Pod poněkud nudistickým názvem Bare vydala 9. června své třetí sólové album někdejší členka legendy Eurythmics, zpěvačka Annie Lennox. Po sólovém debutu Diva a následujícím albu Medusa si museli fanoušci této neopakovatelné zpěvačky počkat plných osm let, přerušených comebackem Eurythmics na sklonku devadesátých let.
V současnosti ovšem zpěvačka nejen vydává nový albový počin, ale od května i živě koncertuje se svou novou doprovodnou kapelou. O návratu na koncertní pódia říká: "Když jste se skupinou muzikantů, děláte muziku společně. To je velmi silné. A vidíte reakce lidí, vytvoříte nabité prostředí. A vidím, že to pozitivně působí i na ostatní v kapele. Člověka to pozitivně nabíjí. Moje nová kapela je bezvadná. Jsou mladí, nadšení a jsou mi velkou podporou. Snaží se z písniček něco dostat a hrají je s obrovskou chutí. Zjistila jsem, jak moc fajn je být s lidmi, které jsem před tím sotva znala, a zpívat své písničky. Spojilo nás to. Myslím, že teď mám výbornou skupinu. Tedy, vždycky jsem měla vynikající muzikanty, ale tentokrát jsou opravdu zcela výjimeční."
Tím nejdůležitějším současným bodem v kariéře Annie Lennox je ovšem čerstvé album Bare. Deska, o níž se bezprostředně po jejím vydání začalo mezi řadou zahraničních kritiků tvrdit, že bude tím nejlepším, co zpěvačka kdy vydala. Annie Lennox svou novinku komentuje slovy: "Je hlubší, vážnější v určitém smyslu a nepatří ve skutečnosti nikam, do určitého žánru, není záležitostí módy... Je to jedinečný kousek práce sám o sobě, je to vyjádření mě samé... neschovávám se za žádné postavy. Myslím, že je velmi emocionální."
Jestliže v hudbě a projevu Annie Lennox byly odjakživa cítit vlivy černošské muziky, na albu Bare jim zpěvačka dopřává snad ještě více prostoru. "Co se mně na hudbě líbí," vysvětluje, "je to, že překračuje rasové hranice a kulturní předěly. Mluví ke každému, k místu v srdci, k místu v mysli. Je to společně sdílený zážitek, zkušenost. Něco takhle úžasného se mi přihodilo, když jsem byla teenager a seznámila se s černou muzikou z Ameriky, která vlastně neměla nic společného s mou vlastní kulturou. A z nějakého důvodu, opravdu nevím proč, jsem tam našla nějaký hlas, nějaké místo a vůbec nezáleželo na barvě kůže. Mohla být bílá, ale nezáleželo na tom. A doufám, že nikomu. Ale cítím, když zpívám, že se dotýkám něčeho, co přesahuje barvu kůže, kulturu, žánry, všechno. A to je povznášející. Cítím, jako bych vstupovala do toho místa, toho společného místa. Je to krásné privilegium, mít dar dělat muziku."
Annie Lennox patří nesporně ke stálicím světové populární hudby. Je tudíž zajímavé, jak z jejího pohledu vypadá současná populární hudba a jak do ní zapadá její vlastní muzika, včetně právě aktuálního alba Bare.
"Myslím, že hudba, která se nyní hraje, je skvělá a mám ji ráda, ale není kolem nás v současné době příliš muziky, která člověka intelektuálně nebo emocionálně zasáhne. Možná taková bude moje deska, doufám v to. Kdyby tak na světě byly miliony lidí, kteří se s ní budou identifikovat. To by bylo, co?!"
Jako zpěvačka Eurythmics, ztvárňovala Annie Lennox nejrůznější postavy, experimentovala se všelijakými kostýmy a převleky. Jak se zdá, albem Bare zřejmě nastává čas tohle všechno odhodit a být dočista sama sebou. Rozhodně o tom Annie Lennox prohlašuje: "Myslím, že když člověk projde určitou cestou, nechce se vracet. Teď je teď. Je mi osmačtyřicet, brzy mi bude padesát. Je to v pohodě, baví mě to, můj věk mi vyhovuje. Ráda bych svoje zkušenosti přenesla do toho, co teď dělám. Chci být silná. Třeba turné jsou vždycky psychicky náročná. Ale já je beru jako zkoušku. Ať vidím, co to udělá."
Každopádně Annie Lennox patří k těm nemnoha osobnostem světové scény, které překonaly suverénně změny módy, stylů a trendů. K těm nemnoha osobnostem, které tak říkajíc "přežily." Jak se na tuhle věc dívá ona sama?
"Určitě je to tak. Ale nepovažuji se v žádném ohledu za výjimečnou, protože kdo nemá problémy? Nikdo takový není. I když si myslí, že je šťastný, najdou se těžkosti. Život vždycky přináší těžkosti a je třeba z nich najít cestu. Někdo začne pít, jiný brát drogy, aby otupil bolest utrpení. Někdy si možná to utrpení ani neuvědomíme. Ale je nutné to brát, jak to je. Je to součást lidské existence. Já mám takovou nálepku, že zpívám o lidské bolesti. Jasně, velké písničky byly a jsou vždycky plné bolesti, ale zároveň i radosti. Asi si trochu odporuji, ale život je plný protikladů. Tyhle dvě věci vždycky existují společně."
