Pinkfloydovský fenomén The Wall je asi jen těžko přehlédnutelným audiovizuálním projektem v dějinách rockové hudby. Díky baskytaristovi Filipu Benešovskému a jeho přátelům se historie stala současností a Zeď byla v roce 2002 znovu postavena. Koncert The Wall 2002 proběhl 23. 1. 2002 v pražském klubu Futurum a dostalo se mu hojného publika. Představení věrně kopírovalo příběh Pinka z filmu The Wall a během show se vystřídalo na pódiu přibližně pětadvacet hostů. Tento koncert byl nadmíru vydařený, plný divadelních vtipů a doufám, že stejně pozitivní pocity sdíleli všichni, kteří toho večera byli při tom, když se stavěla "Zeď". Zeptal jsem se Filipa Benešovského, co se dělo v zákulisí.
Co jsi od koncertu čekal?
Nic. A to bylo na tom to hezké. Podílela se na tom spousta muzikantů, kteří něco umějí, a všichni do toho šli s tím, že za to nic nebude. To bylo hezké.
Jak dlouho to trvalo od prvotní ideje ke koncertu?
Vymyslel jsem to loni na jaře a s přípravami jsme začali v září.
Na koncertě jste použili hodně samplů s ruchy.
Celý zvuk na pódiu byl kvadro. Všechny ruchy šly z pódia ve stereu, ale museli jsme udělat remixy, takže tam byly další dva mixpulty. V jednom se mixoval dětský sbor a v druhém klávesy. Hammondky se snímaly zvlášť dvěma mikrofony a ostatní ruchy, které jsme natočili v Plzni, byly mono. Tyto ruchy šly do levého kanálu (směrem k posluchačům) a to samé do pravého (dozadu), tím pádem fungovalo kvadro samo od sebe. Zvukaři byli skvělí.
Vstupné bylo docela vysoké (200 Kč), byl koncert výdělečný?
Nebyl vůbec výdělečný. Prodělal jsem asi tři tisíce, což je vlastně legrační. Koncert měl hodně sponzorů, bez kterých by se to nemohlo uskutečnit. A cena vstupenky byla ještě malá, protože deset korun z každé vstupenky si vezme předprodej sám pro sebe a ze zbytku jde polovina klubu. Ostatní jsme dostali my, ale pak se musí vzít v úvahu ještě půjčovné za tvárnice, doprava. Vydělali jsme 28 140 Kč a jen videoprojekce stála 11 500 Kč. A to byla prosím s osmdesátiprocentní slevou!
Díky moc za rozhovor.
