Vašek Vávra Basista se skvělým handicapem
Když se mi před několika lety vdávala kamarádka, věděl jsem, že si za manžela bere muzikanta. S novomanželem jsme se seznámili na svatbě. Vyklubal se z něho Vašek Vávra. Jeden z nejzajímavějších basistů současné české scény. Na pódiích jste ho mohli vidět a slyšet v mnoha kapelách, sestavách a projektech. Hrál třeba v Support Lesbiens, doprovázel písničkářku Lenny, hostoval u Vladimíra Mišíka v Etc...
Jeho basové linky jste mohli slyšet v kapelách Clou, November 2nd a České srdce, doprovázel na turné americkou zpěvačku Janet Robin, zaregistrovat jste jej mohli i v superskupině T4 a v Crossroads Ondřeje Konráda. Tak tomu se říká vyhledávaný a vytížený basák Už na svatbě jsem od něho slyšel příhodu o tom, jak se stal žákem slavného Gumy Kulhánka, a to měl tehdy teprve našlápnuto k záviděníhodné kariéře... Vašek se narodil ve stejný den, kdy byl zastřelen John Lennon před svým newyorským domem. Jestli právě tahle událost jej předurčila k dráze muzikanta, není jisté, spíš šlo o souhru náhod, ale ve Vaškově případě také tvrdé dřiny a cílevědomosti. A díky těmto vlastnostem jsem jej zanedlouho mohl vidět na pódiu v té nejlepší společnosti - jako hráče Kalandrova Bluessessionu, kde se sešel se svými oblíbenými muzikanty z Etc... A bylo to pro mě příjemným překvapením, když jsem jej o několik měsíců později slyšel v Jazz Docku společně s kytaristou Lukášem Martinkem a bubeníkem Romanem Víchou v blues-fusionovém triu Private Earthquake. Fakt nářez. Velmi inspirující, doporučuji. V současné době je Vašek stálým členem Anna K. Bandu, takže kdo navštívil některý z větších letních festivalů, jistě si vzpomene na rozesmátého týpka s patkou a skvělým zvukem basy. Při své návštěvě u něho doma jsem obdivoval sbírku jeho nástrojů. A tak je možná na místě prozradit
zvědavým tlustodráteníkům, na co tenhle basový kouzelník vlastně hraje. Pětistrunku byste u něho hledali marně. Čtyři struny mu úplně stačí, aby zahrál tak, že máte chuť se znovu začít učit. Nebo rozšlapat svou basu. To podle nátury. Nástrojový park Vaška Vávry tvoří: 1961 Fender Jazz Bass Sunburst, 1959 Gibson EB2, Masterbuilt Fender Jazz Bass by Mark Kendrick, 1973 Gibson Les Paul Signature Bass, 1974 Fender Jazz Bass Fretless a USA Lakland Bob Glaub. Ani kombo byste u něj nenašli. Jen dvě hlavy Aguilar (Tonehammer 500 a DB750), kterými „krmí“ dle velikosti pódia dvě sestavy boxů: Aguilar SL410x, nebo Bergantino NV610. A jelikož se mi jako basistovi zdálo velmi zajímavé, co jsme si spolu povídali, rozhodl jsem se, že vám rozhovor, který jsme spolu vedli, zkusím zprostředkovat na stránkách Muzikusu.
Na jakej první nástroj jsi vůbec hrál?
Poprvé jsem byl donucen hrát na starou zrezlou baskytaru značky Epiphone. Dohmat skoro centimetr, nešlo to skoro ani umáčknout. Fakt zázrak, že mě to neodradilo.
Proč sis vybral právě baskytaru? Co tě na tomhle nástroji nejvíc baví?
Upřímně, basu jsem si nevybral dobrovolně, začínal jsem na kytaru a přišel na konkurz do grungeové kapely na pozici kytaristy, což byla od kluků malá past. Hned jak sem překročil práh zkušebny, tak se přiznali, že kytaristu už mají, a jestli bych, když už jsem dorazil, nezkusil zahrát na basu. Dneska jim za to děkuju.
Myslíš, že přeučení kytaristi hrajou na basu jinak než ti, co na basu hrají od začátku?
Já hrál na kytaru dva roky, to se na tobě ještě nepodepíše. (smích) Ale je pravda, že nedávno jsem viděl v Jazz Docku hrát na baskytaru Yardu Helešice a hrál úplně jinak, než by to zahrál basák. Nápaditý jednoduchý melodický linky. (smích)
Jaká byla tvoje první baskytara, kterou sis koupil?
Myslím, že to byla Aria Pro II s humbuckerem, ale hned záhy jsem pochopil, že tohle není moje cesta, a přitáhl jsem si z Ameriky zdevastovaný Fender Jazz Bass z roku 1964, který jsem pak nechal kompletně zrestaurovat.
U koho ses učil na basu?
To bylo tak... Po jednom koncertě v Rock Café za mnou přišel můj kamarád a kytarista Tomáš Vondráček a povídá: „Hrál jsi fakt mizerně, kamaráde, tady máš číslo, zavolej tam.“ Druhý den tam volám, zvedl to nějaký pan Kulhánek. Další den sedím u něj doma bez sebemenšího tušení, kdo to je, a když ten člověk psal už přes hodinu jen noty, popadlo mě lehký zděšení. Pak zvedl hustý obočí a povídá: „Až se to naučíš zahrát, tak přijď.“ Za týden jsem tam byl znovu...
Měl bys pro naše čtenáře ukázku v notách?
Mám tady jednu ukázku. Zajímavý a celkem lehký noty. Krásný funky sólo, který hraje Flea z RHCP ve skladbě Aeroplane. Hodí se to pro začátečníky. Každej to zná. Byla to jedna z prvních písniček, kterou mi Guma přepsal do not
a naučil mě ji.
Jak jsi na tom s bezpražcovkou?
Miluju ji. Guma mě na ni učil potmě. Přišel jsem večer, on zhasnul a něco zahrál a musel jsem to zahrát stejně a s dobrou intonací. Člověk se na tom naučí nehrát jen věci naučené očima, ale hrát podle uší. Když jsem pak hrál s Lenny, Clou nebo Support Lesbiens, tak na to nebyl v kapele prostor, ale v létě u Vládi Mišíka nebo teď u Anny K. je tam zase pár skladeb, kde se to vyloženě hodí.
Jak cvičíš? Co bys doporučoval začínajícím basákům? Často? Denně? Jak?
Tak hlavně cvičit proto, že tě to baví a že to chceš dělat. Když mně bylo osmnáct, cvičil jsem šest hodin denně. Přišel jsem ze školy a do noci prudil panelák tím dunivým zvukem. Neumím si představit, že by mě do toho někdo nutil, nikam by to nevedlo. Každý den jsem si projel vždycky na začátku nějakou teorii a stupnice, ale většinu času jsem hrával s kazeťákem nebo pak s počítačem cizí věci a stahoval je. S Gumou jsme rozebírali, proč tamten hraje právě to a to. Tím do sebe hudební teorie a praxe začaly skvěle zapadat. K čemu ti je teorie, když nevíš, kde a proč to zahrát, a naopak. Teď se jen udržuju v kondici. Vím, že když nezahraju Donnu Lee nebo nějakou věc od Muse nebo Robbena Forda v tom a tom tempu, tak je něco zle a nastane krizový plán: „Panebože koukej přemluvit ty starý šlachy, aby zase hrály tak rychle jako dřív!“ (smích)
Proč vůbec používat efekty na basu? Nedá se hrát úplně bez nich?
Dá, nemůžeš přece tunit auto, který se ti od základů rozpadá. Musíš mít skvělej zvuk bez efektů, a když tě to baví a máš pro to cit, tak můžeš začít experimentovat s efektama. U Vládi Mišíka a Etc... jsem si třeba nic jinýho než chorus nedovolil. U Anny K. vozím malou elektrárnu. Fuzzy, octavery, filtry obálek, syntezátory. To ale neznamená, že na to celou dobu hraju. Efekt použiješ, protože to ta muzika potřebuje, ne proto, že sis ho koupil.
Co máš ve svým pedalboardu? Máš jich víc na různý styly?
Mám dva. Malý a velký. Základem je lampový pre-amp Noble Di, který mi zároveň ty ostatní krabičky i napájí. Pak tam najdete ladičku TU2 a paralelní looper Badger Schism, přes který běží a míchají se všechny fuzzy a distortiony s čistým zvukem. To znamená Green Russian Big Muff, Animato, Earthquake devices Hoof a Moog MF drive. Pro lehký zkreslení mám pak Darkglass Vintage Microtubes. Následujou octavery OC2 a Aguilar Octamizer, pak Aguilar Filter Twin a chorus Providence Anadime a starý bass micro synth EHX. Samozřejmě ne v tomto pořadí.
Jak bys poradil mladým basistům, kteří váhají mezi kombem a boxem s hlavou? Určitě hlavu s bednou. Sehnal bych si jakýkoli lehký digitální zesilovač třídy D, třeba Aguilar Tonehammer 500. Doma bych měl malou bednu na cvičení a ve zkušebně druhou na hraní. Komba jsou v tomhle ohledu dost nepraktický.
Kde bereš inspiraci při vymýšlení svých groovů?
Když mi někdo pošle nějakou novou muziku, že do ní potřebuje nahrát basu, tak mám vyzkoušenou jednu věc: Nezačínejte tím, že si vezmete hned do ruky basu a snažíte se do toho „něco“ zahrát. Budete hrát jen naučené věci tíhnoucí ke klišé a vaší rutině. Zkuste si tu věc párkrát poslechnout bez basy a zamyslet se nad tím, co tam vlastně slyšíte. Vymyslet si frázování, to, kde budete držet „basu“ s bubnama a podporovat zpěv. Najít si místa, kde to můžete naopak ozvláštnit. Neumím si představit, že bych třeba linku z Jacksonova Beat It složil tak, že bych se zpěvem něco začal hrát hned na basu. Když naopak hrajete živě s kapelou improvizační věci, tak to chce mít oči a uši otevřený a poslouchat, kdo co hraje, a reagovat na to. Basa celou kapelu propojuje. Zvýrazňuje groove bubeníka, podporuje kytaristu pod sólem a drží to pevně pohromadě při zpěvu. Nesmíte zahrát jedinou notu jen tak, aniž byste věděli, co a proč to tam hrajete. Okolí z vás musí cítit, že neuděláte chybu a že to celé máte pod kontrolou.
Co rád posloucháš v autě?
Tak česká radia to zrovna nejsou. Nějak se jim ta programová nabídka zacyklila v osmdesátkách, anebo hrají neosobní popový novinky, která je jedna nerozpoznatelná od druhý. Já si platím iTunes a snažím se dohánět resty v novinkách, které mi někdo doporučí nebo mě zajímají. Žánrově to dost míchám. Poslední novinka, co mě úplně dostala, je poslední deska Foo Fighters prodiukovaná Gregem Kurstinem. Robert Plant vydal teď skvělou novou desku, Biffy Clyro a Kings of Leon vydali loni skvělý alba. Ale to by bylo na delší povídání...
Na jakých deskách jsi spolupracoval?
Protože mám ještě další povolání, tak nestíhám v muzice všechno, co bych chtěl, a zaměřuju se hlavně na živý hraní. Ale naposled jsem hrál na desce Oskara Petra, Lenny a Českého srdce. Teď připravujeme fusionovou desku s Matějem Morávkem a nahráváme živák s Bluessessionem Petra Kalandry.
Se kterým bubeníkem se ti hrálo nebo hraje nejlíp?
To je jako by ses zeptal, který dítě mám radši. (smích) Já měl ohledně bubeníků velký štěstí. Každej je osobitej a to je na tom to nádherný. Roman Vícha, Jarda Drápala, Dano Šoltis, Jirka Zelenka, Martin Vajgl, Jirka Stivín, Radek Tomášek, David Landštof, Martin Kopřiva. Ze zahraničních byl naprosto okouzlující třeba naposled Doug Yowell od Suzanne Vega.
Jak se ti daří skloubit muziku a malé děti?
Může mně někdo vysvětlit, jak se to dá skloubit, když k tomu ještě pracuješ? (smích)
Dá se hudbou uživit rodina?
Asi dá, ale často za cenu osobních ústupků ohledně toho, s kým byste normálně chtěli hrát. V takové situaci si nemůžete vybírat a musíte brát vše, od Michala Davida po Brichtu nebo Slzu. A to jsem přesně nechtěl. Muzika tě musí bavit. Jak za tím vidíš jen složenky, tak je něco špatně.
Vím, že hraješ golf na velmi slušné úrovni. Jak to jde dohromady s muzikou? Doplňuje se to?
Nedoplňuje. (smích) Je to jako by ti na každé koleji ujížděl jeden vlak. Pár let se to zatím pokouším stíhat obojí, ale jak to zvládám, se mě neptej. Je za tím hodně a hodně práce. Teď mám handicap 4,7. Abych se dostal na svoji vysněnou hranici pod dva HCP a hrál s naší amatérskou špičkou, to bych musel trénovat snad i o půlnoci. A na druhý straně zase všichni ti mladí talentovaní basáci, co hrajou už ve školce líp než ty... Musíš to odhánět bičem. (smích)Ale nevzdávám to ani na jedný frontě!
Uvažuješ, že bys sám začal učit mladý basáky?
Zkoušel jsem to, ale já na to nemám nervy. Něco ho za hodinu naučíš, snažíš se mu to vysvětlit. Dáš mu domácí úkol, a on se ti na to vybodne, a za týden přijde nepřipravenej. A mně jenom v hlavě projede můj standardní pracovní den a v duchu si říkám: „Držte mě, nebo toho lempla zabiju!“
Máš na závěr nějakou univerzální radu, jak se stát dobrým a vyhledávaným basákem?
Musíš být připravený na jakoukoliv situaci. Umět zahrát žánrově všechno. Až přijde ta správná příležitost, abys na to měl. A v Lounech nebo Rokycanech tě nikdo hledat do velký kapely nebude. Jezdi do Prahy, zajímej se o všechno, co se tu děje a co tu hraje. Snaž se všechny poznat a nejlíp si s nimi zahrát. Pak se může jeden den stát, že si na tebe někdo vzpomene. A piš svoje věci. A taky neměj tak proříznutou hubu jako já... (smích)
