchnout některé klenoty z poslední desetiletky, které nestaví svůj repertoár jen na moři piva a drsných, Severem ošlehaných rádoby textech. Přes nesporné kvality některých umělců mě ale přesto zajímá ještě o řád vyšší, živočišnou jiskrou nabitý, nevšední zážitek z pera zasvěcených - novodobých skaldů. Chci slovům i hudbě porozumět, prožívat ji v plné šíři, s vědomím, že před sebou nemám pouze vyumělkovaný konstrukt, ale kus zatraceně podmanivé historie. Chci být uchvácen do tenat přírody, která bezesporu je neoddělitelnou součástí folkových textů, chci být okouzlen krásou božské Freyji, třást se před Naglfarem (lodí z nehtů mrtvých), Jörmungandrem (obřím mořským hadem) a nasát z moudrosti runových mistrů. A přesně takový unikátní prožitek se nabízí, navléknu-li toulavé boty, vyčistím svou mysl a dám-li prostor konceptuálním deskám Runaljod: Gap Var Ginnunga (2009) a Runaljod: Yggdrasil (2013).
V pravdě originálním to počinům. Neznám mnoho hudebních těles, která by za účelem svých nahrávek trávila roky studiem historických pramenů, objevováním tajemství run či rozjímáním v horách, zcela odtržena od „civilizace“. Kolik máte ve své diskografii skupin, které dle prastarých technik severských národů vyčinily jelení kůže, kosti a rohy, aby z nich následně zhotovily vlastní perkusní a dechové nástroje nebo utratily nemalé sumy za historické kousky? „Jeden z nejdražších z přírodních nástrojů, jaký jsem koupil, je ,jazykový roh‘ (kozí roh s rákosem) za 850 dolarů. Ale není to ještě tak hrozné v porovnání s tím, co zaplatím za slušnou kytaru a bicí soupravu,“ tvrdí Kvitrafn, zakladatel Wardruny, bývalý bubeník rarachů Gorgoroth, Jotunspor, Sahg aj. „Šamanské bubny si vyrábím sám; před jejich používáním je nechám projít příslušnými, jim vlastními rituály. Celý proces práce s kůží zvířat, její příprava, je pomalá cesta, která vrací zvíře zpátky do života.“
Ginnungagap
Propast se otevírá
Za norským projektem Wardruna, stojí Seveřan, multiinstrumentalista a znalec historie - Einar „Kvitrafn“ Selvik (*1979, Bergen, Norsko). Někdy kolem roku 2002 vzniká idea a o rok později i první pokusné nahrávky Wardruny, za účasti zpěvačky Lindy Fay Helly, na kterých Kvitrafn zúročil své nadšení pro práci s runami a šamanismus. Od prvních krůčků, zahrnujících pouze éterické Lindiny vokály, šamanské bubny a chrastítka, koncept Wardruny úspěšně rozvíjejí společně s další, nikoliv neznámou, skandinávskou osobností, Kristianem „Gaahlem“ Espedalem, velkým znalcem run, nordické historie a tradic. Tematicky se okruh nahrávek opírá o zhudebnění severských runových znaků (konkrétně dvacetičtyřznakový starší futhark), jejich podstatu, symboliku a proměnu v čase. „Runy žijí svým vlastním životem a posluchače provedou různými zkušenostmi a závěry. Mám svou osobní interpretaci, ale chci posluchače ovlivňovat a vést jen do určité míry, nebudu jim vyprávět konkrétní příběhy... Stručně řečeno, je pro mě šamanismus a animismus jedním z úhelných kamenů mé víry a duchovní cesty,“ svěřuje se Kvitrafn.
Zaujala vás severská mytologie či zmíněná runová problematika a nevíte kde začít? Vyzkoušejte velice pěkně napsané knihy od naší přední nordistky paní docentky Heleny Kadečkové - Soumrak bohů: Severské mýty a báje či nejkvalitnější knihu o runách vůbec Runy: Historie, dešifrace, výklad od Larse M. Enoksenave výborném překladu Terezy Janouškové.
Niflheim a Múspell
Když se střetnou živly
Hlavní myšlenkou a smyslem Wardruny je oživení starých tradic, myšlenek, hudebních nástrojů a postupů, ruku v ruce s posílením dávných kořenů v kulturním, hudebním a kultovním kontextu. (Zde vidím sympatickou paralelu s albem Nordavind taktéž norského projektu Storm, kterým v polovině ‘devadesátýchlet „šokovali“ black metalové fanoušky frontmani Satyricon a Darkthrone.) K těmto vyšším, ctnostným cílům jim napomáhají nejen koncerty na zajímavých místech (například vystoupení před 1100 let starou lodí Gokstad v muzeu vikinských lodí v norském Sandaru), ale především pak samotné uchopení celého projektu. Ať už jde o autentické zvuky a ruchy přírody (plápolání ohně, praskání větviček, vrzání kmenů stromů, obřadné rytí do skály, zurčení potoků, zvuky ptáků či šlépějí v trávě), využití rozmarů počasí (vítr, déšť, hromy), fauny (skřehotání havranů, vytí vlků), specifické konstelace podmínek při nahrávání, souvisejících s konkrétní runou, nebo používání ručně vyrobených či historických nástrojů (bubny potažené jelení kůží, obřadní bubny, tagelharpe - norské housle, housle hardanger, kraviklyra, lur, ústní harfa, flétna, kozí roh, kosti aj.). Všechny tyto prvky jsou pečlivě vetkané do bohaté hudební krajiny a jsou doplněné podmanivými šepoty, extatickými výkřiky, sborovými zpěvy ve staronorštině, které znějí majestátně a velice vkusně zapadají do hudebního konceptu.
Osobní/rodná runa Einara „Kvitrafna“ Selvika je NaudiR (Naudiz), tedy „nouze“ či „nezbytná potřeba“. Tuto velice „depresivní“ runu má Kvitrafn vytetovanou na levé paži. Byl-li tento znak vyškrábán nehtem, měl sílu pomáhat; smysl runy osciluje mezi pomocí a potřebou přežít.
Hlidskjálf
Na trůnu bohů
Hlavní přísadou v divotvorném kotli, ve kterém tito sveřepí a hloubaví Norové připravují své opusy, je jednoznačně právě výše popsaná autenticita, která ruku v ruce s lyrickým konceptem stojí za výslednou podobou doposud neuzavřené trilogie Runaljod. Mnohokrát jsem při procházkách podzimními sluncem projasněnými či sněhem pokrytými lesy přemýšlel, čím je vyznění Wardruny natolik expresivní a unikátní. Čím se liší od nepřehledného hejna supů, povrchně parazitujících na severské mytologii? Po mnoha hodinách poslechů, jsem dospěl k jednoznačnému závěru: Odhlédneme-li od nezbytné práce ve studiu, Wardruna z devadesáti procent přináší krystalicky čistou esenci přírody, mystiky a oslavy pohanství. Tento zvukomalebný extrakt matky přírody v sobě naprosto přirozeně a nenásilně kombinuje rozmanité zvuky naturálních krás s texty ve starobylé norštině. Žádná hudební berlička či sebeoslavnější kritika nedokáže dost dobře přiblížit intenzitu prožitku, který Kvitrafn a spol. rozehrají na ploše jen o něco málo přesahující šedesát minut.
O měřítku kvality, hloubky a komplexnosti jejich hudby vypovídá také důsledná příprava a počet vydaných nahrávek. Prvních osm run na Runaljod: Gap Var Ginnunga bardové „rozluštili“ po dlouhých pěti letech (2003-2008), zatímco tajemství dalších osmi znaků „vyjevili“ na druhém albu Runaljod: Yggdrasil až v květnu 2013. Což není výtka; ba naopak tuto skutečnost považuji jednoznačně za přednost a důkaz, že od Wardruny se žádných povrchních folkových rychlokvašek nedočkáme. „Nebudu říkat, co jiní mají nebo nemají dělat, ale všiml jsem si, že ve folkovém žánru, stejně jako v jiných žánrech, je stále méně a méně kapel a umělců, kteří by přikládali jakýkoli hlubší smysl své práci. Převzali postupy, ale nekladou žádné nároky; posluchač zůstává v mnoha ohledech pasivní. V konečném důsledku to takhle podobně chodí v popovém průmyslu,“ posteskl si Kvitrafn a má zcela bezpochyby pravdu. Ovšem podmanivost nahrávek Wardruny budete muset odhalit jen vy sami. Nejlépe pak v právě se probouzejícím lese za ranního kuropění.
Diskografie:
Runaljod: Gap Var Ginnunga (2009)
Runaljod: Yggdrasil (2013)
www:
