Nebývá zvykem, aby publikum nadšeně vstávalo, když začne hrát baskytara - leda snad na koncertech pro fajnšmekry v Lucerna Music Baru. Navíc se dnes při poslechu rockové hudby většinou nesedí. Ovšem za vlády rudých soudruhů bylo leckde nařízeno sedět a neposlušní posluchači byli usměrňováni obušky příslušníků SNB. Vladimír Padrůněk, vynikající zjev české jazzové a rockové scény, tuto magickou schopnost zvedat lidi ze židlí měl.
Narodil se 17. 2. 1952 a jako dítě se učil v lidušce na housle. Ve čtrnácti mu učarovala baskytara, a ačkoli chvíli koketoval i s elektrickou kytarou, nepatřil k oněm přeučeným basistům, kteří inklinují k drobení linky na spoustu zbytečných not a neumějí si vytvořit pořádný zvuk. Jeho sound byl hutný, trochu nabručený, ale stále čitelný. Hrál na Fender Precision Bass, zásadně trsátkem a takovým zvláštním „hrabacím“ stylem - všechny noty zdola nahoru. Myslel jako basista, a co zahrál, to sedělo. Bývalí kolegové vzpomínají, že to byl právě výjimečný feeling, který dodával jeho hře kouzlo, jímž uváděl obecenstvo takřka do tranzu. Martin Kratochvíl to trefně popsal, že všechno hrál, jako by šlo o život, a skrze tóny jeho nástroje vyzařovala pravda. Navíc měl výbornou intuici a cit pro to, kudy se má skladba ubírat, a dobře se s ním pracovalo, neboť nebyl konfliktní. Nebyl kdovíjakým virtuosem, ale technické nedostatky vyvážil svým charismatem a přesvědčivostí projevu. Oplýval také jednou velkou předností, kterou abys donedávna v Čechách pohledal - na rozdíl od obecných tendencí zrychlovat uměl hru usadit, aniž by mu „seděla na zadku“. Tím vytvářel zvláštní napětí, ze kterého vyvěrala ona pověstná magie. Obdivoval samozřejmě Jaca Pastoria a obecně hráče jazzrockové scény (například skupinu Free), nedá se však říci, že by byl nějakým „českým Pastoriem“, jak se občas traduje. Byl to zřejmě naprostý samouk, pořád cvičil a trávil doma s basou i krásné slunné dny - zkrátka hudbou žil na tisíc procent. Byl do ní až nebezpečně, fundamentalisticky zamilovaný, dokázal o ní debatovat nekonečně dlouho, a to ho přivádělo do jisté izolace od tehdejšího nemorálního světa. Nedělal kompromisy - kupříkladu se nikdy nenechal ostříhat, což byl v oněch normalizačních dobách skutečný projev svobody. Jako člověk byl otevřený, komunikativní, pozitivní, spolehlivý, prostě ideální týmový hráč, který se na tvorbě aktivně podílel (je spoluautorem třeba skladeb Trifid a Pori 72 z alba Jazz Q Pozorovatelna).
Zřejmě úplně první angažmá získal v doprovodné skupině Pavla Sedláčka Colour Images a potom v převážně bluesově orientovaném Exitu, kde působili Luboš Andršt, Jiří Tomek, Jiří Kysela, Slávek Janda a Tolja Kohout. Andršt po několika měsících odešel do Jazz Q Martina Kratochvíla a Exit nějakou dobu existoval dál, než dostal Padrůněk lano do Jazz Q také. A to byly asi nejplodnější a nejšťastnější roky jeho života. Jazz Q patřili mezi to nejlepší, co se tenkrát v Československu dalo slyšet. Nasávali už i mnohem rockovější hudební vlivy, ale stále byli kryti svou jazzovou image, která byla pro tehdejší nomenklaturu skousnutelná. Snad i proto nemuseli změnit název, jak to bývalo často vynucováno (viz například Blue Effect - Modrý efekt). Vyzkoušeli řadu basáků a Padrůněk k nim výborně muzikantsky i lidsky zapadl. Být v kapele tenkrát neznamenalo jen hudebně se vyjadřovat, ale zároveň hledat jakýsi pevný bod v kalném bahně husákovské éry, třeba skrze plamenné diskuse. Hudba byla jednou z mála možností, jak ovlivňovat veřejné mínění. Začátky nového Jazz Q byly velmi úspěšné (koncert Na Solidaritě, 1. československý beatový festival v Lucerně apod.). Jezdili hrát i do zahraničí, jenomže bohužel bez Padrůňka, neboť tomu byl odebrán pas. Jeho otec, Stanislav Padrůněk, byl totiž prvním náměstkem ministra vnitra Josefa Pavla v době srpnových událostí roku ’68, a podílel se na prohlášení odsuzujícím okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Z funkce byl odstraněn během následných čistek a tento stín padl i na Vláďu Padrůňka. Údajně ho to dost poznamenalo a v podstatě zahořkl, protože neměl dost síly, aby prohlédl systém nástrojů komunistické moci. Celou záležitost bral hrozně osobně a nechápal, čím se provinil.
V roce 1973 dostali Andršt a Padrůněk lákavou nabídku postavit novou rockovou kapelu se zbytky tehdy rozpadlého Flamenga - s Jaroslavem „Erno“ Šedivým a Ivanem Khuntem.
Jazz Q si drželo jazzovou linii a oni měli chuť si v těch temných dobách pořádně zařvat. Tak vznikl hardrockový Energit.
„Bylo to krátké, ale velmi tvůrčí období. Celé dny jsme zkoušeli v klubu 01 na Strahově a brali jsme to velmi vážně. Když jsme začali vystupovat, měli jsme hodně našlápnuto. Na každém koncertu jsme zahráli něco nového a také jsme hodně improvizovali. Hráli jsme maximální hlasitostí a Ivan zpíval všechno anglicky. Láďa byl ve svém živlu. Měl stowattový lampový zesilovač Marshall a k němu dvě ultrabasové bedny Marshall 4 x 12”. Na svůj Fender Precision Bass hrál trsátkem. I jeho zjev byl impozantní. Zatímco my ostatní jsme nosili klasické džínsové věci a běhali v teniskách, Láďa si nechal narůst mušketýrskou mušku, k tomu dlouhé vlasy na ramena, kožený kovbojský klobouk, kytarový řemen s obrovským kováním a vysoké kožené boty. Vypadal, jako by právě přijel z Texasu. Lidi ho měli hodně rádi, protože si stále zachovával svoji chlapeckou, bezelstnou povahu. S klukama se sblížil rychle a ti ho brali na své noční tahy, kterým říkali „reprezentace orchestru“. Většinou skončili v hospodě U Zpěváčků v různém stádiu opojení. Já se hospodám spíše vyhýbám, takže jsem trhal partu. Občas si dali i něco jiného, takže jsme taky jednou ani nedohráli kšeft na Strahově. Kluci mu s trochou nadsázky ukazovali pravý rockový život (sex, drogy a rock ‘n’ roll), ale měli to víc pod kontrolou, zatímco Láďa jako správný ucho do toho šel rovnýma nohama,“ popisuje Luboš Andršt.
Avšak jak houstla normalizace, stahovala se mračna i nad Energitem a přišel zákaz vystupování z důvodu negativního vlivu na publikum, ve kterém údajně vzbuzovali „nízké pudy“. Ernouš a Ivan Khunt emigrovali do Dánska, a ačkoli se povedlo Energit oživit ještě v roce 1974 s Toljou Kohoutem, už to nebylo ono. Jak to často bývá u velmi talentovaných a emocionálních lidí, Padrůňkova životní filosofie, že správný rocker musí brát drogy a chlastat, se mu stala osudnou. V doznívající éře hippies se pochopitelně experimentovalo s ledasčím, ale Padrůňka nakonec dostala právě ta naše legální, milá a kulturní droga - alkohol. Byl zkroušený z emigrace kolegů a stále více propadal pití. Nový Energit už nebyl tou hardrockovou kapelou a hraní vyžadovalo více dynamiky. Padrůněk však měl volume stále doprava, takže to jednou Tojla nevydržel a uprostřed koncertu se sbalil a odjel.
V F klubu na Smíchově se při koncertě dokonce svalil na zem, museli ho odnést do šatny a křísit. Jeho další cesta vedla do Etc... (společně s Mišíkem a písničkáři Vladimírem Mertou a Petrem Kalandrou vystupoval i v akustickém projektu Čundrgrunt) a znovu do Jazz Q, s nimiž natočil album Hodokvas a odkud byl kvůli přibývajícím excesům v roce 1981 vyhozen.
Tehdy nastoupil do Abraxasu, jedné ze svých posledních štací. Slávek Janda tenkrát netušil, proč je Padrůněk najednou k mání, ale brzy to pochopil. V chlebníku, se kterým podezřele často chodil na WC, měl ukrytou lahvinku. Když mu chlebník zabavili, schoval si ji přímo na záchodě. V opilosti pak všechno zapomínal a koncerty nebyly o moc lepší než zkoušky. Vizáží připomínal vetchého starce, ač mu bylo pouhých dvacet devět let a v Abraxasu vydržel jenom čtyři měsíce. Na chvíli se pak v letech 1986-88 objevil v Moby Dicku (později Duxu) Martina Koubka, ale to již byl tak fyzicky i psychicky zchátralý, že se jednalo spíše o charitativní angažmá.
Mimořádně nadaný a originální hudebník ukončil svou zoufalou pozemskou pouť 30. srpna 1991 ve věku třiceti devíti let. Lze se jen dohadovat, do jaké míry byl obětí komunismu. Mohl sice vykonávat profesi, kterou miloval, a perzekuce se ho nedotýkaly tak ostře, jako mnoha jiných, ale podle Martina Kratochvíla byl zcela jednoznačně mučedníkem zločinného režimu. Je dost dobře možné, že kdyby nebyl nucen žít v systému, který trestá syny za hříchy otců, odjel by třeba studovat na Berkeley a jeho příběh by se vyvíjel zcela jinak. Mně však nepřísluší tuto problematiku jakkoli hodnotit, protože jsem v sedmdesátkách ještě tahala kačera. Hlavní je, že za svůj krátký život vytvořil Vladimír Padrůněk dílo, které se zapsalo do dějin české hudební scény, a lze ho právem označit za reprezentanta českého undergroundu v tom nejlepším slova smyslu.
Byl jsem jak služebně, tak věkem o čtyři roky starší, a tak jsem trochu dával Láďovi nalejvárnu. Opisoval jsem pro něj basovou linku některých bluesovek, protože jsem se vyznal lépe v harmonii. V každé jazzové kapele má rytmika sólo a Láďa se na to moc necítil, byl to především groovař, a tak mně požádal, abych mu něco napsal. To basové sólo pak poctivě hrál, i když tam byly dost těžký chromatický postupy.
Měl rád legraci a taky rád provokoval. Tenkrát jsme museli asi dvakrát ročně chodit na povinné školení PKS (Pražské kulturní středisko). Byla to taková švejkárna, kdy nám ředitel PKS a někteří jemu loajální umělci, například Pavlína Filipovská a strýček Jedlička, vykládali, jak máme hrát a co to je socialistické umění. Jednou na závěr ten stranický ředitel povídá: „... a komu se to nelíbí, s tím se mazlit nebudeme a přeřadíme ho do pracovního procesu - protože zatímco vy si tady klidně hrajete, dělnická třída na vás musí tvrdě pracovat!“
Pár dní na to jsme se vraceli takhle k ránu z nějakýho fesťáku domů. Já, Láďa, a Martin řídil. Když jsme vjížděli do Prahy, svítalo a bylo tak půl sedmé ráno. Stáli jsme zrovna na červený a vedle nás byla rozkopaná silnice. Několik dělníků přestalo pracovat, opírali se o lopaty a koukali na nás co jsme zač. „Mániček“ s kytarama ve VW brouku tehda moc nejezdilo. Láďa najednou sroloval okénko, vystrčil tu svou zarostlou hlavu ven a zavolal: „No co koukáte? Vy si tady klidně kopete a my na vás musíme po nocích hrát!“ Hned začaly lítat kameny. Martin to nakopnul a projel na červenou. (Luboš Andršt)
Láďa Padrůněk byl rozhodně mimořádný talent a ve své době bych ho přiřadil k takovým jménům, jako jsou pro mě Guma Kulhánek nebo Jiří Veselý. Když jsme se pokoušeli s Ernem Šedivým a Janem Holečkem revitalizovat starý repertoár Energitu z roku ’73, zahrál to zase jen náš starý dobrý Guma. Vyzkoušeli jsme předtím několik basistů, ale nikomu jinému to nešlo. Ukázalo se, že zahrát jako Láďa Padrůněk není zase tak jednoduchý. (...) Když už bych měl Láďu Padrůňka k někomu přirovnat, byl by to asi John Paul Jones od Led Zeppelin. Byl mu blízko jak zvukem, tak frázováním i myšlením. Byl také ideálním basistou pro instrumentální trio, kde dokázal jednoduchými prostředky vytvořit masivní groove, a přitom ponechal prostor ostatním spoluhráčům. Měl jsem ho velice rád a často na něj myslím. Doufám, že tam nahoře hraje v nebeské kapele s Ivanem (Khuntem), a že má všechny knoflíky doprava. (Luboš Andršt)
Skupina Tři sestry natočila píseň Pumpa o již zesnulých českých muzikantech a mimo jiné v ní vzpomíná i na Vladimíra Padrůňka ve verši: „Láďa Padrůněk se krčí u lahváčů, hůl ho podpírá...“
Snem Ládi Padrůňka bylo mít tak mocný zvuk, že by jím při koncertě připlácl lidi na stěnu, a když by dohrál, tak by všichni popadali na zem. (Ivan Pelíšek)
Alba
Jazz Q:
Pozorovatelna (1972)
Symbiosis (1973)
Hodokvas (1979)
Ota Petřina:
Super-robot (1977)
ETC...:
Stříhali dohola malého chlapečka (1976)
Dux:
Vladimír Padrůněk in memoriam (1992).
(Děkuji Martinovi Kratochvílovi, Luboši Andrštovi, Ivanovi Pelíškovi a Slávkovi Jandovi, z jejichž vzpomínek vznikl tento medailonek.)
