Články o kuchyni vznikají vždy tak, že autor článku navštíví něčí hudební kuchyni. Vašo Patejdl ale vaří až v Bratislavě a to je strašně z ruky. Takže jsem s ním udělala rozhovor v restauraci U Melouna, kde pořádal tiskovku k uvedení megašňůry megakoncertů ("najväčšie koncertné turné V. P. všetkých čias"), které se chystá zahájit v září pod názvem Sme tu. S jeho jménem je neodmyslitelně spojen Elán a slušná řádka hitů. Chcete vědět, jak to dělá?
Jak jsi s hudbou začal?
Můj otec, který byl taky muzikant, měl doma archiv not, takže to bylo v rodině. Původně mě rodiče dali na housle, ale potom chválabohu zjistili, že mám krátký malíček. Samozřejmě jsem musel hrát na kytaru jako každý správný bigbíťák po vzoru Beatles, ale potom přišla hudební škola, kde se nevyučovala, tak jsem chodil na klavír. Hodilo se mi to v mojí první kapele, kde jsem hrál na kytaru, a když pak najednou odešel klavírista, vzal jsem to po něm a už mi to zůstalo.
Jakou hudbu jsi chtěl dělat, hrát "jako"...?
Pro mě osobně, a v začátcích i pro Elán, byla Chicago takovou tou božskou kapelou. Znal jsem je úplně celý nazpaměť, byla a je to hudba, která mě absolutně oslovovala a oslovuje dodnes - to spojení mezi rockem a trošku, trošinku jazzem. A víš, že osud nás nakonec přece jen svedl dohromady? Vychlastali jsme spolu flašu slivovice, když jsme kdysi jako vysokoškoláci hráli ve Švédsku s Elánem, abychom si vydělali na nástroje. Skvělý!
Zeptala bych se, jestli jsi se už tenkrát rozhodnul zabývat se jen hudbou, ale na tiskovce jsi se jednoznačným provoláním vyhýbal - ty si na absolutismy asi moc nepotrpíš?
Zní to blbě, ale v šoubyznysu se člověk za těch dvacet let, nebo jak dlouho to dělám, naučí dělat kompromisy. Zvlášť mladý lidi to neslyší rádi a my jsme o tom zpívali "kompromisy to sú krysy". Já jsem si spíš vždycky dělal, co chci a jak chci. To, co jsem chtěl, byla hudba, tak jsem si jako patnáctiletý vymyslel, že založím kapelu, která bude nejslavnější na světě. Dal jsem dohromady pár kluků a vzniknul Elán. A stali jsme se nejslavnější v Československu.
To ty?
Ano, já jsem skutečně dal tuhle kapelu do kopy. Můžu říct, že kdyby nebylo mě, Elán dneska není. Když jsem založil svojí první kapelu - no, to už je moc dávno, přišli Rusové a zdrhnul mi bubeník a tím pádem jsem hledal další lidi. Joža jsem znal, chodili jsme spolu na klavír do hudební školy a já ho dokopal k tomu, aby si místo klavíru koupil basu a naučil se na ní hrát. S postupem času jsem pak mohl trochu ustoupit z té role hlavního organizátora a nemusel jsem se vyrovnávat s nějakými ideami - protože já nejsem nositel myšlenek, já jsem muzikant. Takže lídrem kapely se stal Jožo, který se nebál být na očích a otevřít hubu a já si dál mohl dělat svojí muziku.
Dělal sis svoji muziku, sklízel s Elánem úspěchy a pak jsi odešel. Proč?
Nebylo v tom nic osobního, hádka nebo tak, něco se prostě zlomilo. Elán přerostl do takových rozměrů, že jsme hráli dvě stě koncertů za rok a mně se to zdálo strašně moc. Chtěl jsem zvolnit, víc se věnovat práci ve studiu, nahrávání, ale ostatní chtěli pokračovat v tomhle tempu. Tak jsem odešel a začal si dělat svoje.
Zůstal jsi sám s klavírem nebo jsi uměl pracovat s technikou?
Když jsem začínal v Elánu, byla hudební technika úplně v začátcích. Existovaly jenom kytarové kapely, klavír a nějaké syntíky, bzukoty a tak, a sem tam už se objevovaly nějaké sekvencery. Musel jsem se začít otáčet, protože zatímco v Elánu hrál vždycky někdo na basu, někdo na bicí a někdo na kytaru, já najednou zůstal sám a bez kapely. V téhle době kapely fungovaly jako celek a neexistovali studioví muzikanti, nebyla ta možnost jako dnes vzít telefon a obvolat muzikanty, které znám a kteří mi dokonale nahrajou, co potřebuju. Takže jsem si koupil Linndrum, což byl první komerčně dostupný nasamplovaný automatický bubeník, se kterým se nahrávaly všechny Madonny a který se používal v devadesáti procentech amerických nahrávek. Koupil jsem si ho i proto, že nebylo nic dražšího a lepšího. Taky jsem jako jeden z prvních začal používat sekvencer Yamaha QX1, což byly všechno na tehdejší poměry neskutečně drahé a neskutečně dobré záležitosti, které se teoreticky dají používat dodnes. Technika dává možnosti, ale není chválabohu spásonosná. Např. teď nedávno jsem ke svému překvapení zjistil, že Barbara Streisand nahrávala poslední album pomocí dolaďovače, což ta firma dokonce použila jako reklamu. Dolaďovač je sice fajn, ale na druhou stranu je někdy trocha falše lepší, protože může dodat šmrnc - třeba staré nahrávky Rolling Stones, které na troše neladění byly z velké části postavené...
A tys chtěl být sólovým zpěvákem?
Tehdy jsem vůbec netušil, že budu zpívat jako sólový zpěvák, ani jsem takové ambice neměl.
Nikdy jsem se necítil být zpěvákem v tom prvním plánu, spíš bych se označil za zpívajícího autora. Až na jednu nebo dvě věci jsem nikdy nezpíval písničku od jiného autora než od sebe. Ani si to neumím představit.
Proč? Měl bys problém zpívat něco jiného, než si myslíš?
Zpěvák nemusí nezbytně zpívat to, co si myslí. Existuje umělecká nadsázka nebo mystifikace, ale i tak by si měl stát za tím, co zpívá. Písničky, které zpívám já, musí být část mě. Texty nemohou být bláboly nebo filozofický slovník převedený do hudby, ale musí být takové, abych jim dokázal věřit. Po odchodu z Elánu jsem byl nějakou dobu doma a komponoval jsem a nahrával, ale začali mi chybět lidi, kterým bych hrál, což byl asi i hlavní důvod, proč jsem postavil kapelu a začal znovu koncertovat. Mockrát mi lidé přišli říct, že se při mé písničce zamilovali, počali dítě, nebo se vzali. Pak člověk pochopí, že to nedělá nadarmo, že je užitečný a že svým způsobem lidem pomáhá.
Všimla jsem si, že když pro někoho složíš písničku, tak ji také aranžuješ, děláš klávesy i programuješ. Děláš to vůbec někdy tak, že skladbu dáš s pánembohem někomu jinému a nekontroluješ její další život?
Tomu se vyhýbám, protože když jsem je dal párkrát z ruky, nedopadlo to dobře. Když jsme už u toho, rád píšu hudbu na hotový text. Ze zkušenosti vím, že napsat text na hotovou melodii je strašně těžké a často dopadne jako křížovka - dlouhá-krátká-krátká-dlouhá. Kdysi všichni skladatelé, kteří komponovali vokální hudbu, také komponovali na text, protože neměli magnetofon, díky kterému dnes může napřed vzniknout hudba a textař si ji pak může pouštět pořád dokola a dosazovat text. Na text píšu rád hlavně pro svoje kolegy, protože tam už můžu vycházet ze dvou důležitých věcí: znám obsah písně a znám interpreta, tudíž mu můžu písničku našít na tělo. Důkazem toho je, že většina hitů, které jsem pro ně napsal, vznikla skoro vždycky na hotový text - ať už to bylo třeba Po schodoch, nebo Voda, čo ma drží nad vodou.
Dá se tedy nějak rozpoznat hit, ještě než ho promelou rádia a prodeje?
Kdybych to rozeznal, byl bych asi největší boháč na světě. Navíc hit se dá bohužel vytvořit i častým opakováním blbosti. Mockrát se mi stalo, že jsem napsal písničku, o které jsem si myslel, že bude na lidi super zabírat, a nezabírala. Je to věčný boj, ve kterém se můžu spolehnout jenom sám na sebe. Kolikrát vymyslím geniální verzi, chystám se na refrén a on nejde. Sedím nad ním den, týden, měsíc a je pár věcí, nad kterými sedím pár let, a ten refrén pořád není správný.
Schováváš si věci pro sebe?
Sbírám a ukládám si různé materiály a nápady na kazety a do sekvenceru, někdy stačí dva takty. Lidé se mě často ptají, proč jsem si nějakou skladbu, ze které se stal hit, nenechal sám pro sebe. Za prvé, to by nebylo profesionální, většinou dělám na objednávku, a za druhé, jak jsem už naznačil, stejně se dopředu neví, jestli to bude hit, nebo ne. A když je z toho nakonec sláva, mám radost jako skladatel, protože častokrát ta interpretace může být jiná a třeba i zajímavější než to, jak bych to zpíval já.
Hudbou se zabýváš celý den. Baví tě pak poslouchat muziku třeba jen tak v autě?
To je jedna z věcí - já už hudbu nemůžu poslouchat jen tak, jasná choroba z povolání. Jakmile něco slyším, okamžitě začnu analyzovat. Takže když poslouchám, tak něco, kde se můžu něčemu novému přiučit. Od klasiky přes trendy až k mým oblíbencům, což je třeba Phil Collins, který dokáže dělat populární hudbu, která je zároveň inteligentní a vysoce profesionální. Navíc umí používat dechy, které zbožňuju a sám je rád používám, respektive nacpu je, kam můžu. Co se mých oblíbených bigbeatových kapel týče, dneska už jich moc není. Často jsou tak nějak jednodenní, což mi trochu vadí. Co zrovna poslouchám, často souvisí s tím, co zrovna dělám. Třeba když jsem teď dělal s Katkou Hasprovou, musel jsem si naposlouchat všechny možné zpěvačky, od Celline Dion až po Anastacii.
Takže trendy neodmítáš?
Jako účel ano, i když nevylučuju, že jsem možná někdy byl a budu trendu poplatný. Samozřejmě sleduju, co se děje, čtu časopisy, jezdím na výstavy a troufám si říct, že jsem stále in. Je fakt, že některé věci bych neuměl udělat, protože na to jednoduše nemám, třeba nějaké dancefloorové záležitosti. Nic proti tomu, ale osobně nedokážu udělat věc, kde šestnáct taktů jede jenom rytmus a nic se neděje. Základ dobré písničky je v dobré melodii a v dobrém textu. Teoreticky řečeno, písnička musí mít verzi plus refrén, takové to A-B-A - ale to je teorie. V praxi autor potřebuje mít navíc ještě něco od přírody. A ještě jedna strašně důležitá věc: i když je sebelepší melodie, text a interpretace, ještě nemusí sedět dohromady. Písnička a její projev musí mít společnou atmosféru. Kdysi se na různých festivalech, jako třeba Bratislavská lyra a podobně, dávaly ceny za nejlepší hudbu a ceny za nejlepší text. Nesmysl. Skladba se dá interpretovat různě, ale ve chvíli, kdy ji posloucháš, musíš tomu zpěvákovi věřit a cítit atmosféru. A o to se snažím - vystihnout, co chci písničkou říct, a příslušnou atmosféru vyvolat.
Celý život se hudbou živíš - jako autor, producent, zpěvák atd. Nepociťuješ jistou, no, únavu?
Ono to možná nebude znít nijak skvěle, ale já se jako muzikant a hlavně jako skladatel cítím jako profesionál. Někdy to jde líp, někdy hůř, ale nemůžu se spoléhat na to, že se proběhnu po sadu, budu poslouchat ptáčky a snad mě kopne nějaká múza. Tak to nefunguje, je to denodenní práce. Rád cituju svého profesora z VŠMU: u skladatele není důležité, co vymyslí, ale to, co vygumuje - jeho nejdůležitějším nástrojem je guma. Nepustit ven věci, které nejsou to pravé. Mám vystudovanou kompozici a dobře vím, že i komponování se dá svým způsobem naučit. Protože k napsání písničky není třeba znát nějaké šílenosti a modulace, ale noty a motivy, a pak se z podvědomí vynoří na povrch věci, které jsou na první pohled jednoduché, ale v podstatě složité. Třeba písnička Voda, čo ma drží nad vodou je tak komplikovaná, že jsem měl ze začátku problémy ji nahrát. Nakonec se z ní stal hit, i když je vlastně složitá - tolik akordů, tolik modulací, ale melodie a text spolu drží dohromady.
A jakým receptem přispěješ do naší kuchyně?
Nevařím, tak nevím. Ale mám rád třeba knedlíky s vajíčkem. A aby to nebylo tak nudné, tak si je někdy dělám se slaninou, nebo s cibulkou, nebo s hráškem, nebo s kukuřicí, ale vždycky navrch dávám sýr, on se tak pěkně do toho vajíčka zapeče!
Mňam. Děkuju za rozhovor.
Vašo Patejdl je nejen skvělý muzikant, ale je i velkorysý! Podívejte, jak podrobně nám namaloval a popsal svoje studio. Děkujeme, Vašo!
Asi až pred rokom som prešiel z môjho starého, ale šikovného Atari 1040ST a klasického Notátora na PC a Emagic Logic Platinum (4.7). Používanie Maca nie je v Bratislave príliš rozšírené, a keďže potrebujem mať rovnaké platformy jak doma, tak v štúdiu, ktoré vlastním (Relax Recording Studio) zvolil som PC. Nakoniec softwerovo sú obidva systémy už takmer rovnocenné a k PC mám aj dostupnejší servis.
Počítač: PC-Pentium III, 800 MHz, 256 RAM - RME DIGI96/8 PAD - Emagic Unitor8
Software: Emagic Logic Platinum 4.7 - Native Instruments B4 - Emagic evp88
Klávesy: Roland RD-500 (masterkeyboard I.) - Roland D-50 - Yamaha DX7 II FD E! (masterkeyboard II.)
Moduly: Emu Proteus 1 XR (+orchestral expander) - Emu Proteus 3 - Emu MO'Phatt - Roland U-220 - Roland MKS-70 - Korg Wavestation SR - Yamaha TX81Z - Access Virus b
Samplery: Akai S3000i
Drum Machine: Roland R-8
Mixážní pulty: Behringer Eurorack MX 2642A (main) - Roland M-160 (sub) - Alesis Studio 12R (sub)
Efektové procesory: Behringer Virtualizer Pro - Lexicon Reflex
Poslechové monitory: Roland MA-20 (active)
Magnetofóny: Tascam DA-20MKII DAT - Aiwa AD-WX707 Cassette Deck
