Určitě jste se s tím už někdy setkali, a pokud ne, buďte rádi, není o co stát. Koupíte si drahý kapacitní mikrofon vyhlášený svou spolehlivostí a kvalitou, který se bez problémů používá ve špičkových studiích po celém světě, zapojíte ho a začnete natáčet. Najednou se z reproduktorů začne ozývat zvuk připomínající v lepším případě praskot gramodesky, v horším četu myšáků prohryzávajících se v garáži odloženým trabantem.
Zpočátku je zvuk sotva slyšitelný, po deseti minutách již zcela zřetelný a po půlhodince již pocukávají i ručičky na VU metru, ačkoli je ve studiu ticho jako v hrobě. Jdete se podívat, jestli vám po kapsli nelezou pavouci nebo jestli si některý hudebník-abstinent nezapnul varnou konvici, aby si udělal kafčo. Vlezete do studia, zabouchnete dveře a ejhle - najednou je zase všechno v pořádku!
Varianta druhá; všechno bylo OK do té doby, než do studia zasvítilo slunce. Náhle je ten odporný praskot zase tady, nebo se vám jen něco zdálo? Ale nezdálo, přidejte si poslech, je to zase tam! Tak, a najednou ticho..., že by zázrak? Mávnete nad tím rukou, začnete točit, záběr je skvělý, blíží se ke konci, ale běda!!! Už tam zase něco praská, klokotá, chrčí, nebo dokonce snad i kmitá. Do háje s tím!
Ještě další, obvyklý scénář: točilo se do večera, a vy přejíždíte natáčet zítřejší živák, tak necháte aparaturu přes noc v autě. Sice trochu prší, ale mikrofony jsou v neprodyšných transportních kufříkách, kam se vlhko určitě nedostane. Večer se ale nestačíte divit: Dva z osmi kondenzátorových mikrofonů připomínají stařičký telefon s uhlíkovou kapslí, u něhož váš věrný kokr okousal šňůru!
Ve všech případech se ptáte na totéž: Kde se stala chyba? Mám zkusit vyměnit mikrofon nebo raději kabel? Je někde špatný kontakt, nebo začal vařit vstup na mixu či nějaká další elektronika? Odpověď není jednoduchá: Může to být cokoli, i když procenta pravděpodobnosti se u jednotlivých možností dost liší.
Zkuste si vzpomenout, jestli jste už někdy měli problémy tohoto typu s dynamickým mikrofonem, asi ne, že? Proč se tedy s těmito problémy setkáváme v 99 procentech při používání kapacitních modelů? Odpověď je prostá, řešení nikoli. Všude tam, kde se nachází potenciál stejnosměrného napětí (fantomové napájení, např. lampových mikrofonů či jakýchkoli dalších elektronických obvodů) dochází k jednomu rizikovému faktoru: všechna napájecí napětí používaná ve slaboproudé elektrotechnice se pohybují v řádu jednotek, desítek či dokonce stovek voltů. Ze stejného potenciálu se ale také odebírá po odfiltrování stejnosměrné složky i užitečný audio signál (který se musí mnohonásobně zesílit v dalších elektronických obvodech) a ten se pohybuje v řádu milivoltů. Jedná se tedy o hodnoty, jež jsou tisíckrát či milionkrát menší. Udávaná citlivost mikrofonů se navíc vztahuje k hlasitým zvukům a ne k těm, které se potom běžně ve studiu snímají. Pokud z mikrofonu "vycucáme" užitečný signál o velikosti 1 mV při expresivním saxofonovém sólu, je celkem logické, že u klasické kytary bude hodnota užitečného signálu o několik řádů nižší.
Stejnosměrné napětí, které je nepostradatelné pro správnou funkci všech aktivních elektronických obvodů, je v audio řetězci neslyšitelnou složkou. Neslyšitelnou za určitých podmínek: pokud je extrémně kvalitní (dobrá stabilizace a filtrace - jinak vzniká brum), dobře oddělené od obvodů, kde nemá co pohledávat (kvalitní kondenzátory, elektrolyty), a ve všech místech, kde se nachází jeho potenciál, jsou relativně konstantní podmínky - nemění se struktura materiálu, teplota, vlhkost - a především je zaručen dokonalý kontakt všech spojů. Ne nadarmo se ale říká, že "tichá voda břehy mele", protože jakékoli mikrozměny a nedodržení těchto konstantních podmínek má za následek vznik nepatrných střídavých proudů řádově srovnatelných s užitečným signálem, což se po extrémním zesílení projeví v audio řetězci jako šum, praskot či brum.
Typickým příkladem tohoto stavu uvnitř přístrojů bývá studený spoj (špatný kontakt mezi příslušnými elektronickými komponentami vlivem uvolněného přívodního drátku v místě letování nebo špatného nanýtování), špatný kontakt na konektorech, drahách potenciometrů, přepínačích apod. Svádělo by to k závěru, že pokud někde dojde k narušení těchto stálých podmínek, bude to nejčastěji právě uvnitř přístrojů, kde se nachází stovky různých spojů a tím i potenciálních rizik. Pokud ale používáte kvalitní profesionální aparaturu, není tomu tak docela. V praxi se zdá, že ani samotný konektor XLR není tím nejchoulostivějším místem, protože kvalitní cannony (např. Neutrik) jsou většinou bez problémů, i když určité riziko hrozí i tady. Nejzranitelnějším prvkem totiž bývá symetrický kabel, kde je při stejnosměrném fantomovém napětí každý milimetr potenciálním zdrojem výše uvedených problémů.
Že používáte jen ty nejkvalitnější kabely? Dobře, udělejte si malý test: zapněte si na mixpultu nebo předzesilovači fantom, nastavte si zisk naplno a poslechněte si odstup nezapojeného vstupu. Potom do vstupu připojte samotný mikrofonní kabel (bez mikrofonu) a trochu s ním zahýbejte. To se dějí věci, co? Pokud se vaření (šum a praskot) ozve, aniž by se zahýbalo kabelem, můžete dotyčný exemplář rovnou zahodit do koše! U některých kabelů se příslušný efekt objeví jen při ohybu na některých místech - ty jsou nejpravděpodobnějším zdrojem všech problému, o nichž je zde řeč. Po zatížení kabelu impedancí mikrofonu se sice vše může jevit zdánlivě v pořádku, ale je pouze otázkou času, kdy vám takto strukturálně narušený kabel připraví krušné chvilky. Záleží totiž nejen na tom, jak je právě smotán či natažen, ale svou roli tu hraje do značné míry i vlhkost a teplota prostředí.
Příležitostná kontrola všech kabelů v nezatíženém stavu může být pro další práci k nezaplacení. Sám si je tímto jednoduchým způsobem čas od času prověřuji a někdy se nestačím divit: zatímco některé jsou prakticky nehlučné, z jiných se ozývá zlověstné praskání a šustění. Čím delší kabel, tím větší šance, že nebude úplně v pořádku. Odhaduji, že v devadesáti procentech případů "vaření" je na vině vada ve struktuře kabelu. Ta vzniká nejčastěji jeho hojným používáním, ale někdy se tento problém může objevit i u zcela nových symetrických kabelů. Když je struktura kabelu vadná poblíž konektoru, dá se kabel ustřihnout a připájet znova, pokud se ale praskání objeví na několika místech současně, je lépe odstřihnout cannony a vyhodit ho celý, byť byl sebedražší. U jednoho (poměrně kvalitního) kabelu se mi dokonce stalo, že z některých stometrových cívek byl v naprostém pořádku, zatímco z jiných cívek jsem po rozmotání objevil několik problémových bodů - a to se jednalo o nový, netknutý materiál!
Vzájemný kontakt konektorů XLR určitá (i když mnohem menší) rizika přináší - mezi nepříznivé faktory patří zejména prach a vlhkost. U kapacitního mikrofonu však konektorem zdaleka řetězec rizikových faktorů nekončí. Dalšími choulostivými prvky jsou kontakty mikrofonní kapsle a její terminace, pokud ovšem nepočítám aktivní elektroniku v korpusu. Tím nejhorším, čeho se můžete obávat, je vysoká vlhkost prostředí, protože ta dokáže napáchat ve vysokoimpedančním prostředí hotovou kalamitu. Mikrofon v tomto případě nejen s oblibou vaří a nadměrně šumí, ale dokonce ztrácí signál a v extrémním případě už nejde vůbec. V nevytápěných prostorách, kde se v zimě scházejí orchestry nebo kýchající sboristé, aby ušetřili za drahé pronájmy různých koncertních síní, bývá relativní vlhkost i hodně přes 90 %. Pokud se vám ručička vlhkoměru nebezpečně přiblížila ke stovce, nemá ani význam klasické kapacitní modely vytahovat z kufru. V takovém prostředí se dá nanejvýš pracovat s modely RF (vysokofrekvenční formát napájení namísto stejnosměrného), jaké vyrábí např. Sennheiser, ale ani tady se nedá nic stoprocentně zaručit. Někdy se vaření objeví až když se mikrofon ohřeje, jindy se při ohřevu naopak ztrácí. Vlhko a s ním související kondenzace jsou nevyzpytatelné, a když na mikrofon ještě párkrát zasvítí sluníčko, nestačíte se divit. Lampové modely na tom bývají o něco lépe, protože se zahřejí na určitou provozní teplotu, která zaručuje relativně suchý povrch. Vzpomeňte si na okna v autě: jak vypadají, když do vozu v zimě sedáte, a potom po chvíli, když se interiér vyhřeje na určitou teplotu - obdobně to probíhá uvnitř lampového mikrofonu.
Firmy, které dodávají kapacitní mikrofony, by vám mohly vyprávět, kolik reklamací typu "mikrofon mi vaří" už měli. Většinou se to ve firmě odzkouší, a když je všechno v pořádku a závada se neobjeví ani po několika hodinách, ztrácí dealer trpělivost s dalšími pokusy. Pošle ho tedy na žádost zákazníka do servisu přímo k výrobci, ale i odtud se často vrací s diagnózou: vyšetřen - zcela zdráv a práce schopen. Uklidněný zákazník vymění kabely, mixážní pult a většinu dalších komponentů studiového vybavení, zapojí mikrofon znovu a za pět minut je tam, kde byl před měsícem. Osobně jsem tento příběh zažil již minimálně třikrát a (abych "přiznal barvu") někdy jsem si připadal jako úplný idiot.
Věcí mezi nebem a zemí, o nichž nemáme ani tušení, je určitě víc, než jsme ochotni si připustit, a kapacitní mikrofon se mi jeví jako kapitola sama pro sebe. Neoddiskutovatelným faktem je, že i sebepreciznější model prošlý dokonalou výstupní kontrolou v sobě jako jedinec tato rizika skrývá, a pokud mu jednoduše nevyhovuje tlak - teplota - rosný bod, či snad délka kabelu - konektor - vstupní impedance, krásně se "rozvaří" a je mu úplně jedno, jestli se z toho zblázníte nebo ne.
