Dá se říci, že tento textař píše pro drtivou většinu hvězd naší pop music - namátkou jmenujme Karla Gotta, Petru Janů či Leonu Machálkovou, podílel se i na repertoáru Olympicu, Václava Neckáře, Waldemara Matušky, Marty Kubišové, Heleny Vondráčkové, Yvonny Přenosilové, Petra Nováka, Věry Martinové, je autorem textů např. muzikálu Pomáda a Hříšný tanec, muzikálů uváděných v Hudebním divadle v Karlíně Zasněžená romance, Klec bláznů, Viktor-Viktorie a dalších. Spolupracoval např. s hudebními skladateli Angelo Michajlovem, Karlem Svobodou nebo Ladislavem Štaidlem. Z rozhovoru s prvním z významných textařů, s nimiž se budete na této dvoustraně postupně seznamovat, ovšem mimo jiné vyplynulo, že nemá zvláštní "psací návyky" jako pracovat v určitou denní dobu, jeho časový a pracovní program je tudíž velmi nepravidelný. Svoje volno věnuje sportu - nejraději lyžuje, a kromě bohaté tvůrčí činnosti je členem poroty na muzikálovou cenu Thálie a místopředsedou Ochranného svazu autorského.
Nemohu se vás na začátek nezeptat, jak jste se vlastně dostal k textařskému povolání.
Já jsem psal, jako většina z nás co píšeme, básničky pod lavicí ve škole. Ve vedlejší třídě tehdy zakládali rokenrolovou kapelu, pro kterou jsem začal dělat texty. Jmenovala se Sputnici. Pro ně jsem napsal asi sto věcí, které se většinou hrály, ale nikdy nebyly na deskách, aspoň ne v jejich podání. Něco nahrál pak třeba Karel Gott. Sputnici vznikli v padesátém devátém, takže od toho roku publikuji.
A když přeskočím rovnou do současnosti - na čem pracujete v poslední době, případně co připravujete?
Čerstvě dvě věci, které teď dopadly dobře, to bych se pochlubil. Dělal jsem texty k muzikálu Kristián, podle toho předválečného filmu. Měl premiéru v Brně a měl úspěch. Pak jsem napsal asi polovinu textů na desku Karla Gotta, který si zavzpomínal - teď nechci říct na svoje lepší časy, abych neurazil - ale cítil zase touhu zazpívat si s "živými" muzikanty, kteří hrají na hudební nástroje, a udělal swingovou desku s Felixem Slováčkem, která se mi hrozně líbí, a jsem rád, že jsem na tom dělal. Je taková přirozená. Musím říct, že Karel Gott mi vždycky strašně mluvil do textů a chtěl všechno možné opravovat, že tohle mu tam nejde a tak, a tady jako by zázrakem všechno, co jsem přinesl, tam rovnou nazpíval. Bylo to takové nějaké souznění.
Mohl byste popsat svoji pracovní metodu?
Většinou se píše na hudbu, a pokud je to navíc překlad (i originály teď hodně dělám) pro dabing pro děti, tak ten překlad musí být dost přesný, protože co ty figurky říkají, musejí říkat i v češtině, že, a kromě toho to musí sedět na tu hudbu i hubu. Člověk si pouští melodii, prohlíží si noty, snaží se chytit si tu náladu - a je to bitva, vždycky se tam nějak vejít.
No dobrá, já jsem myslela, že prozradíte taky takové věci, jak dlouho vám třeba trvá práce na přebásnění muzikálu, nebo otextování písničky, pokud se to vůbec dá určit, jestli máte oblíbenou denní nebo noční dobu, kdy se vám lépe pracuje.
Je jasné, že vždycky, když už to nejvíc hoří, tak to jde rychleji! Musí to člověk nejdřív vstřebat do sebe a pak se dá v tahu udělat muzikál za nějaký měsíc dva, ale nejdřív musí člověk s tím režisérem nebo spoluautorem zjistit, jak to tam má být. Na Kristiánovi jsme dělali skoro rok, jak jsme se scházeli. Můj přítel Vrba, když se ho zeptají, jak dlouho to psal, říká: "Celý život!" Je důležité dostat první nápad, a když přijde, vnitřní tlak vám nedovolí to nedopsat, pak už je to boj sama se sebou a s tou věcí, s jejím dokončením. Ale někdy ten základní nápad nepřijde nebo nepřijde dobrý, a pak to třeba i člověk odřekne a musí to udělat někdo jiný, to se taky někdy stane. Takže to se nedá měřit na čas.
Stalo se vám, že jste musel zakázku odříct?
Mockrát. Nebudu teď říkat, co je to za písničky, které udělal někdo jiný. (smích) Ale častěji se stane, že se mi to povede, alespoň tak, aby to vydali.
Jaké jsou tedy potřeba předpoklady - když pominu zvládnutí řemesla - a podmínky, aby se dneska v Čechách člověk uživil jako písňový textař?
Těžko vám poradím, nikomu neradím se do toho pouštět, ale zároveň nechci nikoho odradit. I v té době, kdy jsme začínali my (a bylo nás asi míň), tak to bylo velice těžké a první léta byla hrozně hubená a chudá, když jsme se na to vrhli. Já jsem třeba nechal studií, Pavel Vrba, můj kolega, nechal zaměstnání, a teď jsme samozřejmě neměli co jíst, naše maminka nám vždycky nechala něco k obědu a pár let jsme se takhle protloukali. Takže věřím, že to dneska nebude o moc lehčí. Citoval bych teď nevím koho, ale nevymyslel jsem to sám, že "štěstí přichází na lehčí dobu", vlastně jakoby náhodou, ale musí být člověk k něčemu připraven a musí to chtít. Někdy urputný tlak nepřináší úspěch, ale když člověk pořád dělá a pořád to, co chce, tak si ty spřízněné lidi najde, nebo oni si najdou jeho. Textař nemůže psát sám. Musí se spojit se zpěvákem, se skladatelem, s nějakým režisérem. Je to vždycky týmová práce a je dobré, když se mu podaří najít lidi, kteří jdou do toho s ním. A pokud on sám není producent, tak si musí najít producenta a tak dál.
Vedete také první ročník studentů na textařském oddělení VOŠ Jaroslava Ježka, řeknete mi nějakou zajímavost z vaší nynější pedagogické praxe?
Můžu jenom potvrdit, že jsem dost špatný pedagog, ale že ty hodiny jsou docela prima, protože je právě nevedu tak přísně jako třeba Ladislav Kantor, ale vystupuji spíš jako starší spolupracovník, vedu to spíš jako workshop. A už jsem se to zase trošku naučil, od té doby, co jste chodila vy (smích).
A který hudební žánr vás baví textovat a který naopak není váš oblíbený?
Vyrostl jsem v rokenrolu a ten mám samozřejmě pod kůží. Teď jsem najednou dělal swingový věci, už shledali, že jsem natolik dospělý, že to taky můžu dělat, k té šedesátce (smích). Já mám hlavně rád, když je to "nějaký žánr", to může být třeba i polka nebo charleston, když to má svoji atmosféru. Špatně se mi dělají taková ta "sanrema", festivalové věci, okázalé, to je mi cizí. I když, i to se povedlo, že mě k tomu někdy dokopali, ale tohle nevyhledávám. Rád dělám samozřejmě pro divadlo a filmy, kde se vyskytují nějaké charaktery a člověk je v tom textu volnější, nejsou tam ty přísné zákony pop music, toho obchodu. Pro děti teď hodně dělám dabing, seriály Medvídek Pú, Herkules a další.
S jakými překážkami jste se potýkal v době svých začátků?
Tak to bych bohužel musel mluvit o politických tlacích. Když jsme začínali, dělali jsme rokenrol a to byla vlastně diverze. Takže jsme se s tím potýkali, byli jsme schovaní pod nějakým závodním klubem, i ten název jsme měli krycí, Sputnici, i když původně to bylo podle Bill Haley and His Comets. Jenom jsme nedělali komety, ale jiná tělesa. Ale pak nás z toho závodního klubu vyhodili, když zjistili, co vlastně hrajeme, a tak jsme se schovali pod vysokoškolský klub a hráli jsme třeba na Praze 3. To jsme dostali zakázáno, tak jsme - naštěstí v tom měli taky binec ty komunisti - zase chvíli hráli na Praze 4, než nám to zakázali, a tak dokola. Když jsme nahráli do rozhlasu pásek, smazali ho na příkaz ÚV, a tohle se táhlo. Pak jsem byl poměrně "hodnej", jenže v osmašedesátým jsem byl na chvíli hrdinou, pak v normalizaci jsem taky podlehl jako ostatní, tak na mě vytáhli ty věci z osmašedesátého roku a pár let jsem nesměl publikovat. Kradli nám minulost a nedopřávali budoucnost. Kromě toho a kromě konkurence i rodina těžce nesla, že se člověk věnoval téhle činnosti. Hlavně byla na překážku ta socialistická cenzura. I když na ta šedesátá léta nejradši vzpomínám, tak vlastně byla dost těžká.
Kteří textaři vás tehdy zaujali?
Už od dětství písničky Osvobozeného divadla, ty jsme měli doma, dost velký komplet, na tom jsem vlastně vyrostl. A potom z mých starších současníků zejména Pavel Kopta, Jaroslav Jakoubek, to byli i moji starší přátelé, samozřejmě bych musel jmenovat i Suchého, Zdeňka Borovce.
Jak jste daleko se svojí vzpomínkovou knížkou.
Odkud víte, že mám psát nějakou knížku? Nejsem daleko. Bohužel je ten můj nakladatel zklamaný, poněvadž jsem s tím moc nepohnul.
A plánujete ji dokončit?
Měl bych, ale když já si nic nepamatuju. (smích)
Tak trošku do mlýna z jiné vaší činnosti - co obnáší funkce místopředsedy OSA?
Strašně mě to v současné době zatěžuje, protože dochází i k ostrým střetům, nikdo nechce platit autorům - jak se říká "nejvíc peněz se utratí placením" - autoři jsou považováni za něco méněcenného, nějaké duševní vlastnictví, to u nás není moc vžité. Takže to není jenom formální funkce. Příští období už ale nevezmu, protože s předsedou Lubošem Andrštem, jazzovým muzikantem, už jsme z té OSA úplně hotoví.
Nějaký konkrétní příklad proč?
To bohužel nemůžu momentálně říct. To je zatím tajné. Konkrétně teď visí ve vzduchu velký skandál a nesmím říct jaký. Třeba se to ještě smírně vyřeší.
Tak to doufám, přeji hodně štěstí a děkuji za rozhovor.
I. díl - Dlouhá krátká, krátká dlouhá
Tak prosté, jak by se dalo usuzovat z titulku, to s textováním zajisté není. Jsou a budou muzikanti textující si sami své písničky, kteří mají za to, že tam ta slova "vždycky nějak nacpou", podle toho, "jak to tam prostě slyšej". Byť není vyloučeno, že mnohé pokusy toho druhu se setkají s úspěchem, některé náležitosti si ale přece jen bez předchozího teoretického poučení nemusí zpočátku vůbec uvědomit, ač po muzikantské stránce "slyší dobře". Také těmto kouzelníkům pokustónům je určen následující orientační běh po stopách techniky textařského řemesla.
Nebudeme pátrat, o čem by písňový text měl či neměl být - navíc to není pro tvůrce údajně relevantní otázka - ať je o čemkoli, je buď dobrý, nebo ne. (A jaká jsou vůbec kritéria pro to určit, který text je dobrý? Ale to už bychom napoprvé zabředávali, až bychom zabředli a měli toho po krk, takže zvolna.) Nepůjde o emoce ani případná geniální sdělení, pátrat budeme prvotně po technických a formálních předpokladech, z kterých můžeme vycházet, zajímá-li nás, jak by měl text být "udělán".
Materiálem, z něhož je každé textařské dílko vystavěno, je jazyk a práce s ním má své zákonitosti. Pokud budete ve svém tvůrčím vybavení kromě talentu disponovat určitými racionálními nástroji, jejichž pomocí lze dostát požadavkům na "řemeslnou" kvalitu, máte velikou naději napsat dobrý text. Pravidla se pochopitelně odvíjejí od specifik a charakteru příslušného národního jazyka, v němž má text vzniknout. A slovo, které nás v tomto případě také určitě nemine, je poezie. Stručně řečeno, je nutné míti jisté znalosti z teorie verše, čili povědomí o rytmu, metru, přízvuku, délce, intonaci, rýmu, a tím to zdaleka nekončí.
Víme, že v češtině se vyskytuje přízvuk vždy na první slabice slova. Typickým je pro ni tzv. sylabotónický verš, což značí, že počet slabik ve verši je uspořádán podle určitého schématu a stejně tak jsou v něm rozloženy slovní přízvuky. Ale to už je povídání na samostatnou kapitolku. Každý měsíc na tomto místě vás tedy nebude čekat "suchá teorie", ale pokud možno "šťavnaté" předvedení konkrétních dílčích problémů na ukázkách a příkladech přímo z praxe.
