Jsou dvě věci, se kterými si Amerika v sedmdesátých letech moc nevěděla rady. Tou první byla válka ve Vietnamu, vedená tak amatérsky, že i mnohonásobná vojenská a technická převaha byla ve výsledku téměř k ničemu. Tou druhou byl klasický hardrock, produkovaný tak mechanicky dle zásad amerického gramoprůmyslu, že i mnohonásobná reklamní převaha byla... taky prakticky k ničemu. Existují však i dvě výjimky z tohoto pravidla. Tou první byl Top Gun - letecká škola, kterou založili začátkem sedmdesátých let ve starém otřískaném karavanu dva nadšenci, aby v ní podle příručky německého pilota z první světové války naučili americké letce, jak se ubránit migům, které celkem bez problémů devastovaly americké letectvo. Tou druhou byl James Gang - hardrocková kapela, kterou založili koncem šedesátých let tři nadšenci, aby se ubránili zeppelinům, kteří celkem bez problémů devastovali americká pódia.
Prapůvod James Gang spadá až do roku 1966, kdy v Clevelandu založil bubeník Jim Fox skupinu spolu s kytaristou Glennem Schwartzem a basistou Tomem Krissem. Jeho ideou přitom bylo navázat na anglické kapely typu Yardbirds či The Who, které v té době představovaly vrchol rockové hudební pyramidy. Určitý, avšak zdaleka ne tak výrazný vliv na formování stylu měly samozřejmě i další směry, například soulový sound Detroitu. Toto rané období bylo spíše érou prvních pokusů a etapou krystalizování stylu i sestavy. Skutečná historie James Gang se totiž začíná psát až roku 1969, kdy Schwartze nahrazuje Joe Walsh - mistr hardrockové kytary a skvělý skladatel i zpěvák. Od toho momentu se James Gang stává skutečně rovnocenným ekvivalentem pravých hardrockových - tedy anglických - kapel. Jedním z hlavních faktorů přitom jsou, kromě celkového přístupu, stylu aranžování a kvalitních hardrockových kompozic, právě bicí Jima Foxe. Podívejme se na ně tedy podrobněji.
Začněme tím, co je odlišovalo od tehdejší typické "americké školy". V první řadě to byla výrazná osobitost hry, tedy přístup, který přinesli hráči jako Baker nebo Mitchell. Přímým výsledkem tohoto přístupu byl i faktor druhý, a totiž podílení se na výsledné podobě aranžmá; bubeník doprovázel kapelu svým vlastním stylem a sám tak dotvářel kompozici. Ani jedna z těchto věcí však u běžně produkovaných amerických kapel té doby víceméně nepřicházela v úvahu. Výjimek sice několik bylo (např. Blue Cheer či Vanilla Fudge) - žádná z nich však nepředstavovala přesně to, co by se dalo nazvat typickým hardrockem. Takže obvyklým typem hry byla i nadále rytmicky sice velmi čistá a šlapající, avšak poměrně sterilní hra bez výraznějšího rukopisu hráče. Jediný výrazný rukopis byl producentský a ten naopak individualitu potlačoval. V hardrockové kapele, jak již bylo řečeno, však skladby (nebo minimálně jejich finální aranžérská podoba) vznikaly spoluprací celé skupiny, takže každý hudebník začlenil do výsledné podoby i svoji vlastní představu. V Anglii byli průkopníky tohoto přístupu již zmínění Yardbirds, The Who, a samozřejmě Jimi Hendrix Experience, Cream a Beatles (pochopitelně ve své pozdní éře).
James Gang, kteří disponovali dostatečně výraznými osobnostmi, dokázali tento směr rychle vstřebat, aplikovat a prosadit, a stali se tak jednou z prvních amerických hardrockových kapel. Není tedy asi vůbec náhodou, že si je sám Pete Townshend vybral jako předkapelu pro turné 1970/71.
Již na první desce Yer' Album z roku 1969 najdeme vše, co má správná hardrocková nahrávka obsahovat: rozsáhlé kompozice, improvizační pasáže a samozřejmě i sólové vstupy jednotlivých hráčů. Hra Jima Foxe je zde velmi pestrá, založená většinou na velkém množství breaků, někdy hraných téměř průběžně pod celou určitou částí skladby. Hlavním rysem přitom je citlivá reakce na spoluhráče; bicí tudíž vytvářejí skutečně kompozitní prvek skladby a neslouží jen k pouhému rytmickému doprovodu. V některých skladbách, jako např. Bluebird, lze pozorovat dokonce i jistou záměnu rolí bicích a basy; zatímco basa drží neměnným ostinátem harmonickou i rytmickou strukturu skladby, bicí podkreslují průběžně se rozvíjejícím sledem breaků - zde je příbuznost s Mitchellem a Jimi Hendrix Experience zcela evidentní. Jinak je patrný částečný vliv Keithe Moona, ve skladbách hraných úspornějším způsobem lze naopak pozorovat určitou podobnost s Kenneym Jonesem ze Small Faces - tento typ hry je však v jasné menšině. Naopak vliv čistého jazzu, a to jak ve stylu hry, tak i v typu zvukové charakteristiky, je zcela minimální, ne-li nulový. Dá se tudíž říct, že Fox byl jedním z prvních skutečně čistě hardrockových bubeníků.
Skladba Funk #48, která byla z tohoto alba vybrána pro dnešní transkripci (najdete na straně 100), představuje tu jednodušší hráčskou polohu, neboť je doprovázena de facto jediným neměnným rytmickým vzorcem s minimálními obměnami a je prakticky breaků prostá. Jistým způsobem tak předznamenává například styl doprovodu skladeb Led Zeppelin z období desky Physical Graffiti.
Skutečným hardrockovým skvostem je album druhé, nazvané Rides Again, kde se kapela i Fox představuje ve vrcholné formě. Styl má (zejména v první polovině alba, neboli postaru "na první straně") poměrně blízko k těžkotonážnímu rocku á la Led Zeppelin, avšak s lepším funkovým drivem. V tomto směru vyniká zejména opus magnum tohoto alba, skladba The Bomber - kompozice složená ze tří částí, nabitá hutným doprovodem a rozmanitými breaky začleněnými kompaktně do hlavního motivu skladby. Už samotný riff je komponován tak, že počítá s vyhrávkami bicích - ty pak, střídavě hrány v šestnáctinách, sextolách, dvaatřicetinách a nejrůznějších rytmizačních útvarech, pokrývají celé spektrum zvukových možnosti soupravy. Za pozornost určitě stojí i abnormální hutnost zvuku, projevující se tím více, čím hlasitější je poslech a čím větší jsou bedny. Ostatně, jak praví producentská poznámka: nahrávka byla pořízena tak, aby byla hrána na nejvyšší možnou hlasitost.
Pokud je řeč o zvuku bicích, dal by se jejich sound charakterizovat, s přihlédnutím k době pořízení nahrávek, jako velmi progresivní. Již na prvním albu bylo totiž maximálně využito studiové techniky k dosažení barvy i hutnosti, kterou bicí souprava normálně nedisponuje. Vše nahráváno s tlumením a zblízka. Většina konkurenčních kapel dosáhla podobného zvuku až o dva nebo tři roky později, což v období první poloviny sedmdesátých let, tedy v éře extrémně rychlého rozvoje, znamenalo zpoždění velmi zásadní.
Rozvoj hry v průběhu času spočíval spíše v jistém umírnění, avšak takový byl všeobecný trend. Je ale faktem, že v případě Jima Foxe bylo toto umírnění čistě relativní ve vztahu k jeho vlastnímu pojetí hry na prvním albu, takže i nadále představoval jeho styl velmi barevnou a pestrou hru, šitou přesně na míru jednotlivým skladbám a reagující pohotově na improvizační nápady spoluhráčů.
Určitou zajímavostí je, že Fox hrál občas též na vibrafon (konkrétně například ve skladbě Yadig? ze třetího alba Thirds).
Jako správná hardrocková kapela se James Gang rozpadli roku 1976. Doba jejich existence se tak dokonale kryla s vrcholnou érou rocku.
Na jejich odkaz určitým způsobem navázaly v osmdesátých a devadesátých letech kapely typu Cinderella nebo Bon Jovi, je však jasné, že spíše v té komerční než hardrockové poloze. Vše přibarveno a uhlazeno, zkrátka upraveno k obrazu konzumentskému - tedy asi jako film Top Gun, jehož souvislost s reálnou předlohou také spočívá tak maximálně v názvu a tématice. Avšak nebyl to film, co Americe napravilo reputaci a vrátilo sebevědomí v době, kdy to skutečně hrálo nějakou roli. Film byl hlavně o penězích. A tak nějak to bude i s tím hardrockem.
Generation Info:
James Gang (1969-1976)
- nejangličtější americká kapela
- úspěšně skloubili hardrock, funk a psychedelii
- skvěle využili studiových možností a barevnosti aranžmá
- alba se vyznačovala maximální pestrostí,
- ovlivněni: The Who, Small Faces, Beatles, Cream
- ovlivnili: Cactus, Led Zeppelin, Brownsville Station
- klasická sestava kapely: Joe Walsh - g., Dale Peterson - b., Jim Fox - d.
Jim Fox (* 24. 8. 1947)
- typicky hardrockový hráč
- hutností hry dosáhl nebývalé kompaktnosti zvuku kapely
- preferoval maximální souhru s kapelou před čistě doprovodným pojetím bicích
- již od prvních nahrávek využíval velmi moderního způsobu snímání
- klasickým jazzem ovlivněn minimálně
- ovlivněn: Keith Moon, Kenney Jones, Ginger Baker
- ovlivnil: Peter Criss, Ric Parnell, Mick Tucker
- největší význam: 1969-1971
- stěžejní desky: Yer' Album (1969 - dobová klasika vyznačující s množstvím sól, improvizačních pasáží a lehce psychedelickou náladou, přesto však s výrazným aranžérským a skladatelským rukopisem - obsahuje i krátký sólový vstup bicích ve skladbě Lost Woman); Rides Again (1970 - vynikající album, kombinující dokonale čistokrevný hardrock s akusticky laděnými skladbami - obsahuje mj. největší hit James Gang: Funk #49); Thirds (1971 - album zaměřené spíše na akustické písně, nicméně velmi vydařené - z hlediska bicích méně inspirativní než předchozí)
Web Generation:
www.chromeoxide.com/james.htmpodrobné faktografické údaje o kapele
groups.yahoo.com/group/JamesGangsters/stručná historie kapely
