Viktor Krauss: Baskytara je z pětaosmdesáti procent doprovodný nástroj

Když budete poslouchat nahrávky umělců, jako jsou Robert Plant, Lyle Lovett, Jerry Douglas, Bill Frisell, Elvis Costello, John Fogerty, Alan Jackson, Dolly Parton, Alison Krauss, Graham Nash, Chet Atkins nebo Joan Baez, zkuste se zaměřit na zvuk baskytary. Nástroj, který uslyšíte, byl totiž vyrobený v Praze po druhé světové válce v dílně houslaře Jana Juzka. Na zmíněných deskách na něj exceluje nashvillský skladatel a virtuózní basista Viktor Krauss. Přestože je v Čechách známá spíše jeho sestra - bluegrassová zpěvačka a houslistka Alison (za společné album s bývalým frontmanem skupiny Led Zeppelin Robertem Plantem získala vloni pět cen Grammy), v Americe je celebritou i její bratr Viktor. Před svým květnovým turné po české republice poskytl Muzikusu exkluzivní rozhovor.

Co byste čekali, kdyby vám někdo přinesl sólové desky jednoho z nejrespektovanějších současných amerických hráčů na baskytaru a kontrabas? Nevím jak vy, ale já zřejmě muziku ovlivněnou jazzem, ve které by se muzikanti střídali v sólech a vše by rámovaly basové vyhrávky. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem do CD přehrávače zasunul poslední album Viktora Krausse s názvem II.! Z beden se totiž ozvaly nádherné písničky, které mistrně spojovaly rock, jazz, country a filmovou hudbu. Přestože je většina z nich instrumentální, ani jeden z muzikantů se nepouští do klasického sólování. A vůbec to nechybí. Střídmé hudební party muzikantů, jako jsou bubeníci Matt Chamberlain a Steve Jordan, kytaristé Bill Frisell a Dean Parks nebo dobrista Jerry Douglas, mne nakonec donutily doposlouchat celou nahrávku až do konce a znovu se k ní vracet.

Na přelomu května a června si mohou pregnantní basové linky Viktora Krausse poslechnout také hudební fanoušci z České republiky (psáno pro časopis Muzikus 4/2010, pozn.). Krauss totiž přiletí na devět koncertních zastávek společně se svým aktuálním bandem. Na pódiu jej doprovodí současná esa nashvillské hudební scény - kytaristé Todd Lombardo (Nickel Creek, Russ Barenberg, Taylor Swift) a Steve Walsh (spolupráce s Norah Jones, Erasure) nebo bubeník Robert Crawford.

Vokální party, které na Krausových albech zpívají například Lyle Lovett, indická zpěvačka Shweta Jhaveri nebo country hvězdy Shawn Colvin a Alison Krauss, si na českých pódiích rozdělí americká zpěvačka Jill Walsh (Jessica Simpson, Shawn Colvin, Erasure...) a kytarista Todd Lombardo.

Viktor Krauss se narodil v roce 1969 v Champaign, ve státě Illinois. Už v devíti letech hrál na piano a ve čtvrté třídě začal s trumpetou. Později ho ohromil vzhled a zvuk kontrabasu a baskytary. Tento nástroj pak studoval na Univerzitě Illinois, kde začal hrát se svými prvními kapelami. „Moji rodiče mě i sestru Alison povzbuzovali, abychom začali hrát na nějaký nástroj už v pěti letech. Já jsem si vybral klavír a sestra housle. Později jsem k tomu přibral trubku, a když mi bylo jedenáct, viděl jsem někoho hrát na kontrabas. Nejenže se mi líbilo, jak zajímavě u toho ten člověk vypadal, ale uchvátilo mne, jak mocně zní kontrabas ve smyčcové sekci. Začal jsem na něj hrát ještě ten měsíc,“ svěřil se Muzikusu Krauss.

Poté, co získal vysokoškolský titul, započal profesionální hudební kariéru. V roce 1994 si jej vyhlédl Lyle Lovett. Právě jeho doprovodné kapele začal Krauss zanedlouho šéfovat. Od té doby s ním nahrál všechna jeho alba a nechyběl na žádném z Lovettových živých vystoupení. „S kapelou takového kalibru a hudebního umu je moje role spíš rolí tlumočníka či prostředníka mezi Lylem a členy skupiny. Snažím se najít co možná nejvhodnější slova a sdělit ostatním, o co Lylovi jde, a to pokud možno co nejpozitivnější formou,“ říká Krauss, který se kromě Lovettových nahrávek začal objevovat ve studiu nebo na koncertech s dalšími slavnými muzikanty.

Za pár let už zvládnul například natočit několik alb s Billem Frisellem, hrál na deskách country hvězd Mindy Smith, Dolly Parton či Alana Jacksona nebo na albech dobristy Jerryho Douglase. Rovněž se věnoval své velké lásce - skládání hudby pro filmy. Jeho kompozice podbarvují snímky jako například Twister a Dr. T. a ženy.

V stejné době přišel Victor Krauss také s první vlastní deskou Far from Enough (Nonesuch, 2004), která se dostala na 6. místo v žebříčku Billboard Contemporary Chart. Na nahrávce se kromě Frisella a Jerryho Douglass objevil i bubeník Steve Jordan a Kraussova slavná sestra Alison, která pro něj nahrála violu a zpěv. Z desky zabodovala právě její interpretace klasické skladby Roberta Planta Big Log.

Na svém druhém albu nazvaném jednoduše II. (Back Porch Records, 2007), rozšířil Viktor Krauss muzikantské řady o kytaristu Deana Parkse a zmiňovaného bubeníka Matta Chamberlaina. Deska nakonec sklidila vynikající recenze a dosáhla na prestižní nominaci na Grammy v kategorii nejlepší zvuková nahrávka.

V současné době má Krauss za sebou turné k aktuálnímu albu Lyle Lovetta Natural Forces nebo nahrávání desky coververzí Johnnyho Cashe pro českého zpěváka Pavla Bobka. A také se chystá se na koncerty do České republiky.

Pamatujete si ještě na svůj první koncert před publikem? Jaké to bylo?

Myslím, že moje první vystoupení na basu bylo hrozné. Bylo to v šesté nebo sedmé třídě. Odehrál jsem celou jazzovou skladbu s kapelou. Všechny noty jsem hrál správně, až na to, že moje basa byla totálně rozladěná. Šéf kapely za mnou po písničce přišel, a než jsme začali hrát další píseň, naladil ji.

Jaké pak byly vaše první hudební vzory?

To je dobrá otázka. Zpočátku to byli moji vyučující kontrabasu. Pak jsem začal doprovázet svou sestru na houslových soutěžích a jeden z učitelů mi tam dal kazetu známých jazzových hráčů včetně Oscara Pettiforda, Raye Browna, Charlese Minguse a Paula Chamberse. Díky této nahrávce, a já ji stále mám, jsem si uvědomil, co vše je možné s basou dělat. Ray Brown se stal mým oblíbencem, u kterého jsem obdivoval jeho impozantní vystupování a vrcholnou úroveň. Z hráčů na elektrickou baskytaru jsem nejradši poslouchal Johna Paula Jonese z Led Zeppelin a studiového veterána Lelanda Sklara. Více než instrumentální výkony mě však dodnes zajímá, jak dokáže konkrétní muzikant svým hraním doplnit píseň, než abych se zajímal o samotného hráče jako takového.

Vím, že jste mimo jiné i vedoucí kapely Lyle Lovetta. Můžete nám prozradit, co to všechno obnáší? Říkáte například muzikantům, co mají hrát?

Můj kolega to nejlépe vyjádřil, když řekl, že jsem víceméně vlastně „rozehrávač“. S kapelou takového kalibru a hudebního umu je moje role spíš rolí tlumočníka či prostředníka mezi Lylem a členy skupiny. Snažím se najít co možno nejvhodnější slova a sdělit ostatním, o co Lylovi jde, a to pokud možno co nejpozitivnější formou. V letech 2001 až 2003 jsem zaskakoval za Billyho Williamse (Lyleův producent, pozn.) Tehdy jsem dohlížel na to, aby kapela převzala party studiových muzikantů, kteří točili nahrávku.

Spolupracujete i s takovými hudebníky, jako jsou Jerry Douglas, Elvis Costello, John Fogerty, Alan Jackson, Dolly Parton, Peter Rowan nebo Graham Nash. Která z těchto hvězdných spoluprací byla nejzajímavější a proč?

Každá z těch spoluprácí byla vzrušující jiným způsobem. Největší překvapení, na které nejradši vzpomínám, byla má první práce s Billem Frisellem. V roce 1995 mě doporučilo pár lidí na jeho nahrávku Nashville. Předtím než jsem se dostal do studia, jsem neznal nic z jeho tvorby. Vzpomínám na první den ve studiu, když jsme spolu začali natáčet a poprvé jsem ho slyšel hrát. Šlo to jak po másle a po pár tónech jsem věděl, že jde o něco neobyčejného. Během víc jak patnácti let, co spolu děláme, to byl vždycky skvělý zážitek s ním pracovat.

Jak vytváříte své basové linky?

Úloha basy podle mě skutečně závisí na dané písni či skladbě. Na tom, který nástroj má dominantní roli. Někdy je prostě důležité, aby basa byla slyšet, jindy stačí, když je jen cítit. Někdy je basová linka protiváhou něčeho, jindy je naopak neviditelná. Jak říkám, pro mě je to vždy konkrétní píseň, která určuje, co budu hrát. V mých vlastních skladbách basa není nutně středem pozornosti.

Všiml jsem si, že ani na vašich sólových deskách není basa dominantní. A přitom by mohla být...

Myslím, že baskytara je víceméně z pětaosmdesáti procent doprovodný nástroj. Vždycky rád přemýšlím, zda je nebo není určité místo, kde bych mohl ukázat něco jako zlatý hřeb. Velmi často hrávám v projektech, kde nejsou vůbec bicí. Často si pak představuji, jak by mé party vypadaly, kdyby tam bubny byly. Pak buď rytmicky sestavím určité fráze jako přechod na bicí nebo si hraji s délkami not (sloky často s kratšími tóny jako hi-hat, a refrény spíše s delšími tóny jako ride činel).

Jak často cvičíte? A co byste doporučil cvičit baskytaristům?

Myslím, že moc necvičím, a ani jsem nikdy moc nehrál stupnice nebo basová cvičení. Asi bych měl. Zjistil jsem, že jsem jako hráč udělal největší pokrok hraním s nahrávkami, které se mi líbily. Taky pomůže, když se seznámíte s dalšími nástroji. Spoustu času jsem strávil hraním s drum machine.

Patříte mezi studiově vytížené muzikanty. Zajímalo by mne, jak třeba nahráváte své linky. Upřednostňujete například snímání kontrabasu mikrofonem nebo DI boxem?

Používám obojí. Když natáčím, do sluchátek si přimíchám více DI signálu (hlavně kvůli ladění). Příležitostně podle typu hudby používám i zesilovač. Obvykle používám jeden membránový mikrofon na horní stranu kobylky a menší kondenzátorový mikrofon namířený na střed kobylky. Používám snímač Fishman BP100 a Demeter direct box. Taky používám snímač Underwood, který jde přímo do zesilovače.

Naživo pak vozíte stejné vybavení jako do studia? Jaký aparát vám na pódiu nejvíc vyhovuje?

Posledních šest let používám ve studiích i na pódiu výlučně zesilovače Warwick. Koncertuji a natáčím s modelem Warwick Jonas Hellborg Signature se dvěma nezávislými výkonovými zesilovači, které jdou do dvou různých reprobeden (obě ze série Hellborg). Předzesilovací sekce je v podstatě Neve 1073, modul s přidaným parametrickým ekvalizérem, který je propojený s dvěstěpadesátiwattovým výkonovým zesilovačem a jde do dvou dvanáctkové dual driver bedny. Stejný předzesilovač je pak napojený na pětisetwattový výkonový zesilovač a jde do druhé dvou patnáctkové dual driver bedny. V boxu se dvěma patnáctkami jsou reproduktory vůči sobě nakloněny v úhlu, aby výchozí zvuk byl extrémně konkrétní (fázový posun je tak téměř vyrušený).

Do stejné sestavy zapojujete kontrabas i elektrickou baskytaru?

Ano. Je výborné, že mi skvěle vyhovuje pro obojí. Například u kontrabasu mi umožňuje hrát velmi nahlas s dostatkem ekvalizace, takže se vyhnu problémům se zpětnou vazbou, aniž bych musel obětovat nejlepší zvukové kvality nástroje. Díky zmíněné konfiguraci reproduktorů mohu slyšet různé frekvence jednoduše v závislosti na tom, jak jsem nasměrován vůči zesilovači. Navíc zesilovač Warwick Jonas Hellborg, který má dostatečnou výšku, dává velmi čistý, nezkreslený zvuk. Nechová se jako například můj starý Ampeg B-12n, který brzy kreslí.

Slyšel jsem, že váš hlavní nástroj pochází z Prahy...

Ano, můj hlavní akustický kontrabas vyrobil Jan Juzek v Praze v roce 1948. Je ve vlastnictví střední školy, na kterou jsem chodil, a já ho mám v „permanentní zápůjčce“ už pětadvacet let. Zní skvěle jak ve studiu, tak naživo. Má velmi konkrétní zvuk s výrazným základním tónem a zářivými vyššími frekvencemi. Vlastním také italský nástroj z poloviny 19. století. Na šňůry si nejčastěji brávám elektrický kontrabas Warwick Triumph. Je to můj oblíbený nástroj tohoto typu. Je založen na designu Framus z poloviny padesátých let. Má veškerou charakteristiku kontrabasu a navíc sílu elektrického instrumentu. Dá se použít do mnoha hudebních stylů. S touto basou budu hrát i v České republice. Další basy Warwick, na které v poslední době hraji, jsou Star Bass II (pražcová i bezpražcová) a Stryker (založená na Alembic Johna Entwistlea).

To vás nelákají například klasické Fendery?

Ve studiu používám kromě zmíněných bas i Fendery. Jazz Bass z let 1961 a 1972, Fender Precision 1959, 1976 Travis Bean TB-2000, 1978 Travis Bean TB-2000 (osazený snímači z Precisionu), 1984 Steinberger XL2, 1966 Fender Precision Fretless, 1965 Gibson EB-0 a kopii Musicmana Stingray, vyrobenou v 16th Street Guitars.

A co pedály?

Hraju taky trochu na kytaru. Jako kytarista jsem nasbíral přes tři sta padesát efektů. Jako basista však mnoho krabiček nepoužívám. Pouze pro zkreslení relativně vzácný Gallien-Krueger Diesel Dawg Overdrive/Distortion Pedal. Příležitostně hraji i přes Klon Centaur overdrive.

Zaujal mne zvuk baskytary v písničce Hop, která otevírá vaše poslední album. Co tam máte za efekt?

To byl Univox Micro Fazer phaser přibližně z roku 1973. Jako wah a filter mám buď Moog Moogerfooger Low Pass filter anebo Electro-Harmonix Bass balls. Pokud potřebuji velkou limitaci, zapojím Boss LM-2b

Jste typ muzikanta, která má raději práci ve studiu nebo živé koncerty?

Mám to štěstí, že dělám trochu obojího. Jsem rád ve studiu, kde můžete vytvořit něco, co bude slyšet navždy. Živé hraní má zase vzrušující energii, ale jste víceméně jediný, kdo si to bude pamatovat. Pokud je člověk obklopen skvělými muzikanty, je obojí skvělé.

Sledujete současnou hudební scénu? Je někdo, na koho byste rád zašel do klubu?

Musím přiznat, že pokud jde o současnou pop music, jsem trochu ve „vakuu“. Jsem velkým fanouškem rockové hudby 70. a 80. let a stále poslouchám hudbu z této éry. Mám velmi rád filmovou hudbu Thomase Newmana. Ovlivnil mě jako posluchače i skladatele. Koukám se na každý film, na kterém se podílel.

Co byste doporučil mladým baskytaristům? Co by třeba měli cvičit?

Poradil bych to, co mi říkali mí učitelé - poslouchejte a hrajte to, co vás zajímá. Myslím, že to je důvod, proč jsem nikdy nebyl nadšený z hraní stupnic a cvičení. Raději jsem dokola přehrával to, co mě bavilo. Samozřejmě, že cvičení jsou nutná a udělají z vás obratnějšího hráče.

Mohl byste představit kapelu, se kterou dorazíte na své první turné do České republiky?

Steve Walsh se mnou bude hrát na elektrickou kytaru. Steva jsem poznal díky Jasonu Lehningovi, který jako zvukař natáčel obě mé sólové desky. Je to velmi všestranný a vkusný hráč a stejně jako já má rock‘n’rollový základ. Dalším, tentokrát akustickým, kytaristou bude Todd Lombardo. Na toho mne upozornil Russ Barenburg, skvělý nashvillský kytarista. Přestože na mých nahrávkách není akustická kytara výrazným prvkem, Todd dokáže zaplnit místo partů, které na mých deskách hraje dobrista Jerry Douglas. Musím říct, že Todd i Steve skvěle doplnili můj materiál a posunuli ho o krok dále. Bubeníka Roberta Crawforda jsem potkal v několika hudebních uskupeních a měl jsem pocit, že by byl dokonalý pro mou vlastní kapelu. Do jeho „feelu“ a rytmu se lehce hraje.

Na co se mohou posluchači těšit?

Budeme hrát materiál z mých dvou sólových alb a také pár novějších skladeb.

Vím, že jste natáčel basové party pro čerstvé album coververzí Johnnyho Cashe pro českého zpěváka Pavla Bobka. Jak se vám s ním spolupracovalo?

Má zkušenost s Pavlem Bobkem je podobná zážitku s Billem Frisellem v tom, že jsem se o něm a o jeho slávě dozvěděl až po natáčení. Ve studiu jsme spolu strávili jen jeden den. Pavel byl typický gentleman a bylo mi ctí podílet se na takovém projektu.

A vaše plány do budoucna?

Donedávna jsem produkoval několik projektů, které vyjdou ještě letos. Jeden z nich byl se zpěvačkou a skladatelkou Angel Snow. Společně jsme napsali materiál na celou desku, která je podobná folkovo-filmovému stylu mých sólových desek. Na tuto práci jsem velmi hrdý. Věřím, že budu i nadále natáčet a hrát s lidmi, pro které to, co dělám, bude nejen doprovod, ale i dovršení jejich hudby.