Další exemplář naší Vyšetřovny pochází z východních Čech. Je postavy spíše pomenší, zato s obdivuhodnou kadencí řeči. Bývalý zaměstnanec reklamní agentury a kuřák dýmek je nyní v hlavním pracovním poměru v souboru Walk Choc Ice a před nedávnem také brigádnicky působil v orchestru Davida Kollera. Jeho poměr k práci je kladný, v kolektivu je oblíben. Své kapely nazývá rodinami a hovoří o nich dlouho a rád. Během našeho rozhovoru mi několikrát připomínal, abych určitě napsal, že není vůbec dobrý basák a už vůbec ne nějaká hvězda. Tak jsem to tedy napsal a zbytek už vám poví Tomáš Kopecký sám.
Kapela je pro tebe rodina. Kolika rodinami jsi už prošel?
Zatím to byly jenom tři rodinky. První se jmenovala Najivní Rybička, to byly klukovské léta. Pak to byla kapela Living Sound. Ti lidi, se kterými jsem hrál tehdy, už dneska nehrajou, občas přijdou na koncert. No a Walk Choc Ice, to je první pořádná rodina, kdy do toho ti lidi šli na sto procent, stejně jako já, a na té muzice to bylo znát. Dokonce kytarista chtěl skončit, ale přišel na to, že bez něj by ta muzika a rodina nebyla komplet. Když mě David požádal, abych šel hrát k němu do KollerBandu, měl jsem trochu strach, protože nejsem zvyklý hrát záskok, nejsem nájemný hráč ani nejsem studovaný, a styly, které nemám vyzkoušené na pódiu, mi nic neříkají. Ale byli tam lidi, kterých si vážím a hodně toho umí, tak jsem do toho šel. Největší změna pro mně byla, že jsem najednou stál na pódiu, hrál hustou muziku a nebyl tam žádný frontman, nikdo, kdo by šel prudit ty lidi. David má prostě hraní o něčem jiném, ta energie je jinde. Nakonec se ale utvořila další rodinka, a když jsme dojeli šňůru, tak jsem další večer seděl doma, čuměl doblba a měl pocit, že se mi nic nechce. S KollerBandem jsem si vyzkoušel hodně nových věcí, třeba když chceš přidat kytaru do odposlechů, tak si řekneš a je to tam, což se nám s Walk Choc Ice nestává, nemáme vlastního zvukaře. Další zkušenost je ta, že v KollerBandu bylo najednou hodně nástrojů, člověk musí víc poslouchat, nevnímat jenom rytmus a zpěv, každá písnička nebyla úplně nalajnovaná, bylo hodně možností, jak to zahrát, ale hrát s bubeníkem, jako je David, bylo úplně v klidu.
Řekl bys o sobě, že jsi bigbíťák? Pro mě osobně je bigbít ošklivý český vynález.
Bigbít je slovo, o kterém nevím, kam ho přesně zařadit. Nevím, jestli ho mám vnímat jako hudební směr nebo životní styl. Pro mě bigbít znamená stát s basou zpocený na pódiu a mít za sebou vyhulený aparát. Do toho patří všecky ty radosti i slasti, to je bigbít. I když budu hrát jazzrock, funky nebo punk, furt to pro mě bude bigbít. Bigbít se nevnímá jenom ušima, jde do tebe všema pórama. Když dáš mrdu na basu, cítíš to v zádech tak, že se ti obrací žaludek. Když jedu deset koncertů, tak na tom posledním už toho mám po krk, ale stejně se na něj těším a užiju si ho.
Můžeš jmenovat pár věcí, které tě ve tvém hudebním vývoji někam posunuly?
No, posunuly... Já spíš mám stavy, že jsem se někde zasekl a snažím se odtud dostat, ale ty kroky už nejsou tak velké. Třeba mám rád elektronickou hudbu, ale neumím rozeznat její styly. Moje srdeční kapela je Faith No More, kromě ní jsem poslouchal Pearl Jam, RHCP, Nirvanu, ale taky Nine Inch Nails a Ministry, které miluji doteď, to mě inspiruje - a ne že bych to chtěl kopírovat. Taky třeba Marcus Miller, Flea, ty poslouchám ne jako sólisty, ale jako chytré muzikanty. Mě zajímá celek, celý ten bugr. Marcus v Lucerně byl větší masakr než nějaký hardcore. Obecně myslím, že nejsem ovlivněný jedním člověkem, spíš různými věcmi, což má návaznost třeba i na aparát a kytaru, na kterou hraju.
Řekni nám něco o svých nástrojích. Na kterou Jolanu jsi začínal?
Začínal jsem na Jolanu RK Bass, je to kopie Warwicka, na kterou, si myslím, je dobré začínat. Každá basa, která ladí a přes aparát aspoň trochu hraje, je dobrá pro ten začátek. Možná pro to, že mě v té době brali Jamiroqai a zjistil jsem, že ten basák hraje na stejnou basu jako já, jsem začal mít oblibu ve Warwickách, tak jsem si jednoho pořídil, ale ten mě hluboce zklamal. I když se mi na něj hrálo dobře, tak na každém kšeftu to byl jiný zvuk, zvukaři si stěžovali, že to je nekonkrétní, zvuk jakoby bez názoru, zněly na tom jenom drahé struny. Takže jsem to prodal a šel jsem po zvuku, který jde zakombinovat do bigbítu, punku i funku, a z toho mi vyšel Music Man. A jednou jsem se dostal do krámu, kde ho měli, zahrál jsem si na něj a bylo tam určité minimum, které jsem potřeboval mít na koncertech, a sral jsem na to, jestli někomu nebudu vyhovovat. Ale nástroj i aparát se vyvíjí s tebou, dneska jsem spokojený, za čas to třeba posunu jinam. Jako náhradní basu mám mexického Jazz Basse, což je další moje srdeční záležitost. K té jsem se nedostal tak, že bych tu basu předtím slyšel, ale prostě jsem si na ni zahrál a tu stavbu těla jsem si zamiloval. Music Man má pořád převahu. Takže jestli budu dělat změny v nástrojích, bude to zřejmě k Jazz Bassu.
Popiš nám hezky svrchu dolů svůj aparát.
Takže, úplně nahoře ladička průběžná, Korg DTR 2, což si myslím, že na živé hraní je super, když ještě navíc člověk hodně pracuje s podlaďováním, pohybuje se v teple i v zimě, prostě vždycky ti to musí ladit. Tahle ladička se dá použít ve studiu, nekrade signál, myslím, že je dobré vsadit na tuhletu. Pod tím mám Ampeg SVT 3 Pro, lampový předzesilovač, FET konec. Je to aparát, na který hraju pár měsíců, musím říct, že jsem spokojený. Vím, že je spousta lepších, třeba lampových, ale s mým ježděním si nedokážu představit, že bych se staral o nějakou celolampu. Myslím, že Ampeg v kombinaci s Music Manem je akurátní aparát, který mi dá ten můj zvuk i agresi, kterou do hraní dávám. Je stavěný do hlasité muziky a na většině pódií v pohodě proleze. Předtím jsem měl komplet Peavey, což byl aparát se strašnou spoustou možností nastavení, bylo s tím hrozně práce. Ampeg se nastavuje jednoduše, a navíc je to zvuk, který vyhovuje kapele. Bedně říkáme "mrazáček", je to Peavey s osmi desítkami, zůstala mi ze starého aparátu. Jsem s ní spokojený na všech velkých pódiích - prostě ji zapnu a slyším se všude, i když uvažuju, že bych si koupil něco menšího do klubů. Musím ale říct, že když teď zahraju, tak mě to uspokojuje. Nedokážu si představit, že bych hrál s dvěma desítkami, tohle na pódiu s bubnem a metalovou kytarou, takový zvuk mě ubíjí. Možná, že bych na konci koncertu i tu kytaru rozbil.
Máš docela velkou efektovou smyčku. Co s tím?
Efekty, to je taková moje specialitka, do které jsem se ponořil, aniž bych je chtěl nějak prosazovat sólově nebo tlačit do nahrávek. Mám to vyřešené tak, abych měl dobrý svůj zvuk basy. Nemám rád efekty, které kradou. Smyčka začíná Bossem, do kterého mi jde signál z basy bypassem do aparátu, takže když nemám puštěnou smyčku, hraje mi čistý zvuk z basy, aniž by mi něco kradlo signál. Pak mám automatické kvákadlo, envelope filter DOD, reaguje na to, jak hraju. Dokáže udělat hezky agresivní průlezný zvuk, když se na něj hraje hodně dole, tak ani nekvákne a dokáže udělat hodně velké disko basy, které se krásně nastěhují pod všechny nástroje, což je nádhera třeba do pomalých písniček. Potom tam je Syntellizator od Bosse, který je poměrně jednostranný. Výhodou je míchání poměru synťáku a vlastního zvuku. Pak tam mám bustr, který zapínám spíš na ty punkovější věci, v euforii, moc ho nevyužívám. Je to Ibanez, spíš na hraní ve výškách. Na basy mám doma ještě jiný, není zapojený, anebo bustr ze Syntellizatoru. Spíš ale využívám toho, že mám struny nízko, když za to hodně vezmu, tak to drnčí a ještě k tomu nakrmím lampový gain, myslím, že bustr nemusím moc používat. No a nakonec oktaver EBS, který je super, k němu není co dodávat. To je takový feel, že mám pocit, že hraju na úplně jinou basu.
Jaké používáš struny?
Já používám pětačtyřicítky, celoocelovky Ernie Ball.
Tak, a teď ještě našim čtenářům řekni, kde na to všecko bereš?
(smích) Ty vole, z koncertů...
Takže vážení čtenáři, typická bigbítová hvězda.
Já se nepovažuju za hvězdu, to tam napiš! Jsem rád, že mě nikdo nezná, nepovažuju se za dobrého basáka. Prostě se snažím hrát s bubnem, a když to cítím, mám radost ze hry, a když ji mají i ostatní lidi, jsem jenom rád. Samozřejmě, že si občas vyslechnu nepříliš kladné recenze, ale to k tomu patří.
Jsi teda spíš zastánce hraní, aby tam byl dobrý pocit, než aby to bylo dokonalé?
To ne. Já bych strašně rád zahrál technicky dobře. Můj problém při hraní na basu je ten, že u toho nedokážu stát na místě, proto se snažím skloubit techniku s pohybem. Cítím prostě muziku celým tělem, ale snažím se hrát technicky, aby byli spokojení kluci v kapele, i lidi, co to poslouchají. Vždycky tam musí být aspoň minimum techniky, nejsem pankáč, abych rozmlátil basu a hrál na rozladěnou. Rád bych zahrál to, co cítím, plus ještě něco navíc a tím nemyslím sóla. Doma si zkouším techniku, která tedy ještě moc není, rád bych si vymyslel vlastní a tím oslovil lidi, aby v tom bigbítu bylo něco navíc, aby koncert nebyl o jednom zvuku.
Co je vlastně tvoje technika?
Prsty, palec, občas trsátko, ten zvuk je jiný. Neříkám, že ním hraju nerad, ale trsátkem moc neumím, ani ho moc necvičím. Ale když to písnička potřebuje, proč ne. Rád si hraju prsty na hmatníku, slap, vytrhávání různými prsty. Důležité je, abych písničku dobře nasadil a zahrál na sto procent od začátku do konce.
Vraťme se ještě k tvojí base. Má ten Music Man nějaké mouchy?
Celkově si myslím, že se na něj dá zahrát dobře. Jde o to, že mám nástroj ze sériové výroby, kde je každý kus jiný. Pokud zní naživo dobře a dá se nějak slušně přenést na pás, proč ne. Mám rád ten americký přístup, velké čudlíky, nic moc korekcí, nazdar. Opálíš kytaru naplno a jak hraje, tak hraje. Dneska ji mám upravenou, že dokáže hrát i pasivně, nejen proto, že bych měl s aktivkou problém.
Co je podle tebe, ten přesah v muzice, který tě vede k tomu, že hraješ?
Pocit, jenom pocit. Ne z toho, že podepisuju honorář, ale pocit, že když přijdu na pódium a spustím, že to začne s těma lidma něco dělat. No a potom poslední tón, konec koncertu, ten řev.
Myslíš, že budeš dělat muziku, dokud budeš chodit?
Jasně. Může se stát, že se třeba muzikou nebudu živit, může se stát cokoli, ale dokud budu žít, budu hrát na basu.
