Než se zaměřím na způsob Coltranovy improvizace, uvedu o něm několik důležitých dat.
Narodil se 23. 9. 1926 v Severní Karolíně. V sedmnácti začal studovat hudbu na konzervatoři. Po vojně ve vojenské kapele, kde hrál na klarinet, procházel rhythm-and-bluesovými soubory a na počátku padesátých let hrál v Gillespieho big bandu a v souboru Johnnyho Hodgese. V roce 1955 ho angažoval Miles Davis (kde nahradil Sonnyho Rollinse) a s přestávkami s ním spolupracoval do roku 1961. V tomto období vznikly skvosty jako Round Midnight, Milestones nebo Kind of Blue. Mezitím nahrával pod svým jménem pro Prestige a pro Atlantic, kde vznikly desky Giant Steps, Coltrane Sound, My Favourite Things a další.
V šedesátých letech se složení jeho kapely ustálilo. Byl tu Elvin Jones na bicí, Jimmy Garrison na kontrabas a McCoy Tyner za piánem. V této době Coltrane přešel k vydavatelství Impulse a dal vzniknout albům Africa/Brass Session, Ballads, A Love Supreme, Crescent nebo např. Transition. V této době způsob jeho improvizace vychází z modální struktury, kde na delší plochu jednoho akordu vrší další možné alterace a vybočení (skladby Impressions, Miles Mode a další). Po roce 1965 se jeho hudba stále více blížila k freejazzu (album Ascension), což původní členové kvartetu a nedokázali snést a Elvina Jonese vystřídal Rashied Ali, McCoye Tynera Coltraneova druhá manželka Alice a v průběhu turné po Japonsku odešel i Jimmy Garrison. V červenci 1967 Coltrane umírá na rakovinu jater.
Tak jako Charlie Parker posunul improvizaci od swingu k be-bopu, tak John Coltrane posunul be-bop přes modální způsob improvizace až k freejazzu a většina dnešních saxofonistů z něj vychází.
Rozeberu zde stavbu nejdůležitějšího stavebního kamenu jazzu - dominantního jádra nebo také jinak II-V-I. Nejdříve několik licků vycházejících z be-bopu (možno slyšet třeba u Charlie Parkera, ze kterého Coltrane čerpal) a potom Coltraneův vlastní systém.
