V minulém čísle Muzikusu dospěl ke konci cyklus reportáží a rozhovorů mapující česká nahrávací studia. Nyní otevíráme novou sérii reportáží, která vás seznámí se zvukaři a zvukařskými firmami, které se starají o ozvučení vašich koncertů. Pokud se ale v budoucnu objeví studio, které bude mít o reportáž zájem, rádi ji připravíme a zařadíme mezi zvukaře.
První, naprosto tradiční otázka, jak jsi se dostal ke zvučení?
Celý život jsem hrál jako profesionální muzikant. Začínal jsem u big beatu, a jak člověk časem potřebuje něco vydělat, tak jsem skončil u popíku. Prošel jsem Semaforem, pak hrál s Martinem Kratochvílem, Petrem Rezkem a těsně před revolucí s Lenkou Filipovou. Vždycky mě bavily aparatury, stavěli jsme si je a já to většinou vymýšlel a zkoušel. A tehdy jsem se poprvé potkal s Jirkou Kramperou. Měli jsme od něj první basový zesilovač a už tenkrát mu to náramně hrálo. Od té doby jsme se náhodně setkávali vlastně celý život. Jirka později i s rodinou emigroval. Pokud vím, asi tři roky působil ve firmě Yorkville a za tu dobu jim vymyslel 38 komponentů! Pak přesídlil do RCF a díky tomu se tyto reproduktory dostaly na špici. Později měl svou firmu Class A a dnes vyvíjí reprobedny pro americkou firmu Mackie. A Jirka vlastně může za to, že jsem se dostal ke zvučení. Jak jsem říkal, vždycky mě to zajímalo, ale stavět vlastní aparát, když je na každém rohu dvacet zvukařů, to mi přišlo jako špatná investice. Jezdím na chalupu do okolí Milevska, kde má Jirka svou vývojovou dílnu, a občas se za ním stavím na kus řeči. A tak mně asi před rokem nabídl, jestli bych pro něj nechtěl testovat vývojové typy jeho beden, protože si je sice v laboratoři změří, ale skutečný provoz je přece jen něco jiného. Dostal jsem od něj na zkoušení naprosto unikátní systém, který by měl být levnější variantou k dnes už vyráběnému Fussion 3000. Na basech jsou dvě bedny s osmnáctkami, jedna je aktivní, a buď může hrát sama a má 800 W, anebo se k ní připojí ještě jedna stejná, ale pasivní a výkon stoupne na 1500 W. Pak je k tomu ještě jedna středovýšková bedna. Ta je osazena 300W obrácenou patnáctkou, 100W šestipalcovou středovýškou a jednopalcovou hornou. Vypadá jako menší ypsilonka - trochu připomíná starého Martena. Celý systém má pro každou stranu asi dva kilowatty a je aktivní. Každé pásmo má vlastní zesilovač, zvukový procesor a naprosto geniální ochrany, takže ti nic neodejde. Navíc se mi celý aparát s odposlechy a mixem vejde do malého Tranzita. Ale co je nejpodstatnější - skvěle hraje. V celém pásmu je absolutně vyrovnaný, nesměrový, vyzařuje do 90 stupňů a zvuk je i při vysoké hlasitosti příjemný. Někdy se stává, že horny řežou do uší a lidi si stěžují, to tady neexistuje. Uhraju s ním v pohodě na slušný zvuk všechny sály do velikosti Lucerny, a pokud zvučím folk, klidně i amfiteátry. Jirka taky chtěl, abych ho nijak nešetřil, takže hraje v mraze, na slunci, několikrát zmokl a vše v pohodě zvládá. Všechny zesilovače v bednách mají pasivní chladiče bez větráků a nepotřebují žádnou údržbu. Bohužel ani Jirka neví, jestli se tento systém bude někdy vyrábět. On ho vyvine, vyzkouší a Mackie rozhodne, co zařadí do výrobního programu a co ne.
Takže to jsou bedny. Jaký používáš mix a efekty?
Volba mixu, to je otázka efektivnosti, využitelnosti a samozřejmě peněz. Já jsem dřív taky zvučil na velký mix, který museli nosit tři lidi a já z něj využil maximálně třicet procent. Proto jsem si koupil malý a lehký Soundcraft LX 7. Má vše, co potřebuji - 24 mono a 2 stereo vstupy, 4 podskupiny, mono výstup, 6 auxů (2 využívám na efekty a 4 na odposlechy), čtyřpásmové korekce s parametrickými středy a inzerty na všech vstupech. Navíc Soundcraft vyrábí pulty už dlouho, takže vše funguje, jak má, korekce jsou na těch správných kmitočtech a za ty peníze... Dál jsou asi odposlechy. Používám Mackie SRM 450 s dvanáctipalcem a hornou, Kramperův odposlech ještě z Class A osazený dvěma osmičkami a hornou a dva 500W kompakty Class A. Všechno jsou to aktivní bedny, výborně hrají a s velkým výkonem. Bohužel taky poměrně velké a těžké. Výkon v odposlechách je potřeba, protože když muzikant hraje na pódiu nahlas, musíš mít možnost mu to tam osolit, aniž by ti to kreslilo. Většinou používám dvě až tři cesty a v každé mám ještě malý ekvalizér, když je potřeba na špatně znějícím pódiu odříznout hučení na basech. Mám trochu výhodu, že jako bývalý aktivní muzikant vím, co je na jevišti potřeba slyšet a jak vůbec monitorové cesty postavit.
V efektovém racku mám většinu přístrojů od firmy Alesis. Samozřejmě bych věděl o lepších, ale zase je to otázka využití a návratnosti. Prostě, i když budu používat hall od Lexiconu a ekvalizéry Klark Teknik, nikdo mi víc nezaplatí, takže Alesis pro mě představuje slušnou kvalitu za rozumné peníze. V inzertech na hlavním výstupu je zapojený ekvalizér 2 x 31 pásem, ale ten použiji, jen když je hodně špatný sál, protože aparát korigovat nepotřebuje, a navíc každá korekce zahýbá s fázemi a může nadělat víc škody než užitku. Na zpěvy používám další unikát od Jirky Krampery. Jmenuje se Vocal Eliminátor a je to osmikanálový frekvenčně závislý limitér. Na něm si najdu frekvenci, kterou chci na zpěvu zdůraznit a thresholdem si nastavím, kdy má zabírat. Zpěv se nádherně rozjasní a je srozumitelný i v největším kraválu. Na elektrické kytary používám starý delay a funguje to perfektně. Já se snažím nepoužívat moc efektů, protože ty ocasy za zpěvem nemám rád. Taky podle mě není dobré dávat na každý nástroj jiný druh hallu, pak se to fázově hádá a zvuku to škodí. Kdyby kapela hrála živě třeba v kostele, tak má taky jeden prostor na všechno.
Jaké používáš mikrofony?
Řekl bych, že standardní. Na zpěv Shure SM58, na nástroje SM57 a Beta 57 a na bicí řadu Evolution od Sennheisera. To jsou docela dobré mikrofony za solidní peníze. Jednu specialitu vlastně mám - mikrofon na akustickou kytaru. Je to elektret s velkou membránou - no name, ale zní úžasně. Zkoušel jsem hodně mikrofonů, ale tenhle je jednoznačně nejlepší. Bezdráty mám taky od Jirky Krampery. Jsou to RCF s vložkou Audio-Technica. Mají úžasný dosah, jednou mi s nimi běhali 400 m daleko, dokonce i za budovu, a neměl jsem jediný výpadek.
Znovu ale musím opakovat, že základem je dobře hrající aparát. Co používám bedny od Krampery, tak nemám problém. Na špatné aparatuře pořád něco doháníš korekcemi, tím si rozhodíš fáze a je to špatně. Pak se to chová divně - uděláš nástroje a nehraje ti zpěv, dohoníš zpěv, zase ti zmizí některý nástroj, navíc se to po sále strašně mění. U zvukaře to ještě jde, ale o kus dál lidi nemají výšky. Přitom je potřeba, aby to, co slyší zvukař, slyšeli i ostatní lidi, protože jeho ucho je to jediné, na co se dá spolehnout. Samozřejmě za předpokladu, že zvukař není jen majitelem aparatury, protože jsou i takoví "mistři", kteří dokážou pískat, i když pouští playback! Bohužel to platí nejen u nás. Před několika lety jsem byl v Americe na výstavě NAMM Show, kde hrály špičky country. Co ale předváděl zvukař, který měl k dispozici špičkové vybavení, se jen tak nevidí a neslyší.
Co si myslíš, že je na zvučení nejtěžší?
Já bych řekl, že je to sto drobností, které zapadají do sebe. Začíná to už obhlídkou prostoru, umístěním beden a mixáku. Někdy je to přesně daný, ale většinou je víc možností a ne všechny jsou dobré. Umět správně postavit odposlechy, vědět, co jak snímat... . Venku jsou na to školy, ale tady si to člověk musí vyzkoušet sám. A v neposlední řadě - zvukař by měl mít respekt a muzikanti by mu měli důvěřovat. U nás bohužel převládá názor, že zvukaři jsou póvl a taky že zvukové zkoušky jsou zbytečné. Já během pár písniček udělám zvuk do sálu i bez zkoušky, ale vychytat odposlechy se už podařit nemusí. Takže ty zvukovky jsou dobré spíš pro muzikanty, aby z toho měli na pódiu dobrý pocit. A pak, a pod to se podepíšu, 70 % zvuku dělá kapela. Je to v nástrojích, hráčské kvalitě, aranžích, ukázněnosti. Prostě, co ti do mixu nepřijde, ty už nedoděláš.
Některé kapely si vozí své zvukaře, ti ji znají, ale neznají aparát, ke kterému se dostanou. Myslíš si, že je to lepší, než když bys ji zvučil ty, který ji sice neznáš, ale znáš aparaturu?
Já si myslím, že je to někde mezi. Když je kapela složitá, tak je lepší, když má svého zvukaře a já jsem mu k ruce. Důležitá je spolupráce, protože nám oběma jde o dobrý zvuk. Na podzim jsem zvučil na Staroměstském náměstí jednu německou kapelu. Bylo jich 18 a stage plan měli na 3 stránky. My jsme museli stihnout předrátování podia za 15 min. To se nám podařilo, takže nastoupil jejich zvukař, a musím říct Mistr zvukař, protože kapela začala hrát a od druhé písně zněla perfektně. To by se při tak složitém obsazení cizímu zvukaři těžko podařilo. Pak jsou samozřejmě případy, kdy kapelní zvukař do konce vystoupení zvuk nevychytá a je to jen oboustranné trápení. Já se mu samozřejmě snažím pomoci, dodělávám odposlechy, ale stane se, že to přes veškerou snahu nejde.
A co si myslíš, že je na zvučení nejzajímavější?
To, co se dneska zvučí. Od rautů, schůzí, firemních prezentací až po festivaly na stadiónech. Nedávno jsem zvučil špičkového flamencového kytaristu. Takže jeden nástroj. Poté to byl Symfonický orchestr Českého rozhlasu s velkým pěveckým sborem, takže třeba 150 lidí. Ta pestrost mě nesmírně baví a pokaždé to beru jako určitou výzvu a pochopitelně další zkušenost. Když bych to shrnul, tak nejdůležitější, aby se vůbec o zvučení dalo mluvit, je mít dobře hrající aparát. A to musí být firemní záležitost, to se doma postavit nedá.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně dobrých kapel, zatlumených sálů a venku žádný déšť.
