Aleš Brichta kdysi zpíval "M jako metal". Abeceda českého punku začíná jiným písmenem. V jako Visáči. Tato pravděpodobně nesmrtelná a kupodivu nestárnoucí banda zpestřuje už přes 21 let tuzemskou scénu více méně pořád stejně. Pořád stejně dobře. Co na tom, že vlasy řídnou a léta přibývají. Pětice, která věrně drží při sobě od samých počátků Visacího zámku, si hraní užívá jako zamlada. Recept na přežití podávají zpěvák Hony Haubert a kytarista Mick Pixies.
Těšíte se pořád na koncerty, nebo už to sem tam berete jako chození do práce? Hrajete přeci jen desetkrát do měsíce.
M: Koncerty mě pořád dost baví, co mě ale nebaví, je to neustálé cestování tramvají. Než naložím aparát do tramvaje, řidič většinou poťouchle zavře dveře a nechá mě běžet se dvěma kytarami v ruce za tramvají.
Co když nepřijdou lidi? Slyšel jsem, že nedávno v Pardubicích do sálu pro stovky dorazilo 80 fanoušků. Přímý svědek povídal cosi o naštvaném, laxně odehraném koncertě...
M: Stane se. Konkrétně v Pardubicích nás pozvali do jakéhosi disco klubu, kam rockový fanoušek ani nepáchne.
H: Když je málo lidí, tak jim Pixies spílá, že nepřivedli kamarády. V malém počtu je lepší na koncerty ani nechodit...
A špatný zvukař? Tady bych zavzpomínal na 18 let Visacího zámku ve Futuru, kde se úvod jinak úžasného koncertu proměnil ve zvukovou zkoušku.
M: Teď jsme si na oslavu jednadvacátých narozenin pozvali asi osm spřízněných kapel a jako oslavenci jsme měli ze všech nejhorší zvuk. Co s tím chceš dělat? Zvukaři se prý střílet nesmějí. Vynikající jsou malé kluby, kde se zvučí jen bicí a zpěv. Zvukař může jít na večeři a diváci si užijí náš nádherný pódiový sound. Pro nás jsou takové kontaktní koncerty náročnější, ale posluchači si je vždycky pochvalují.
Ke koncertům patří cestování. Jak to snášíte? Máte auto s řidičem?
M: Jezdíme luxusním tanzisatorákem společnosti Don't Travel, kterou řídí náš kamarád Martin Dont, a většinou je to strašidelná legrace.
H: Benzínové pumpy by mohly zpestřit nabídku pochutin. Bagety už nesnáším. Jinak v autě většinou spíme.
Co tělesné schránky? Zvládají ten nápor bez problémů?
M: Pohoda, jen mě po těch skocích a roznožkách trochu bolí záda. Žereme teď víc prášky. Užiješ si spousty legrace a navíc - zdravotní pojišťovna to hradí. Nejvíc si pochvalujeme Persil a Vizír.
H: Zatím nedošlo na žádné náhradní díly.
Kam jste zatím jeli nejdál?
H: Nejdál jsme jeli k moři do Chorvatska vyřazenou karosou bez klimatizace. Cesta trvala 24 hodin a každou chvíli řidiči něco opravovali. Jednu chvíli autobus hořel. Je div, že jsme to přežili.
Co u našich východních bratří? Jak to tam vypadá s publikem? Jsou třeba podmínky v klubech srovnatelné? Spousta slovenských kapel hraje víc u nás než doma.
H: Já se na Slovensko vždycky těším, jsou tam laxní pohodáři. Jejich životní tempo mi vyhovuje. Už na hranicích bývá veselo. Slovenští celníci se s námi fotografují a žádají autogramy. Vybavení klubů je ale bídné, minule jsme spali v hrůzných ubytovnách z papíru a překližky. Jenže k čemu by bylo jezdit do zahraničí, kdyby to tam bylo jako tady.
Jak se připravujete na koncerty? Cvičíš na kytaru, Micku?
M: Půl hodiny před koncertem začnu zuřivě cvičit skoky, hlavně roznožky, pak běhám dvacet minut kolem zdí šatny a beru s sebou vše, co mi přijde do cesty. Na kytaru zásadně necvičím, ježto si snažím zachovat punkově neumětelský způsob hry.
Na jak tvrdé hraješ struny? Měníš před každým kšeftem?
Většinou na hybridy 10-11 a měním je tak po 2-3 měsících, ale to už je většina z nich stejně několikrát vyměněná, kromě jedné struny, která nikdy nepraská.
A co ty Jene? Používáš nějaká rozezpívavací cvičení?
H: Ano, zuřivě kouřím a polévám jazyk chmelovými džusy.
Ztratil jsi někdy před koncertem hlas? Nebo paměť?
H: Občas se mi hlas zúží na dva tóny. Naštěstí jsou naše písničky komponovány tak, že to nevadí. Texty si pamatuji spolehlivě, spíš občas začnu uvádět nějaký song - a během řeči zapomenu, který.
Tys byl vždycky pověstný sykavkami, lze říct, že to bývalo poznávací znamení Visacího zámku. Snažil ses toho někdy zbavit, nebo si na tom naopak zakládáš?
H: Že mám netypické sykavky, jsem zjistil až po poslechu našeho prvního LP. Někteří zvukaři předtím cosi naznačovali, ale myslel jsem, že jde o blbě vyslovované R a Ř. To jsem pak cvičil. Se sykavkami se to zhoršilo, když mi Pixies vyrazil kytarou druhý tesák. Ale hlavně, že je mi rozumět.
Pohybovou show pilujete na zkouškách, nebo je spontánní?
M: Je to samozřejmě spontánní, ale je fakt, že v některých písních už jedem podle zajetého klišé. Kupříkladu při ruské hymně zásadně ležíme.
H: Vím přesně, kdy mě Michal nakopne do prdele, a někdy už mě to dost sere.
Živé vystupování je vaším denním chlebem. Co studio? Na jakém principu nahráváte?
M: Točíme spodky dohromady a k tomu jednu orientační kytaru.
H: A dále se pokračuje dotáčením dalších kytar, dokud jsou volné stopy. Poslední půlden pak točíme vokály.
Do studia jdete s hotovou představou?
M: Ve většině případů je vše předem vymyšleno.
H: A legrace pak bývá, když ve studiu zjistíme, že máme přesnou představu, ale každý jinou.
Jak skládáte? Někdo přinese rif a Jeník napíše text?
H: Jasně, někdo musí začít hrát první. Když se ostatní přidají, vznikne písnička. Někdy ji ale do příští zkoušky zase zapomeneme.
Jak vznikl Traktor, kdo zplodil ten legendární rif? Pověsti s učitelkou klavíru nevěřím.
M: To jsem složil jááá! Anžto jsem skromné, ale nejlepčí.
Punkové písně jsou si často podobné jako vejce vejci, což vyplývá z jejich záměrně jednoduché kompozice. Stává se ti, že vynalezeš skvělý rif, a až pozdě zjistíš, že si to před tebou nechal patentovat někdo jiný?
M: Jestli nás někdy posloucháš, tak musíš uznat, že mnoho podobných písniček nemáme a že se poměrně lišíme od pravověrné punkové obce. Pokud nějaký rif vytunelujeme, tak to v našem punkově neumětelském soundu stejně nikdo nepozná.
Vy jste nikdy nebyli čistokrevný punk, spíš punk rock. Ztotožňujete se s myšlenkami, které s sebou tenhle styl nese, nebo je to u vás spíš recese a sranda?
H: Lidi, kteří začali v půlce sedmdesátých let vydávat časopis Punk, řekli, že punk pro ně znamená pití, výstřednost, chytrost, ale ne vychytralost, absurditu, legraci, ironii a tendenci k temnějším stránkám života. Podle této prvotní definice jsem úplná klasika!
M: Hlavně je to muzika a texty o něčem a stále nás to baví. Víc nepotřebujeme.
Jak jste se vůbec dostali k punku, zkuste si vzpomenout na první kontakt s ním?
M: První kontakt zprostředkoval Hony Lemmy. Tlačil mi do hlavy Sex Pistols. Zpočátku nic moc, pak se mi to začalo líbit.
H: Asi to byla deska Never Mind the Bollocks, měl jsem ji z burzy hned začerstva. Ani na pátý poslech se mi moc nelíbila, novátorská se mi nezdála vůbec, takový divně nahraný rychlejší rokenroly. Říkal jsem si: "vyhozený peníze". Ale líbila se mi ta móda v oblékání. Dala se lacině napodobit, samozřejmě kromě koženého křiváku, který měl snad jen Petr Hošek. Nechutnými textilními modely byly tehdejší obchody bohatě zásobeny. Navíc ty úzký kalhoty, košile, ojeté kravaty a obludné brýle opravdu fungovaly - očividně to vytáčelo všechny vrstvy obyvatel: od učitelů a úředníků až po máničky. Zavítat v punkovém kroji vzor '77 do klasických malostranských hospod vyžadovalo nemalou kuráž. Dnes na zvuk Pistolí nedám dopustit, ale ta móda už mě tolik nebere.
Kdy jsi přišel na to, že budeš zpěvák?
H: Když mi Pixies zakázal hrát na kytaru. Na gymnáziu jsem ale chtěl být bubeníkem. No, skončil jsem jako křikloun textů. Mně se totiž moje texty velmi líbí a mám pocit, že jako autor jsem nejpovolanější je správně reprodukovat. Maximálně jsem ochoten nějaký ten veršík věnovat Michalovi nebo Savcovi.
Co první kytara, Micku, co ta byla zač?
M: První kytara byla španěla s nukleárním snímačem, ale hned nato přišla Iris (Jolana). Pak přišla Jana, Petra, Maria, Marcela, Lenka...
Kolik jsi za těch dvacet let vystřídal kytar a jaká ti nejvíc sedla?
M: Jsem zamilovaný do gibsonů. První legendární kopie byla Diamantka, ta vešla do punkových dějin, pak to byl korejský Fenix, dále Gibson Les Paul Classic a nyní i Les Paul Custom. Nejvíc hraju na classica, protože má hustý a silný zvuk, custom - to jsou krásný housle, ale je strašně těžkej a blbě se s ním běhá.
Aparát máš, tuším, Marshall. Marshallům jsi přišel na chuť proč a kdy?
M: Ani nevím, to je takovej všeobecnej cajk. Ale hráli na něj i moji miláčkové Tony Iommi a Jimmy Page, tak to snad nebude průser, ne? Ale je fakt, že uvažuju o něčem mastnějším..
Bádali jste nějak nad tím, jestli vám ty zvuky s druhým kytaristou k sobě sednou?
M: V prapunkových dobách ne. Pak nám Míša Ambrož vštípil do hlavy některá pravidla, takže Kvílivý Hroch má telecastera a aparát fender, já mám marshalla a gibsony. Dobře se to pojí dohromady.
Co krabičky? Delay a chorus?
M: Fujtajxl. Dvanáct let to nepoužívám (od té doby, co nám je kluci z Hudby Praha ukradli).
Jsi dost háklivý na to, když ti někdo šlape do vercajku. Pamatuju si, že ještě jako malý kluk jsem jednou v záchvatu vášně vylezl na pódium právě do jejich blízkosti a se zlou jsem se potázal zpět do davu. S takovými Dead Kennedys trsávala na pódiu půlka klubu.
M: Málokdo si uvědomuje, co všechno musím během hry sledovat. Hrát, zpívat, pobíhat, skákat, sledovat pohyb spoluhráčů, fanouška dupajícího po krabičkách, řítícího se na mě, rozlaďujícího mou kytaru, padající stojany od mikrofonů... Jsem rád, když lidi provozují StageDiving, a pokud je velké pódium, ať si klidně zakřepčí. Ale nesmí přitom ohrožovat mě a moje zařízení. V Bratislavě mi kompletně rozebrali Marshalla, tak se nediv, že jsem po těch letech trochu agresivní, stále mávám kytarou na všechny strany a úraz je na spadnutí.
Jste prostě profíci. Profesionální punk. Není to protimluv?
H: Jediný profesionál v kapele jsem já! Abych měl větší honoráře, vystupuji s touhle partou amatérů. Ale vážně, proč by všichni hudebníci měli brát za svou práci honoráře a punkáči ne? Já to dilema vidím jinak. Neobdivuji kapely, které strašlivě dřou a časem se všemožným snažením někam propracují. Za opravdový úspěch ale považuji legendu Sex Pistols. Stačilo jim jedno album a pár koncertů. Toť opravdu profesionální punková práce!
V poslední době jste se rozjeli s vydáváním desek - živáče, reedice...
H: Až do roku 1990 jsme desky vydávat nemohli, komančové byli proti. Pak jsme se rozjeli a vydávali každý rok nové album. Až po pátém jsme zvolnili a dnes máme periodu čtyři roky, což je zase už moc. Jiná věc je, že vydavatelé konečně pochopili, že CD jsou příliš drahá, a vydali levné reedice. Vyplatilo se to, naše desky jsou zase vidět a prodeje jsou velmi uspokojivé.
Tlačí na vás v něčem vydavatel?
H: EMI na nás tlačili, ať už nic nevydáváme. Tak jsme změnili firmu a bří Warnerové nás zatím nechávají, ať si děláme, co chceme. Až nám to je někdy divné.
M: Warneři jsou silně nervózní a tvrdí, že když letos nevydáme, položí to společnost na lopatky. Kterou společnost měl na mysli, nevíme, možná Bratrstvo kočičí pracky.
Na co se máme těšit do budoucna? Nová deska, 30 let Visacího zámku, 40 let Visacího zámku... Punks not dead?
H: Ano, tohle všechno. Navíc plánuji vydat několik básnických sbírek a paměti. Michal už léta dokončuje revoluční lékařský traktát Amputuj si sám. Savec asi zprovozní punkové rádio. Je na co se těšit.
Na závěr se vás povinně musím dotázat na muzikantskou kuchařku: čtenáři Muzikusu lační po receptu od Visacího zámku.
M: Podám návod na Long Dring s názvem Král pouště. Do nedopitého lahváče se odklepává popel a vhazují vajgly, pivo se pak dá ohřát na topení a punkovec, který ho v poopičním stavu ze zoufalství vypije, získává titul Král pouště.
