Kdo by neměl rád staré elektromechanické nebo elektronické klávesové nástroje. Nejen kvůli zvuku, ale i kvůli pocitu ze hry, který se nedá ničím nahradit. Bohužel, všechny mají jednu společnou vlastnost: Jsou těžké, těžší a ještě těžší. Nosit je na zádech se nedoporučuje. Ani přesun vintage miláčka z jednoho rohu místnosti do druhého není zábava. Na prvním místě tabulky jsou určitě varhany. Jako správný Hammond freak jsem si několikrát užil stěhování modelu L-100. Nejdřív domů, pak do studia a nakonec do dalšího studia, kam jsme varhany nesli přes celou zahradu v očekávání propadu zeminy a vynoření se někde u protinožců. Nestalo se, tak jsem si pořídil několik lehčích nástrojů, bez kterých se nedalo žít. Nakonec jich bylo jako těch krkavců v pohádce Boženy Němcové. O Leslie boxech bych mohl napsat další pohádku, například Pět beden, jedna větší než druhá. Následovaly tři elektromechanická piana. Nejtěžší byl Rhodes, kterého jsem si vždycky odnesl sám, nikdo se totiž nechtěl na tak náročné misi podílet. Další kousek pro jistotu čekal ve zkušebně, až ho někdo vyvenčí. Nakonec si ho odvezl nový majitel, nadšený ze skvělé příležitosti k posilování. Ani elektronkový Wurlitzer 120 nebyl žádné peříčko. Po čase jsem ho vyměnil za typ modernější, nikoli však lehčí. To už jsem bydlel u přítelkyně v jejím velkém domě. Místa bylo naštěstí dost. Šedesátikilový Rhodes však nevydržel nevraživé pohledy a odešel na návštěvu do soukromého muzea, odkud se už nevrátil. V domě pak zůstaly jen tři piana, což mi připadlo tristní. To těžší bylo kupodivu digitální. Drobné epizody, kdy jsem si hned po zakoupení dalšího půlmetrákového nástroje uvědomil, že ho nebudu nosit, ani nepočítám. Ale to stále ještě nejsme u konce příběhu. Kdo si jednou zahrál na originální Clavinet nebo Pianet, nedá na něj dopustit. Až na tu váhu. To se týká vůbec jakéhokoliv vintage analogu s poctivou konstrukcí, včetně syntíků. Užil jsem si opět hodně zábavy. Nebyla by bývala opravdu lepší ta pikola?
Jednoho dne mě to trápení přestalo bavit a koupil jsem si nástroj Nord Electro 2 švédské značky Clavia, který se tvářil jako náhrada všech výše zmíněných monster. Váha necelých osm kilo, uvnitř jen malá deska s procesorem, síťový zdroj a vzduch. Hodně vzduchu! A k tomu ještě ta červená barva. Clavinet zněl z Norda famózně, a tak jsem ho uplatnil v česko-africké skupině Tshikuna. I švédské Hammondky zabodovaly, zvláště v další kapele, kde se hrálo modře. Po čase jsem ale zjistil, že jejich tón je pořád stejný, příliš dokonalý a až laboratorně čistý. Vrátil jsem se tedy k romantice těžkých skříní... A poležel si pár měsíců s bolestí v zádech. Pan doktor asi věděl, co říká. Ale když já na ty staré stroje nedám dopustit!
Co jsem však konečně vzal na milost, je digitální zvuk klasického klavíru. Vývoj pian pokročil a je to opravdu znát. Není problém sehnat oku lahodící nástroj s plnou polyfonií, harmonickou rezonancí a krásným zvukem koncertního křídla pod kapotou... Když si při jeho stěhování nestrhnete záda. Mimochodem, jak dlouho trvá, než se člověk naučí hrát na flétnu, třeba na pikolu?
