Twin Dragons se poprvé představili pražskému publiku v prosinci minulého roku, kdy hráli v klubu Vagon jako předkapela britské legendy Ten Years After. Už tenkrát nastavili laťku hlavní kapele večera značně vysoko, a zlí jazykové dokonce tvrdili, že za nimi TYA zaostali...
Těžko to objektivně zhodnotit, nicméně účastníky prosincového koncertu zajisté potěšilo, když se dračí dvojčata do Prahy vrátila, tentokráte jako hlavní hvězdy večera. Pilířem téhle kapely jsou fenomenální italský kytarista Andrea Braido a zpívající basista Nathaniel Peterson. Oba dva jsou ostřílení borci, kteří nepatří na hudební scéně mezi nováčky. Andrea se v průběhu své kariéry potkal s hvězdami, jako jsou Eros Ramazzoti, Zucchero, Frank Gambale, Will Calhun, Lincoln Goines, Steve Washington, Greg Bissonette a další. Rovněž Nathaniel Peterson má za sebou slušnou řádku odehraných koncertů, jamů a nahrávání. V 90. letech byl pět let zpěvákem legendárních Savoy Brown a zahrál si i s Keithem Richardsem, Ericem Claptonem, Stevem Lukatherem, Leo Lyonsem a Rickem Lee (TYA).
Bubenický post v kapele obsazují různí borci podle toho, kdo je zrovna k mání. Před pražským koncertem jsme je vyzpovídali v suterénu Lucerna Music Baru a ještě teď mě mrzí, že Muzikus nemá video přílohu. Ono totiž vidět dvoumetrového Petersona s tetováním na tváři, jak mluví o muzice a vysvětluje svůj obdiv k blues, stálo docela za to. Chvílemi jsem se docela bál, že když nebudu s něčím souhlasit, stanu se obětní temných voodoo rituálů... Trochu kecám, protože oba draci jsou jinak pohodoví chlapíci.
Jak vlastně tahle kapela vznikla?
Adrea Braido: Začali jsme spolu hrát v červenci 2002 a celé to má na svědomí náš nynější manažer Stefano, který přišel s nápadem dát nás dva do kupy. Jsme s Nathanielem dost odlišní a zatímco Nathaniel se pohyboval spíše v blues, já jsem hrál spoustu různých věcí, hodně jazzu, ale i pop. Pořád mám u sebe svůj mp3 přehrávač a v jednom kuse poslouchám staré jazzové klasiky, jako jsou Miles Davis a další.
Když mluvíš o jazzu, kteří jazzoví hráči se ti líbí?
A. B.: Mám obecně pět nejoblíbenějších kytaristů. Patří k nim Wes Montgomery, John McLaughlin, od toho znám a hraji skoro všechno, pak Jeff Beck, Jimi Hendrix a Ritchie Blackmore. Tohle jsou moje hvězdy. Z jazzmanů mám hodně rád Pata Methenyho a Johna Scofielda. Nezajímají mě jen kytaristé, ale hodně se mi líbí v podstatě všichni, co hráli u Davise. Chick Corea, Joe Zawinul, Herbie Hancock a spousta dalších. Hodně mě berou bubeníci, protože jsem vlastně jako bubeník začínal. Potom jsem taky hrál na basu.
Myslíš, že ti tvoje bubenická zkušenost pomohla?
A. B.: Já bych řekl, že všichni muzikanti by měli hrát povinně na bicí. Na bicí jsem se učil od čtyř let a dodneška na ně hraji docela slušně. Bicí jsou rytmický základ a kromě toho se člověk cvičí v koordinaci pohybů, která je při hře na hudební nástroj nesmírně důležitá. Zajímavé třeba je, že mnoho skvělých improvizátorů, jako například zrovna Chick Corea nebo Joe Zawinul, hráli velmi dobře na bicí. Nebo takový Jaco Pastorius, který je ovládal naprosto úžasně a zahrál na ně i na nahrávce Weather Report.
Říkáte, že jste oba dost různí. Nathaniel spíš bluesman, ty jsi hrál hlavně jazz, pak dlouho pop. Jak vám to spolu ze začátku šlo?
Nathaniel Peterson: Lidi z hudebního byznysu by tě nejraději strčili do některé ze škatulek - tohle je rock, tohle pop, tohle jazz..., ale tak to vůbec není. Já jsem nejdřív taky poslouchal jazz a zkoušel jsem ho hrát. Vlastně mě přivedl k muzice. Můj strýc měl doma spoustu jazzových desek a já jsem seděl u něj doma a všechno to poslouchal. Pak jsem otočil a začal hrát v rhythm and blues bandu. Potom jsem přešel do kapely, která hrála rock and roll, a pokračoval jsem v blues bandu Jimmyho Reeda. No a později mi došlo, že se to vlastně všechno částečně prolíná a splývá. Mě jen zajímá muzika a všechno, co se kolem ní točí. A chci u toho všeho být. Jo, ještě něco k tomu, co říkal Andrea. Bicí jsou základ. Vždycky když poslouchám poprvé nahrávku, zajímá mě bubeník. Poněvadž když je špatný rytmický základ, zní to všechno na hovno, i kdyby byli ti ostatní v kapele geniální.
Jak ses vlastně učil hrát na kytaru?
A. B.: Učil jsem se sám. Chodil jsem také na piáno na konzervatoř, jenže to se mi vůbec nelíbilo. Musel jsem tam hrát jenom klasiku, nějaký jazz nebo rock neexistoval. Na kytaru jsem začal hrát, když mi bylo deset. Asi od patnácti let jsem hrál v kapele. Hráli jsme čtyřikrát týdně a vydělávali jsme na svůj věk docela dost peněz. Později se mi podařilo získat stipendium na Berklee, kde jsem dostal skvělého učitele. Ten mi ale po dvou dnech řekl: "Hele, myslím, že pro tebe bude lepší, když se sebereš a pojedeš hrát do New Yorku na jam sessiony." Tak jsem se sebral a jel. V New Yorku jsem se taky naučil, že máš jen několik sekund na to, abys ukázal, jak hraješ. Chytneš nástroj a řekneš: "Tak tohle jsem já." Tam můžeš klidně říkat: "No, ale já umím hrát líp, příště uvidíte." Jenže ti řeknou: "Ne, teď musíš hrát dobře. Teď ukaž, co umíš." A já na to: "Co budem hrát?" "Ale o to se nestarej", oni na to a už to jelo. Hodně rychle jsem se dozvěděl, co budeme hrát. Na jam sessionech jsem pak hrál taky v Londýně, Los Angeles, Sao Paolo, Buenos Aires...
Jak sis vydělával peníze?
A. B.: Za jam sessiony jsem samozřejmě nedostával nic. Moje příjmy byly z koncertů a nahrávání s popovými umělci. Po koncertě jsme si jen řekli "ciao"a já šel pokračovat dál na jam session.
Jak to vypadá s nahráváním? Už jste něco nahráli, nebo se teprve chystáte?
N. P.: No, tak to je problém. My totiž hrajem tak moc, že na nějaké nahrávání zatím nebyl čas. Jsme spolu zatím jenom šest měsíců, ale už jsme toho dost sjezdili.
V repertoáru máte i nějaké převzaté věci...
N. P.: Když to tak spočítám, máme asi půlku repertoáru z vlastních věcí a zbytek z převzatých. Lidem, kteří nás slyší na koncertě, podle Andyho hry brzy dojde, že tohle není klasický blues band. Navíc většina kapel, ve kterých ho mohli slyšet dříve, nebylo ani zdaleka bluesových. Já myslím, že je to dobrá kombinace. Je třeba ukázat lidem, že všichni muzikanti na světě mohou hrát dohromady. Hudba je pro mě příchuť života. Říkám tomu střídavý rytmus. I když ji nehraješ, stejně ji vlastně používáš například v řeči. Sice třeba neznáš noty a neumíš hrát, ale stejně to tam je. Blues je pro mě bezprostřední vyjádření nálady, to jak se cítíš právě teď. V Dragons hraji na basu a zpívám, držím základní linku skladby. Zbytek prostoru má Andrea a já jen čekám, až se ze stratosféry vrátí zpátky... (smích) Může se vznášet, kde chce, v blues, jazzu, rocku... Tyhle improvizace jsou typické pro jazz. Kapela mastí podklad a do toho někdo improvizuje. V rock and rollu je všechno dáno a volnost se tam moc nepěstuje. Jenže mě zase uchvacuje jeho síla. Na blues mě fascinuje jeho melodický základ, ze kterého vyzařuje určitá naštvanost a chladnokrevnost, a naprosto zbožňuju linky jako například ve věci Born on a Bedside od..., no teď mi to vypadlo. Sorry, ale teď musíme jít, bude zvukovka. Dík za tvůj čas.
(kb)
Na co hrají Twin Dragons
S Andreem Braidem a Nathanielem Petersonem jsem se setkal na jejich koncertě ve zlínském klubu Golem. Dostal jsem za úkol zjistit, na jaké nástroje a aparáty hrají. Zde je stručný závěr z našeho rozhovoru. Nutno ovšem podotknout, že oba hlavní protagonisté používali na koncertech po naší republice vypůjčenou aparaturu. Většinou od předkapel.
Andrea Braido
Jeho první kytarou byl Gibson The Paul. "Je to nástroj, který se vyráběl asi dva roky v sedmdesátých letech. Bohužel jsem jej ale prodal a dodnes mne to mrzí."
Andrea dnes hraje nejraději na telecastery. Je majitelem dvou bílých kousků od Fenderu. Oba mají palisandrový hmatník a snímače Joe Barden. Mimo to vlastní ještě Gibson Les Paul Classic s nádhernou kresbou dřeva a velmi tlustým krkem. Na kytary natahuje struny D'addario nebo Ernie Ball o tloušťce 010-046.
Jeho nejoblíbenějším aparátem jsou staré marshally. Hrává většinou na dva stowattové z roku 1972. Ve studiu je taví hodně nahlas a nepoužívá k nim žádné zkreslovací krabičky. "Na kytaru hraji pouze prsty. Nepoužívám trsátko. Se zesíleným marshallem mám tak absolutní kontrolu nad tónem." Nevyhýbá se ale ani jiným aparátům. Občas nahrává i na Fendera Twina, VHT Pitbull, Soldano nebo Marshall JCM 900.
Ve Zlíně měl půjčený zesilovač Marshall JCM 2000 TSL, ke kterému používal své krabičky: delay od Bosse, kvákadlo Cry Baby a Marshall Guv'nor.
Nathaniel Peterson
Jeho oblíbenou značkou baskytary je Fender Jazz Bass. Vlastní dva kusy. Na obou si nechal odmontovat knoflíky Volume a Tone, takže u snímačů nepoužívá žádné korekce. Dříve hrával ještě na pětistrunnou basu Ibanez se snímači EMG, ale tu mu bohužel ukradli na koncertní šňůře v Anglii. Na své nástroje natahuje struny Ernie Ball. Používá neobvyklou sadu, a to H E A D.
Ve Spojených státech, kde žije, hrává ve studiu i na pódiích na aparáty Ampeg. Na turné po Evropě používal vypůjčený zesilovač a bednu Trace Elliot. Tu se mu ale bohužel "podařilo" v ostravském klubu Boomerang odpálit.
(rh)
